33 Odo 905/2005
Datum rozhodnutí: 30.09.2005
Dotčené předpisy: § 101 předpisu č. 40/1964Sb., § 109 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 905/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému P. Z., o 79.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 229/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 22 Co 63/2005-39, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 22 Co 63/2005 -39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 79.000,- Kč s 10 % úroky z prodlení od 4.10.2000 do zaplacení. Okresní národní výbor v P. totiž žalovanému na základě smlouvy ze dne 3. září 1990 (dále jen smlouva ) poskytl státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu (dále jen příspěvek ) v žalované výši. Smlouvou se žalovaný zavázal provést výstavbu rodinného domku v souladu se stavebním povolením, dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku, a rodinný domek po dobu deseti let od jejího uzavření, nejméně osm let od kolaudace, nepřevést na jiného a užívat jej k trvalému bydlení. Nedodržení některé z podmínek měl oznámit národnímu výboru a do třiceti dnů příspěvek vrátit. Žalovaný státní příspěvek vyčerpal, ale stavbu nedokončil tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci ve sjednané desetileté lhůtě (tj. do 3. září 2000). Stavba není dokončena ani do současné doby, ale žalovaný příspěvek nevrátil.

Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č. j. 8 C 229/2004-26, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť nárok je promlčen. Smlouva o poskytnutí příspěvku byla uzavřena dne 3. září 1990 a žalovaný se zavázal do 3. září 2000 stavbu dokončit a získat kolaudační rozhodnutí. S přihlédnutím k třicetidenní lhůtě měl v případě, že povinnost nesplní, příspěvek vrátit do 3. října 2000. Od 4. října 2000 začala běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula 4. října 2003, a protože žaloba podala byla podána až 19. října 2004, při vznesené námitce promlčení žalovaným nezbylo než žalobu zamítnout. Pokud se žalobkyně bránila námitce promlčení argumentem, že uplatňovaná pohledávka byla zajištěna omezením převodu nemovitostí s desetiletou promlčecí dobou, která k datu podání žaloby ještě neuplynula, soud prvního stupně tuto obranu neakceptoval se závěrem, že omezení převodu nemovitostí sloužilo k zajištění závazku a na běh promlčecí doby nemělo vliv.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 22 Co 63/2005-39, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, posoudil věc po právní stránce odlišně. Závěry soudu prvního stupně o běhu promlčecí doby sice nepovažoval za správné, ale s odkazem na ustanovení § 100 odst. 1 a § 870 obč. zák. považoval přesto nárok za promlčený. Právo na vrácení příspěvku bylo totiž zajištěno omezením převodu nemovitosti, které vzniklo registrací smlouvy o jeho poskytnutí, tj. dnem 11. září 1990. Odvolací soud uzavřel, že v souladu s ustanovením § 109 věty prvé obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991 začala běžet desetiletá promlčecí lhůta ode dne registrace smlouvy a uplynula 11. září 2000. K promlčení závazku žalovaného vrátit poskytnutý příspěvek proto došlo dne 12. září 2000.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ), dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci, a to na nesprávném výkladu § 109 obč. zák. ve znění do 31.12.1991. Odvolací soud sice správně posoudil otázku délky promlčecí doby u práv zajištěných omezením převodu nemovitosti, nesprávně ale určil počátek běhu desetileté promlčecí lhůty. Smlouvou o omezení převodu nemovitosti bylo zajištěno právo žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku. Počátek běhu promlčení byl závislý na tom, zda a kdy došlo k porušení podmínek smlouvy, a proto nemohla lhůta začít běžet již okamžikem registrace smlouvy státním notářstvím; promlčecí doba mohla začít běžet až ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Žalovaný porušil podmínku provést výstavbu do 3. září 2000, z čehož mu vyplynula povinnost vrátit příspěvek do 30 dnů, tedy do 3. října 2000. Žalobce mohl proto oprávněně požadovat vrácení příspěvku nejdříve 4. října 2000; k promlčení nároku může dojít podle § 109 věty prvé obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991 až uplynutím desetileté lhůty, tj. 4. října 2010. Na podporu svého stanoviska žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2005, vydaný pod sp. zn. 33 Odo 477/2004. Rozsudek odvolacího soudu by proto měl být zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména v případech, kdy vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo kdy odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, od kterého okamžiku běží lhůta k promlčení práva na vrácení poskytnutého státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, zajištěného omezením převodu nemovitosti. Tuto otázku vyřešil tak, že se právo na vrácení promlčuje v desetileté promlčecí době podle ust. § 109 obč. zák. ve znění platném do 31.12.1991, která začíná běžet ode dne následujícího po registraci smlouvy o poskytnutí příspěvku státním notářstvím. Vzhledem k tomu, že posouzení otázky promlčení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a odvolací soud počátek běhu promlčecí doby vyložil v rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.

Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 3. září 1990 registrovanou Státním notářstvím v P. dne 11. září 1990 získal žalovaný částku 79.000,- Kč na výstavbu rodinného domku na parcele č. 38 v k.ú. V. Zavázal se přitom, že finanční prostředky použije pouze na úhradu nákladů spojených s výstavbou a že stavbu provede v souladu s platným stavebním povolením a dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Současně se zavázal nepřevést rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace, na jiného bez souhlasu národního výboru a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení. Pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek (tj. při nedodržení některé z výše vyjmenovaných podmínek) vzal žalovaný na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle § 58 a násl. obč. zák. nepřevést nemovitosti stavbu rodinného domu na parcele č. 38 v k. ú. V. -bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Nedodržení některé z podmínek smlouvy měl oznámit neprodleně národnímu výboru a příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Projevil rovněž souhlas s tím, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když žalovaný svou oznamovací povinnost nesplní. Žalovaný prokazatelně nesplnil podmínku nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí v dohodnuté desetileté lhůtě od okamžiku uzavření smlouvy.

Dohoda o tom, že žalovaný po určitou dobu nepřevede bez souhlasu národního výboru rodinný domek, na jehož výstavbu mu byl poskytnut státní příspěvek, není ničím jiným než smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve znění platném k datu 3. září 1990. Omezení převodu nemovitosti sloužilo k zajištění peněžité pohledávky. Bylo jím možno zajistit i pohledávku, jejíž splatnost byla podmíněna nesplněním některé smluvené povinnosti, a to i pohledávku za stavebníkem teprve stavěné nemovitosti (k tomu srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.7.1970, sp. zn. 5 Co 304/70, publikované ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, str. 466). Věřiteli přinášelo omezení převodu nemovitosti mimo jiné tu výhodu, že právo tímto způsobem zajištěné se promlčovalo až za 10 let, nikoli v obecné tříleté promlčecí době ( § 109 obč. zák ve znění platném do 31.12.1991). Ustanovení § 109 obč. zák v cit. znění neobsahovalo zvláštní úpravu o počátku běhu promlčecí doby práva zajištěného omezením převodu nemovitosti. Proto podle § 101 obč. zák. začala promlčecí doba běžet až od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je zpravidla den, kdy právo je možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu (actio nata). Právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) vzniká ze závazku tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává totiž splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby. Splnění dluhu může být přitom vázáno na podmínku (§ 36 odst. 1 obč. zák), přičemž v případě podmínky suspenzivní (odkládací) začne promlčecí doba běžet teprve dnem následujícím po dni, kdy se příslušná podmínka naplnila. V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1989 Sb., šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností žalovaným jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy má žalovaný získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jeho závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Jelikož poslední den desetileté lhůty připadl na 3. září 2000, byl dnem, kdy podle § 101 obč. zák. mohlo být právo vykonáno poprvé (podáním žaloby u soudu), den 4. září 2000 (§ 122 odst. 2 obč. zák ).

Podle odvolacího soudu se právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku sice promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991, ale tato lhůta začala běžet registrací smlouvy o poskytnutí příspěvku, t. j. dne 11. září 1990. Této právní argumentaci odvolacího soudu však nelze přisvědčit. Vzniklo-li právo na plnění vůči žalovanému v důsledku porušení podmínek smlouvy až dne 3. září 2000 (tj. po 10 letech od uzavření smlouvy), může dojít k promlčení práva na vrácení příspěvku teprve marným uplynutím desetileté promlčecí doby, která začala běžet 4. září 2000 (§ 101 a § 109 obč. zák. ve znění do 31.12.1991).

Vycházel-li odvolací soud z toho, že uplatněné právo je promlčeno proto, že nebylo uplatněno v době vymezené registrací smlouvy a uplynutím 10 let od tohoto okamžiku (tj. od 11. září 1990 do 11. září 2000), stanovil počátek promlčecí doby v rozporu s § 101 a § 109 větou prvou obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991 a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 větou prvou o. s. ř. bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2005



Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu