33 Odo 913/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2006
Dotčené předpisy: § 36 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 913/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. Š., a. s., proti žalovanému městu P., o zaplacení částky 6,991.796,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 126/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2004, č. j. 29 Co 219/2004-98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 11 C 126/2003-78, zamítl žalobu o zaplacení částky 6,991.796,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 2004, č. j. 29 Co 219/2004-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 6,991.796,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 2. 11. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly shodně ze zjištění, že na základě pilotního projektu výstavby nájemních bytových jednotek uzavřel žalovaný se společností M. C. a. s. (dále jen společnost M. ) smlouvu o sdružení, smlouvu o nájmu, smlouvu o budoucí kupní smlouvě a posléze dne 26. října 2000 na základě výzvy jednomu zájemci k podání nabídky podle § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek společnosti M. jako zhotovitele provést pro žalovaného jako objednatele podle schválené projektové dokumentace výstavbu 162 bytových jednotek a technické infrastruktury v lokalitě T. , u D. v k. ú. B. H. S ohledem na následnou změnu podmínek pro používání prostředků ze Státního fondu rozvoje bydlení uzavřeli titíž účastníci dne 13. září 2001 dohodu o narovnání majetkových vztahů a vzájemném vypořádání (dále též dohoda ze 13. 9. 2001 ), v níž bylo v článku II ujednáno, že nebude-li zpochybněn výběr zhotovitele na výstavbu tří bytových domů podle smlouvy o dílo z 26. 10. 2000 a smlouva zůstane v platnosti, t. j. společnost M. bude i nadále zhotovitelem výstavby, souhlasí tato společnost s postupem a vyrovnáním vzájemných vztahů podle článku IV dohody. Článek IV pak obsahuje mimo jiné závazek žalovaného uzavřít se společností M. kupní smlouvu, jejímž předmětem bude koupě zpracované projektové dokumentace za cenu 6,991.796,- Kč. Dne 5. listopadu 2001 žalovaný a společnost M. tuto kupní smlouvu skutečně uzavřeli, přičemž v článku II. se společnost M. jako prodávající zavázala na základě dohody ze 13. 9. 2001 prodat žalovanému projektovou dokumentaci na akci Výstavba tří bytových domů v P. lokalita T., u D., k. ú. B. H. s tím, že kupní cena činí 6,991.796,- Kč a že dokumentaci dodá do 10 pracovních dnů od podpisu smlouvy. Pro případ, že kupní cena nebude zaplacena včas, se žalovaný zavázal zaplatit společnosti M. úrok z prodlení ve výši 0,05% z nezaplacené částky. Projektová dokumentace byla žalovanému dodána, ale k zaplacení kupní ceny, na kterou společnost M. vystavila fakturu se splatností do 1. 11. 2001, dosud nedošlo. Dne 29. března 2002 byla mezi společností M. a žalobkyní uzavřena smlouva, jíž společnost M. postoupila pohledávku za žalovaným z titulu shora uvedené kupní smlouvy žalobkyni. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže z 22. 2. 2002, č. j. S 002-R/02VP/140/Ná, bylo rozhodnuto, že žalovaný při zadání veřejné zakázky na výstavbu tří bytových domů se 162 bytovými jednotkami v lokalitě T. závažným způsobem porušil § 3 odst. 4 zákona č. 199/1994 Sb. tím, že uzavřel smlouvu o dílo na tuto veřejnou zakázku jiným způsobem než na základě obchodní veřejné soutěže, aniž by byly splněny podmínky stanovené v části třetí uvedeného zákona, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže s odkazem na § 70 zákona č. 199/1994 Sb. konstatoval, že smlouva na veřejnou zakázku uzavřená v rozporu s tímto zákonem je neplatná.

Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že zatímco všechny smlouvy uzavřené mezi společností M. a žalovaným, jež předcházely smlouvě o dílo ze dne 26. října 2000, lze považovat za platné, tato smlouva o dílo platná není, neboť její obsah odporuje z důvodů uvedených ve shora citovaném rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zákonu č. 199/1994 Sb. V návaznosti na tuto neplatnost pak vykládal obsah dohody o narovnání majetkových vztahů a vzájemném vypořádání ze 13. 9. 2001. Podle jeho názoru pokud je v článku II této dohody ujednáno, že podle článku IV bude postupováno za předpokladu, že nebude zpochybněn výběr zhotovitele podle smlouvy o dílo, byla tím sjednána rozvazovací podmínka podle § 36 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) spočívající v tom, že dojde-li k jejímu splnění, zaniknou již nastalé účinky právního úkonu, který byl na základě této podmínky učiněn. To, že rozvazovací podmínka byla splněna, plyne z jednoznačného závěru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o rozporu smlouvy o dílo z 26. 10. 2000 se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Její splnění má vliv jak na dohodu ze 13. 9. 2001, tak na všechny úkony, které byly na jejím podkladě učiněny, tedy i na kupní smlouvu z 5. 11. 2001. Zpochybněním výběru zhotovitele podle smlouvy o dílo zanikla práva a povinnosti z kupní smlouvy a žalobkyně se nemůže důvodně domáhat zaplacení kupní ceny.

Odvolací soud se s tímto právním posouzením věci neztotožnil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v dohodě ze 13. 9. 2001 byla sjednána rozvazovací podmínka a že tato podmínka byla splněna, neboť smlouva o dílo je neplatným právním úkonem. Současně ale zdůraznil, že kupní smlouva z 5. 11. 2001, o jejíž platnosti neměl pochyb, byla uzavřena až po sjednání rozvazovací podmínky, její předmět není totožný s předmětem smlouvy o dílo a smlouva není výsledkem postupu žalovaného podle zákona č. 199/1994 Sb. Rozvazovací podmínku sjednanou v dohodě ze 13. 9. 2001 nelze vázat ke smlouvě, která dosud nebyla uzavřena, a pouhý odkaz na dohodu ze 13. 9. 2001 v kupní smlouvě pro závěr o tom, že i v této smlouvě byla dohodnuta rozvazovací podmínka, nestačí. Proto práva a povinnosti z kupní smlouvy zůstaly zachovány a žaloba je důvodná.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které (podle jeho obsahu) směřuje pouze proti měnícímu meritornímu výroku a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě poukázal na to, že smlouva o sdružení uzavřená mezi ním a společností M. 2. 8. 2000 postrádá náležitosti, které vyžadují § 3 odst. 2 zákona č. 211/2000 Sb. a § 3 písm. a) a b) a § 5 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 481/2000 Sb., a vyslovil přesvědčení, že z tohoto důvodu je smlouva neplatná podle § 39 ObčZ. S ohledem na to je nutno jako na neplatnou nahlížet i na dohodu ze 13. 9. 2001, jíž se její účastníci pokusili neplatnost smlouvy o sdružení zhojit. Kupní smlouvu z 5. 11. 2001 pak nelze posuzovat izolovaně, neboť i jejím cílem bylo odstranění nedostatku smlouvy o sdružení. Proto i kupní smlouva je právním úkonem, který je podle § 39 ObčZ neplatný. Podle názoru žalovaného odvolací soud pochybil i při aplikaci § 36 ObčZ. Nic totiž nebrání tomu, aby podmínka jako vedlejší (nahodilé) ujednání právního úkonu byla sjednána v právním úkonu jiném, jde-li o řádný projev vůle a je-li zřejmé, ke kterému právnímu úkonu se toto vedlejší ujednání vztahuje. Výkladem ujednání dohody z 13. 9. 2001 je proto nutno dojít k závěru, že je v ní dohodnuta rozvazovací podmínka i ve vztahu ke kupní smlouvě, stejně jako k dalším úkonům předvídaným v bodech 1 3 článku IV dohody ze 13. 9. 2001. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně vyjádřila souhlas s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouvu z 5. 11. 2001 je třeba posuzovat samostatně a že rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž nemá na její platnost žádný vliv. Úvahy o splnění či nesplnění podmínek článku II dohody ze 13. 9. 2001 ostatně měly smysl pouze do doby, než byla kupní smlouva uzavřena; poté již ztratilo prohlášení společnosti M. právní význam. Žalobkyně se dále vyjádřila k obsahu rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž a k tvrzené neplatnosti dohody o sdružení a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen OSŘ ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalovaný spatřuje pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci především v tom, že neshledal smlouvu o sdružení z 2. 8. 2000 neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ a že platnost dalších smluv včetně smlouvy kupní neposuzoval v souvislosti s platností smlouvy o sdružení. S touto jeho výhradou však nelze souhlasit. Uvedená smlouva o sdružení byla uzavřena podle § 829 a následujících ObčZ, podle nichž ke vzniku smlouvy postačí jediná podstatná náležitost, a to dohoda o účelu sdružení. Jiné formální náležitosti, dokonce ani písemnou formu, zákon nestanoví. Pokud žalovaný dovozuje nedostatek náležitostí smlouvy o sdružení ze zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení a o změně zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, a z nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů, pomíjí, že tyto právní předpisy upravují způsob použití prostředků ze Státního fondu rozvoje bydlení a rozsah a podmínky poskytování dotací z tohoto fondu obcím, ovšem nikterak nespecifikují, jaké náležitosti má mít smlouva o sdružení, jejíž předložení předpokládá § 5 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 481/2000 Sb. Nesplnění podmínek stanovených uvedenými předpisy nemá vliv na platnost smlouvy o sdružení, která byla za účelem provedení výstavby uzavřena; jeho důsledkem může být pouze skutečnost, že žádosti obce o poskytnutí dotace nebude vyhověno. Z téhož důvodu nelze účastníkům smlouvy o sdružení vytýkat, že se jak žalovaný tvrdí uzavřením dohody ze 13. 9. 2001 a kupní smlouvy z 5. 11. 2001 pokusili dodatečně vyhovět podmínkám pro poskytnutí dotace, a dovozovat z této skutečnosti neplatnost těchto úkonů. Žalovaný ani netvrdí, že by byl dán některý jiný důvod absolutní neplatnosti těchto smluv, a proto námitce, že smlouva o sdružení je neplatná a tudíž jsou neplatné i další dvoustranné právní úkony, které na ni navazují, nelze přisvědčit.

Podle § 36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle odst. 2 tohoto ustanovení závisí-li na splnění podmínky, zda právní následky úkonu již nastalé pominou, jde o podmínku rozvazovací. Soudy obou stupňů dospěly shodně k (dovoláním nezpochybněnému) názoru, že ujednání článku II dohody ze 13. 9. 2001, jímž byl postup dále dohodnutý v článku IV vázán na to, že nebude zpochybněn výběr společnosti M. jako zhotovitele podle smlouvy o dílo z 26. 10. 2000, t. j. že smlouva zůstane v platnosti , je ujednáním o rozvazovací podmínce, a že jejím splněním (tedy zpochybněním platnosti smlouvy o dílo) závazky uvedené v článku IV zanikly. Splnění rozvazovací podmínky by ovšem mělo za následek zánik závazku žalovaného uzavřít se společností M. kupní smlouvu pouze v případě, že by tento závazek ještě existoval. Jestliže byl tento závazek mezitím splněn a tím zanikl (§ 559 odst. 1 ObčZ), je splnění rozvazovací podmínky v tomto směru bez významu. Na vztahy vyplývající z kupní smlouvy pak by mohlo mít splnění podmínky vliv pouze tehdy, pokud by bylo možno sjednání podmínky vztáhnout i na tuto smlouvu. Lze souhlasit s názorem žalovaného, že nic nebrání tomu, aby podmínka, na niž jsou vázány účinky právního úkonu, byla sjednána v právním úkonu jiném, ale v této věci k ničemu takovému nedošlo. Ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 ObčZ totiž nelze z provedených důkazů dovodit, že by vůli účastníků dohody ze 13. 9. 2001 odpovídalo vázat na splnění sjednané podmínky nejen zánik závazku žalovaného uzavřít kupní smlouvu, ale i pozbytí účinků kupní smlouvy, pokud v mezidobí dojde k jejímu uzavření. Takovýto výklad dohody ostatně odporuje jejímu výslovnému znění, t. j. jazykovému projevu vůle účastníků smlouvy, jak má na mysli zmíněné ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ. Totéž pak platí pro případ, že by žalovaný dovozoval sjednání rozvazovací podmínky ve vztahu k právům a povinnostem vyplývajícím z kupní smlouvy z odkazu na dohodu ze 13. 9. 2001, obsaženého v článku II. odstavci 1. této kupní smlouvy. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že povinnost žalovaného zaplatit kupní cenu sjednanou ve smlouvě z 5. 11. 2001 nezanikla, a jeho právní posouzení věci je správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu. Proto nezbylo, než jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2006

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu