33 Odo 91/2006
Datum rozhodnutí: 25.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 91/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) J. W. a b) A. W., proti žalovaným 1) J. H. a 2) V. H., o zaplacení 18.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 163/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2005, č. j. 11 Co 664/2004-135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci po žalovaných požadovali, aby jim společně a nerozdílně zaplatili částku 18.850,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním jejich pozemků bez právního důvodu.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 5 C 163/2003-98, výrokem I. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 1.414,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, výrokem II. do zbývající částky 17.436,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 11 Co 664/2004-135, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že žalovaní jsou povinni do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit společně a nerozdílně prvému žalobci částku 2.827,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a druhé žalobkyni rovněž částku 2.827,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení. Výrokem II. žalobu na zaplacení 11.781,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení zamítl. Výroky III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a výrokem VI. deklaroval, že žalobě vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláními účastníků nedotčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům s výjimkou výroku VI., podali žalobci dovolání, v němž vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují v tom, že nebyla spolehlivě zjištěna výše finančních částek, které jim mají žalovaní platit za užívání pozemků. Ve věci totiž bylo vypracováno několik znaleckých posudků, přičemž odvolací soud rozhodl podle posudku znalce dr. R., který se zdál být soudu první instance nedostatečný a nechal jej z toho důvodu podrobit revizi . Namítají, že řízení se prakticky co do úplnosti důkazního řízení vrátilo do stavu, který se původně jevil soudu jako nedostatečný , čímž byla zkrácena jejich procesní práva. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále opět jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání žalobců vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části a proti výrokům, jimiž rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Ostatně proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve prospěch žalobců rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části tak, že každému z nich přiznal proti žalovaným dalších 2.827,50 Kč, by předmětné dovolání nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).

Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolání žalobců v posuzované věci pokud je jím napadeno rozhodnutí ve věci samé - směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud (ve skutečnosti) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba do částky 11.781,- Kč (s příslušenstvím), tedy rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč, a není tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítnout, aniž se jím mohl věcně zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. ledna 2006

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu