33 Odo 940/2004
Datum rozhodnutí: 09.09.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 940/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. W., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) J. A., a 2) A. A., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 1.275.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 88/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2004, č. j. 12 Co 163/2004-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 3 C 88/2003-78, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1.275.500,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral uplatněný nárok o tvrzenou smlouvu o půjčce, kterou uzavřel se žalovanými. Soud prvního stupně však na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce existenci tvrzené půjčky neprokázal, a neshledal tak žalobu důvodnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. 12 Co 163/2004-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že se žalobci nepodařilo prokázat, že půjčil žalovaným částku, jejíhož vrácení se domáhá, a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Namítl, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutečností, které nebyly ani tvrzeny, natož prokázány, a že závěry, které z nich vyvodil, jsou čirou spekulací. Soud prvního stupně nevzal v úvahu listinné důkazy, které žalobce předložil a které dokládaly jím vylíčený skutkový děj ohledně poskytnutí peněžních prostředků žalovaným, a odvolací soud se jeho námitkou v tomto směru vůbec nezabýval. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ani podle písm. b) tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání by mohla být založena jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na které žalobce ve svém podání odkazuje a podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z odůvodnění dovolání je ovšem zřejmé, že žalobce v něm uplatňuje toliko dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, když v podstatě namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Úspěšné uplatnění zmíněného dovolacího důvodu je však v § 241a odst. 3 OSŘ omezeno pouze na případy dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nebo podle obdobného užití těchto ustanovení, neboť přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána k řešení právních, nikoli skutkových otázek. Žalobce žádné právní otázky, které by mohly založit zásadní význam napadeného rozsudku, v dovolání nevymezuje, a jelikož dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ), nezbývá než uzavřít, že dovolání tak, jak bylo podáno a odůvodněno, není přípustné. Proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, kteří by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. září 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu