33 Odo 939/2004
Datum rozhodnutí: 24.01.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 939/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. S., proti žalované P. e., a. s., o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 179/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2004, č. j. 12 Cmo 6/2004-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce po žalované požadoval částku 110.000,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala. Uvedl, že je odběratelem elektřiny, kterou mu dodává žalovaná do jeho restaurace. Dne 29. 3. 2000 zaměstnanci žalované při kontrole měřícího zařízení zjistili jeho poškození a žalovaná proto po něm žádala zaplacení částky 220.250,- Kč jako náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny. Ačkoli s tímto požadavkem nesouhlasil, žalované zaplatil částku 110.000,- Kč v obavě, že jinak uskuteční svou výhrůžku a přeruší dodávku elektřiny.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2003, č. j. 46 Cm 179/2002-106, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 110.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 18. 8. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 12 Cmo 6/2004-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce odebíral od žalované elektřinu v jím provozované restauraci D. Dne 19. 11. 1998 zde byl nainstalován elektroměr č. DR 330, o čemž byl vystaven doklad č. 314067 s potvrzeným stavem. Dne 29. 3. 2000 zaměstnanci žalované při kontrole tohoto elektroměru zjistili, že došlo k jeho poškození zásahem do plomb a vyvrtáním otvoru do spodní části, čímž byl umožněn přístup k měřící části elektroměru. Takto poškozený elektroměr proto vyměnili za jiný č. T000 807. Žalovaná dopisem ze dne 25. 4. 2000 vyzvala žalobce k úhradě částky 220.250,- Kč jako náhrady škody ve smyslu § 7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny (dále jen vyhláška ). Zároveň jej upozornila, že v případě nezaplacení bude dodávka elektřiny přerušena. Žalobce zaplatil žalované částku 110.000,- Kč, přičemž dopisem ze dne 31. 7. 2000 jí sdělil, že nesouhlasí s požadovanou částkou co do důvodů i výše. Z takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaná na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nezískala (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění - dále jen obč. zák. ). Bylo-li zjištěno, že na měřícím zařízení bylo porušeno zajištění proti neoprávněnému odběru, pak jde o neoprávněný odběr elektřiny ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d/ zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické komisi, v tehdy platném znění (dále jen zákon ). Žalované pak přísluší právo na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem, jejíž výpočet stanoví vyhláška (§ 22 odst. 2 zákona). Odpovědnost odběratele za neoprávněný odběr dle skutkové podstaty § 22 odst. 1 písm. d/ zákona je objektivní a postačuje proto zjištění, že k němu došlo. Plnění žalobce přijaté žalovanou proto nemůže být plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Nepřisvědčily ani argumentaci žalobce, že ze strany žalované došlo k bezprávné výhrůžce. Jestliže právo omezit či přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny při neoprávněném odběru vyplývá z § 9 odst. 4 písm. f/ zákona, pak upozornění žalobce žalovanou na možnost přerušení dodávky elektřiny pro případ neuhrazení požadované částky nemůže představovat bezprávnou výhrůžku a žalované tak nevzniklo bezdůvodné obohacení ani přijetím plnění z neplatného právního úkonu (§ 37 a § 451 odst. 2 obč. zák.). Pokud žalobce tvrdil, že elektroměr poškodili zaměstnanci žalované, soudy shodně uzavřely, že se mu toto tvrzení nepodařilo prokázat, když k němu neoznačil žádný důkaz a tvrzená skutečnost nevyplynula ani z žádného provedeného důkazu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož výklad Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze by mohl poškozovat tisíce domácností, které mají v chodbách nájemních či jiných domů umístěny měřící zařízení, nejsou uzamčena a kdokoliv má tak přístup k těmto zařízením . Odvolacímu soudu vytkl, že rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, jimiž má žalobce za prokázané, že poškození elektroměru bylo zjištěno mimo odběrné místo. Zdůraznil, že ani ve znaleckém posudku se neuvádí, kdo a kdy poškození měřícího zařízení způsobil. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybňovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., které omezuje tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

V dané věci je žalobcem požadováno vydání bezdůvodného obohacení, které měla na jeho úkor získat žalovaná. Odvolací soud založil právní posouzení věci (stejně jako soud prvního stupně) na závěru, že žalobcovo plnění poskytnuté žalované není plněním bez právního důvodu ani plněním z neplatného právního úkonu. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaná (dodavatel elektřiny) v souladu s § 22 odst. 1 písm. d/ zákona po žalobci požadovala úhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, neboť u žalobce (odběratele elektřiny) zjistila odběr měřícím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci. Za právně irelevantní z hlediska naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru elektřiny podle § 22 odst. 1 písm. d/ zákona (a tedy i oprávnění žalované požadovat po žalobci náhradu škody podle § 22 odst. 2 zákona a § 7 vyhlášky) pokládal zjištění, zda měřící zařízení poškodil žalobce coby odběratel. Jestliže žalobce, jak z obsahu dovolacích námitek vyplývá (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná na jeho úkor bezdůvodné obohacení nezískala, argumentací, že poškození měřícího zařízení bylo zjištěno mimo odběrné místo a že nebylo prokázáno, kdo a kdy je poškodil, brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzením věci vycházel. Tím ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučen.

Kromě toho je mylné přesvědčení žalobce, že jedním z předpokladů naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru elektřiny definovaného v § 22 odst. 1 písm. d/ zákona je to, že zajištění proti neoprávněné manipulaci na měřícím zařízení porušil odběratel. Jedině v případě, kdyby se žalobci podařilo prokázat, že k zásahu do měřicího zařízení ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d/ zákona došlo působením třetích osob, nevznikla by mu povinnost žalované náhradu škody zaplatit. To se však žalobci prokázat nepodařilo, a tak je povinen žalované náhradu škody vypočítanou podle § 7 vyhlášky uhradit a žalovaná byla k přijetí tohoto plnění oprávněna; nemohla se tudíž na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Je tedy nepochybné, že odvolací soud právní otázku řešil v souladu s hmotným právem a napadené rozhodnutí tudíž nemůže mít zásadní právní význam.

Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, a žalovaná v této fázi řízení nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. ledna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu