33 Odo 94/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 94/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. V. pod sp. zn. 15 C 408/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 15. března 2005, č. j. 56 Co 36/2005-182, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 31. 1. 1996 půjčil žalovanému a J. U. 300.000,- Kč tak, že 273.000,- Kč složil na účet žalovaného u Č. s., a. s. a 27.000,- Kč předal J. U. v hotovosti. Bylo dohodnuto, že vypůjčený obnos budou dlužníci splácet ve splátkách podle svých možností, nejméně však 10.000,- Kč měsíčně. Zatímco J. U. žalobci svůj díl půjčky splatila v dubnu 1997, žalovaný žalobci dluh neuhradil.

Okresní soud v K. V. rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č. j. 15 C 408/2003-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. srpna 2004, č. j. 15 C 408/2003-145, uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 80.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 3. 2000 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 4. 2000 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 5. 2000 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu v části, jíž bylo požadováno zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení, 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení, 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení, 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 3. 2000 do zaplacení, 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 4. 2000 do zaplacení a 11% úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč od 1. 5. 2000 do zaplacení (výrok II.), a v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 70.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2. 5. 1997 do zaplacení (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 22. září 2000, č. j. 15 C 346/99-30, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. ledna 2001, č. j. 15 C 346/99-41, byl usnesením Krajského soudu v P. ze dne 19. února 2001, č. j. 12 Co 82/2001-46, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 28. června 2001 č. j. 15 C 346/99-66, byl nejprve rozsudkem Krajského soudu v P. ze dne 15. ledna 2002, č. j. 12 Co 773/2001-92, změněn a poté, kdy tento rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. července 2003, č. j. 33 Odo 345/2002-101, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, byl tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v P. ze dne 31. října 2003, č. j. 56 Co 437/2003-107, rovněž zrušen a věc mu byla opět vrácena k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 31. 1. 1996 s žalovaným a J. U. smlouvu o půjčce, podle níž jim půjčil bezúročně částku 300.000,- Kč; částka 273.000,- Kč byla žalobcem poukázána na účet žalovaného označený ve smlouvě a částku 27.000,- Kč převzala v hotovosti J. U. Dlužníci se zavázali dluh splácet podle svých finančních možností, nejméně však částkou 10 000 Kč měsíčně. J. U. žalobci vrátila částku 150.000,- Kč, žalovaný mu dluh ani zčásti nezaplatil. Dopisem z 8. 6. 1999 jej žalobce bezúspěšně vyzval k vrácení půjčky. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci posoudil vztah účastníků podle § 657 obč. zák. a uzavřel, že vzhledem k datu podání žaloby (29. 9. 1999) jsou promlčeny splátky dluhu splatné k 29. 2., 31. 3., 30. 4., 31. 5., 30. 6., 31. 7. a 31. 8. 1996; proto žalobu co do částky 70.000,- Kč zamítl. Co do částky 80.000,- Kč žalobě vyhověl, přičemž žalobci z této částky přiznal 11% úrok z prodlení při diskontní sazbě ke dni 3. 9. 1999 a 10% úrok z prodlení při diskontní sazbě 5% ke dni 27. 10. 1999.

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 15. března 2005, č. j. 56 Co 36/2005-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v části, jíž byla zamítnuta žaloba o úroky z prodlení; ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 nebo postupoval podle § 219, popř. § 219a a 221 o. s. ř., rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení).

Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a úplná. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že s žalobcem smlouvu o půjčce neuzavřel, resp. že smlouvu o půjčce nepodepsal. Přihlédl k tomu, že skutkový stav, z něhož při rozhodování soudy vycházely (včetně soudu dovolacího), zpochybnil žalovaný teprve v závěru několikaletého soudního sporu, když zpočátku se bránil pouze námitkou, že jeho dluh vůči žalobci zanikl v roce 1998 zaplacením. Ani odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie, který žalovaný navrhl; tvrzení žalovaného zpochybňující pravost vlastního podpisu na smlouvě o půjčce neuvěřil a absenci vlastního podpisu žalobce na této smlouvě hodnotil jako nevýznamnou pro samotné zjištění, že půjčka byla ve skutečnosti poskytnuta. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že právo na vrácení dluhu je co do částky 70.000,- Kč promlčeno. Na rozdíl od něho shledal po právu nárok na zaplacení veškerého požadovaného úroku z prodlení s tím, že od října 1996 do května 1997, kdy byl žalovaný v prodlení, činí diskontní sazba 10,5 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Soudy totiž podle jeho názoru neposoudily správně věrohodnost svědkyně U. Nevzaly dostatečně v úvahu, že tato svědkyně straní žalobci, s nímž začala žít poté, kdy se rozešla se žalovaným. Navíc sama má s žalovaným soudní spor a nelze proto vyloučit, že její výpověď byla účelová, poznamenaná averzí a případným ziskem . V řízení tudíž nebylo spolehlivě prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce (žalovaný setrvává na tvrzení, že šlo o pouhý návrh na uzavření smlouvy, neboť listina nebyla žalobcem podepsána) a že došlo k dohodě o plnění ve splátkách, jejichž výše byla limitována částkou 10.000,-Kč měsíčně. Důkaz svědeckou výpovědí J. U. sehrál podstatnou roli i v nemožnosti žalovaného unést důkazní břemeno ohledně tvrzení o uhrazení jeho podílu na dluhu . I kdyby z provedených důkazů vyplýval způsob splácení dluhu, nelze zjistit, kdy byly splátky splatné a v jaké výši. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaný výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu , z obsahu jeho dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno. Ostatně proti té části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, by dovolání žalovaného nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Konkrétní výhrady, jimiž by byl zpochybněn nákladový výrok, příp. výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovolání neobsahuje.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil (pokud jde o dovoláním napadený výrok) v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán po rozhodnutí dovolacího soudu, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.

I když žalovaný v dovolání výslovně argumentuje jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že není srozuměn především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci soudy dospěly, resp. nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy (zejména svědeckou výpověď J. U.), příp. doplnily dokazování znaleckým posudkem, musely by učinit odlišné zjištění ohledně samotné existence dluhu, resp. nemohly by dovodit, že žalobce žalovanému poskytl finanční půjčku, případně že žalovaný svůj podíl na půjčce žalobci nezaplatil. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že žalovaný žalobci ničeho nedluží. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.

Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nemá na jejich náhradu právo a ze spisu se nepodává, že by žalobci, který by jinak měl právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení vznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu