33 Odo 898/2004
Datum rozhodnutí: 27.07.2006
Dotčené předpisy: § 733 předpisu č. 40/1964Sb., § 580 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 898/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. T. N., proti žalovanému RNDr. L. P. s místem podnikání S., o částku 42.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 128/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 27 Co 97/2004-68, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 27 Co 97/2004-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném (podnikajícím pod firmou RNDr. L. P. - C. S. t. ) domáhal zaplacení částky 42.600,- Kč s příslušenstvím představující zálohu, kterou mu dne 7. 5. 2001 zaplatil v souvislosti s objednávkou zájezdu na Zimní olympijské hry v Salt Lake City v době od 11. 2. 2002 do 22. 2. 2002. Ačkoli žalobce objednávku dne 24. 9. 2001 zrušil, žalovaný mu zaplacenou zálohu nevrátil a ani nesplnil jejich ujednání, že do konce měsíce října 2001 bude efektivně nabízet k odkoupení již zajištěné vstupenky a poté s ním provede vyúčtování.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. října 2003, č. j. 9 C 128/2003-49, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 42.600,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 7. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č. j. 27 Co 97/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce si podle svého zájmu u žalovaného telefonicky objednal obstarání osmnácti vstupenek na zimní olympijské hry v roce 2002 v Salt Lake City a s tím související služby (ubytování, letenky, pronájem auta). Žalovaný objednávku potvrdil s podmínkou, že žalobce mu do 7. 5. 2001 zaplatí zálohu 1.065,- USD (resp. 42.600,- Kč) představující 25 % ceny služeb, do nichž nebyla zahrnuta cena letenek, která se měla uhradit dodatečně v českých korunách, a s možností zrušit objednávku do 31. 5. 2001 za storno poplatek 1.000,- Kč za jednu osobu. Poté, co žalobce ve sjednaném termínu zálohu zaplatil, žalovaný pro něho obstaral vstupenky za 2.400,- USD, zajistil ubytování, letenky a pronájem auta. Žalobce žalovanému v září 2001 telefonicky sdělil, že chce objednávku zrušit. Žalovaný jej informoval, že lze stornovat vše až na v tu dobu již zakoupené vstupenky, které jsou nevratné; proto zruší-li žalobce objednávku, bude zaplacená záloha použita na částečnou úhradu nákladů vzniklých žalovanému s obstaráním objednaných služeb. Poté, co žalobce objednávku skutečně zrušil, nabídl mu žalovaný dvě možnosti řešení, z nichž si žalovaný vybral tu, podle níž bude žalovaný do konce měsíce října efektivně nabízet k prodeji vstupenky, následně účastníci provedou vyúčtování a žalobce neprodané vstupenky případně odkoupí (nabízenou možnost doplatit plnou cenu vstupenek s jejich okamžitým převzetím žalobce nekvitoval). Žalovanému se podařilo prodat pouze pět vstupenek v hodnotě 385 USD. Žalobce na výzvu, aby si jejich zbývající část po doplacení ceny vyzvedl, nereagoval.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nedošlo k uzavření cestovní smlouvy (žalobce si u žalovaného objednal individuální služby, a nikoli cestovní kanceláří pořádaný zájezd, kde minimálně dvě služby jsou pevně dány a pro zájemce závazné). Proto pro účastníky platí to, co jimi bylo sjednáno. Jestliže si ujednali, že lze od smlouvy odstoupit (se storno poplatkem) do 31. 5. 2001 a žalobce od smlouvy odstoupil až v září 2001, je povinen žalovanému uhradit náklady, jež vynaložil na zakoupení objednaných vstupenek. Žalobu proto neshledal důvodnou.

Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil (ač v odůvodnění jeho rozsudku chybí citace konkrétního ustanovení, jež bylo na daný případ aplikováno) a smlouvu, kterou účastníci mezi sebou uzavřeli, kvalifikoval jako smlouvu o obstarání věci podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ). Tím, že žalobce v září 2001 realizoval své právo odstoupit od uzavřené smlouvy ve smyslu § 735 obč. zák., vznikla mu povinnost podle téhož ustanovení nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady a jinou újmu, která mu vznikla. Těmito účelně vynaloženými náklady jsou náklady na vstupenky, které žalovaný zaplatil. Současně konstatoval, že žalovaný v odporu podaném proti platebnímu rozkazu tyto náklady uplatnil k započtení. Protože i po odečtení 385 USD za pět prodaných vstupenek jsou uvedené náklady vyšší než žalobcem zaplacená záloha, je správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčen, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadá především správnost právního závěru, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je smlouvou o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák. Ačkoli zákon pro platné uzavření smlouvy o obstarání věci požaduje ujednání o ceně předmětu obstarání (účastníci dohodli pouze cenu orientační), době obstarání a odměně za obstarání, smluvní ujednání účastníků tyto podstatné náležitosti postrádá. Je názoru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy inominátní podle § 51 obč. zák. Za nesprávný považuje rovněž právní názor odvolacího soudu, že žalobcovo právo na vrácení zálohy zaniklo, když proti této pohledávce uplatnil žalovaný k započtení svou pohledávku za žalobcem z titulu náhrady nákladů účelně vynaložených v souvislosti s obstaráním vstupenek. Zdůrazňuje, že odpor proti platebnímu rozkazu neobsahuje určitý projev vůle žalovaného k započtení pohledávky adresovaný žalobci. Dalšími výhradami zpochybňuje skutkový základ věci poukazem na to, že v řízení nebylo prokázáno, zda a jaké vstupenky žalovaný pro žalobce obstaral a zda a kolik z nich po odstoupení od smlouvy prodal. V této souvislosti pak nesouhlasí se závěrem, že žalovanému vznikl ve smyslu § 735 obč. zák. nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů. Navíc zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný účelně náklady vynaložil a vznikla mu újma, neměl by právo na jejich náhradu, neboť nesplnil svou prevenční povinnost. V tomto ohledu polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a nabízí svou verzi skutku (účastníci si dohodli, že po odstoupení od smlouvy bude žalovaný zakoupené vstupenky nabízet a žalobci do 1. 11. 2001 předloží vyúčtování; vyúčtování však předložil až dne 5. 2. 2002). Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít a námitkami mířícími proti správnosti skutkového zjištění se nemůže v rámci dovolacího přezkumu zabývat.

Dovolací soud se tak zaměřil na výhrady žalobce k právnímu posouzení věci, které jedině mohly vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku, a shledal dovolání přípustným, neboť se z dále uvedených důvodů ztotožnil s výtkou, že otázky platnosti smlouvy o obstarání věci a zániku zažalované pohledávky započtením jsou v napadeném rozsudku řešeny v rozporu s hmotným právem. Z téhož důvodu dospěl po přezkoumání rozsudku podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. k závěru, že dovolání je opodstatněné (jiné právní otázky, než ty, které žalobce v dovolání označil, nebyl dovolací soud oprávněn řešit při přezkoumání správnosti právního názoru odvolacího soudu).

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.

Smlouva o obstarání věci je zvláštním smluvním podtypem smlouvy příkazní, pro niž zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti (může být uzavřena písemně i ústně). Vždy však musí být určeny strany smlouvy, předmět obstarání a jeho cena, doba, kdy má být obstarání uskutečněno, a odměna za obstarání.

Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena (platná) smlouva o obstarání věci podle § 733 obč. zák., který vybudoval na skutkovém základě, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ten vzal za prokázáno, že žalobce si u žalovaného objednal obstarání osmnácti vstupenek na zimní olympijské hry v roce 2002 v Salt Lake City a s tím související služby (ubytování, letenky, pronájem auta). Žalovaný objednávku potvrdil s podmínkou, že žalobce mu v určeném termínu zaplatí zálohu 1.065,- USD (resp. 42.600,- Kč) představující 25 % ceny služeb, nezahrnující cenu letenek. Lze usoudit, že takto zjištěné skutkové okolnosti v sobě zahrnují závěr o tom, kdo jsou strany smlouvy, co je předmětem obstarání a o době obstarání. Soud prvního stupně však neučinil určitý závěr o ceně obstarání a závěr o odměně za obstarání neučinil žádný. Pokud odvolací soud na základě takto převzatého skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru, že smlouva uzavřená účastníky je smlouvou o obstarání věci podle § 733 obč. zák., je zřejmé, že tento závěru učinil, aniž se zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny její zákonné předpoklady (podstatné náležitosti). Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce napadl též správnost posouzení námitky započtení odvolacím soudem, který dovodil, že žalovaný uvedenou námitku uplatnil úspěšně, tj. že došlo k zániku pohledávky žalobce započtením vzájemné pohledávky žalovaného.

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Započtení (kompenzace) je jeden ze zákonem upravených způsobů zániku závazku, k němuž nedochází automaticky, když se vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka setkaly, ale na základě projevu vůle (jednostranného či dvoustranného právního úkonu). Nejde-li o započtení dohodou, je jedním ze základních předpokladů započtení, aby jeden z účastníků učinil projev vůle k započtení adresovaný druhému účastníku. Forma tohoto jednostranného právního úkonu není předepsána (může být učiněna i ústně). Z jeho obsahu však musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. I tento právní úkon musí přitom splňovat obecné náležitosti právního úkonu, jež jsou stanoveny v § 34 a násl. obč. zák. Podle § 34 obč. zák. je právním úkonem projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Bez vůle a jejího projevu nelze o právním úkonu vůbec hovořit. Vůli, která není navenek projevena v určité objektivizované formě (tj. vůli, která nemůže být druhým subjektem jako dostupná vůbec vnímána), nelze přiznat žádnou právní relevanci. Jednostranný právní úkon vznikne, jakmile je platně vykonán příslušný projev vůle. Vznik jednostranného adresovaného právního úkonu přitom předpokládá, že projev vůle dojde jeho adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Tím okamžikem je vůči druhému účastníku učiněn a teprve tehdy nastávají právní následky s ním spojené, pokud byl ovšem učiněn platně. Aby právní úkon byl platný, musí splňovat základní náležitosti stanovené v § 37 odst. 1 obč. zák., tj. musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobou požadovaná pohledávka žalobce za žalovaným zanikla započtením, neboť žalovaný v odporu podaném proti platebnímu rozkazu uplatnil k započtení náklady, které vynaložil na obstarání vstupenek, aniž se zabýval (alespoň z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku to není patrné) tím, zda procesní podání žalovaného (odpor) obsahuje skutečně jeho jednostranný žalobci adresovaný projev vůle (hmotněprávní povahy) směřující k započtení určitě označené pohledávky za žalobcem a zda takový projev vůle došel žalobci (tj. byl vůči němu učiněn a nastaly právní účinky s tímto právním úkonem spojené), je i tento jeho právní závěr pro svou neúplnost nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nezbylo tak, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. července 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu