33 Odo 937/2005
Datum rozhodnutí: 31.05.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 937/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce B. A S. N. D. O., proti žalovanému RNDr. R. Z., Ph.D., o zaplacení částky 20.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 163/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 21. prosince 2004, č. j. 12 Co 778/2003-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Ing. P. K., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal po žalovaném (který vstoupil do řízení na místo dosavadního žalovaného M. Z.) a M. V., solidárního zaplacení částky 20.854,- Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile z částky 48,- Kč od 6. 2. 1997, z částky 132,- Kč od 6. 3. 1996, 6. 4. 1996 vše do zaplacení a s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 z částky 20.542,- Kč. M. V. společně s V. V. jako členové žalobce dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 6. 1. 1997 (dále jen dohoda ze dne 6. 1. 1997 ) převedli členská práva na M. a M. Z. Pod bodem 3. dohody si ujednali, že nabyvatelé přebírají dluh podle § 531 obč. zák. mimo jiné za vyúčtování topné sezóny v letech 1995 a 1996 v celkové výši 20.542,- Kč a z titulu nedoplatku nájemného za období leden 1996 až duben 1996 ve výši 312,- Kč.

Okresní soud v Olomouci (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č. j. 15 C 163/99-111, uložil žalovanému zaplatit žalobci 20.542,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu částky 312,- Kč s příslušenstvím mezi žalobcem a žalovaným žalobu zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu, aby M. V. zaplatil žalobci částku 20.854,- Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile z částky 48,- Kč od 6. 2. 1996 do zaplacení, s poplatkem z prodlení 2,5 promile z částky 132,- Kč od 6. 3. 1996 do zaplacení, s poplatkem z prodlení 2,5 promile z částky 132,-Kč od 6. 4. 1996 do zaplacení a s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 z částky 20.542,- Kč do zaplacení (výrok III.). Současně žalobu zamítl v požadavku, aby oba žalovaní byli zavázání uhradit částky vyčíslené ve výroku III. společně a nerozdílně (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V.a VI.). Dovodil, že na základě dohody ze dne 6. 1. 1997 převedli M. V. společně s V. V. (převodci) na M. a M. Z. (nabyvatele) členská práva a povinnosti, vyplývající z členství v družstvu žalobce. Převodci současně s převodem členských práv a povinností postoupili nabyvatelům veškeré pohledávky a nabyvatelé převzali veškeré dluhy, které byly již splatné nebo se stanou splatnými po nabytí účinnosti dohody, a které souvisí s nájmem a službami s tím spojenými. S tím žalobce vyslovil souhlas. Za důvodnou nepovažoval soud prvního stupně námitku neurčitosti a tím i neplatnosti dohody ze dne 6. 1. 1997 v jejím článku 3., neboť jednoznačně vymezuje dluhy, které jsou předmětem závazku M. Z. ( související s nájmem a službami s tím spojenými ) a to bez ohledu na jejich splatnost; ujednání v článku 3 dohody posoudil soud prvního stupně jako platné ujednání o převzetí dluhu podle § 531 obč. zák. Okolnost, že výše dluhu, který žalovaný převzal, nebyla vyčíslena konkrétní částkou, neshledal důvodem pro neplatnost takového právního úkonu proto, že v době uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností nemohla být výše dluhu ještě známa s ohledem na zúčtovací období. Protože žalovaný vstoupil převzetím dluhu do práv a povinností M. V., je v projednávané věci pasivně legitimován. Naopak u M. V. je dán nedostatek věcné pasivní legitimace.

K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č. j. 12 Co 778/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. až VI. potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl veškeré potřebné a procesními stranami navržené důkazy, které v souladu s § 132 o. s. ř. správně vyhodnotil. Ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, přihlédl a jeho skutkové závěry jsou tedy úplné a správné. Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Pro stručnost odkázal na jeho závěry, které přijal ve vztahu k otázkám aktivní a pasivní legitimace, platnosti titulu, ze kterého žalobce odvozuje svůj nárok, a promlčení práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu včetně výroku o náhradě nákladů řízení podal žalovaný (dále jen dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování nevzal v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 29 Cdo 440/2001), na které dovolatel poukazoval. Z něho vyplývá, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností nedochází okamžikem jejího předložení družstvu k tomu, že by nabyvatel vstoupil do práv a povinností z nájemní smlouvy a stal se automaticky dlužníkem místo převodce. Ke dni převodu neměl dovolatel možnost zjistit u žalobce, zda převodce plní své povinnosti člena družstva a nájemce. To, že je žalobce nucen dlouhodobě se domáhat nedoplatků na nájemném, ani to, že jeho rozpočet takové dluhy dlouhodobě zatěžují, nemůže být důvodem pro to, aby vzniklým dluhem zatížil nabyvatele členských práv a povinností. Z těchto důvodů navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, protože věc byla soudy posouzena správně. K dovolací výtce, že odvolací soud nepřihlédl k rozhodovací praxi dovolacího soudu připomněl, že právě proto obsahuje jeho formulář Dohody o převodu členských práv a povinností v článku 3 jednak dohodu o postoupení pohledávek podle § 524 obč. zák., jakož i dohodu o převzetí dluhu podle § 531 obč. zák. mezi převodcem a nabyvatelem.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání prvního žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledává dovolatel zásadně významným pro řešení právní otázky, zda na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu dochází bez dalšího k tomu, že dnem předložení dohody družstvu vstupuje nabyvatel do práv a povinností, vyplývajících z nájemní smlouvy, a stává se automaticky dlužníkem namísto převodce.

Rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího však nejsou na řešení této otázky založena.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že obsahem dohody ze dne 6. 1. 1997 je nejen dohoda o převodu práv a povinností spojených se členstvím v družstvu (§ 230 obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ), ale i dohoda o postoupení pohledávek podle § 524 obč. zák. a dohoda o převzetí dluhu podle § 531 obč. zák. Uvedená dohoda tedy upravuje nejen vztahy bezprostředně související se členstvím v družstvu a převodem práv a povinností s tím spojených, ale i další právní vztahy mezi novým členem družstva (nabyvatelem) a bývalým nájemcem (převodcem), které se dotýkají práv a povinností převodce spojených s nájmem družstevního bytu. Odtud soudy shodně dovodily, že závazek prvního žalovaného neplyne z textu dohody, jejímž obsahem je převod členství v družstvu, ale ze samostatné dohody o převzetí dluhu, která je včleněna do jediné listiny - dohody ze dne 6. 1. 1997. Jinými slovy řečeno, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevyšel z právního závěru, že první žalovaný (jako právní nástupce M. Z.) je povinen splnit dluh za druhého žalovaného na základě dohody o převodu členských práv a povinností (tj, dohody podle § 230 obch. zák., jejímž smyslem je převod jen těch práv a povinností, která jsou spojena se členstvím v družstvu), nýbrž dovodil, že povinnost prvního žalovaného vyplývá z dohody o převzetí dluhu (z článku 3.), který představuje samostatný závazek k plnění.

Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 440/2001 (v dovolání nesprávně uvedeno 29 Cdo 440/2001), ze dne 29. 4. 2002 by byl adekvátní za situace, kdyby rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že dohodou o převodu členských práv a povinností dochází bez dalšího na straně nabyvatele ke vstupu do práv a povinností, vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou družstvo uzavřelo s předchozím členem družstva a nájemcem bytu, včetně pohledávek z dlužného nájemného.

Vzhledem k tomu, že na dovolatelem namítané otázce nebylo rozhodnutí ve věci založeno, neshledává dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s.ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Protože dovolání není z výše uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, představující odměnu advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.



V Brně 31. května 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu