33 Odo 850/2002
Datum rozhodnutí: 11.02.2003
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 850/2002-247

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. I., spol. s r. o., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení 39 843 Kč s příslušenstvím a 9 960,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 592/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 25 Co 192/2002 - 202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal po žalobkyni zaplacení 49 804 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení kupní ceny a smluvní pokuty za prodlení s úhradou kupní ceny.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 5. února 2002 č. j. 6 C 592/99 - 150 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39 843 Kč s úrokem z prodlení od 26. 12. 1997 do zaplacení ve výši 19% z částky 10 222 Kč, ve výši 21% z částky 18 708 Kč a ve výši 26% z částky 10 913 Kč a částku 9 960,75 Kč; co do zbytku, tedy do částky 0,25 Kč a do úroku z prodlení od 26. 12. 1997 do zaplacení ve výši 7% z částky 10 222 Kč a ve výši 5% z částky 18 708 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného do výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2002 č. j. 25 Co 192/2002 - 202 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit úrok z prodlení od 3. 4. 1999 a tak, že ohledně úroku z prodlení od 26. 12. 1997 do 2. 4. 1999 se žaloba zamítá; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./ a rozsudky obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ s tím, že je naplněn i § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jde-li o výrok rozsudku, jímž byl odvolacím soudem ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání proti němu přípustné /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ pouze za předpokladu, že dovolání podal účastník, který je k podání dovolání subjektivně legitimován. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdy byl rozsudkem odvolacího soudu částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost odráží stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.

V posuzovaném případě odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalovaného tak, že rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu změnil tak, že žalobu částečně zamítl. Odstranění (zrušení) části měnícího výroku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba, by nevedlo ke stavu pro dovolatele příznivějšímu (v porovnání s dobou jež předcházela jejímu vydání); zrušením měnícího výroku kasačního rozsudku, kdy byla žaloba částečně zamítnuta, by se totiž obnovil rozsudek soudu prvního stupně, který v tomto rozsahu žalobě vyhověl, takže dovolatel, který v tomto rozsahu prosazuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, by se - z hlediska svých procesních zájmů - odklizením odvolacího rozsudku v uvedeném rozsahu ocitl v subjektivně horším postavení. Jinak řečeno, napadenou částí měnícího výroku rozsudku nebyla dovolateli způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Není-li dovolání v tomto rozsahu subjektivně přípustné, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohlo být - podle ustanovení § 237 - přípustné objektivně.

Jde-li o část rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil ve věci samé ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil /§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./. Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak jak je tomu v předmětné věci, je v druhém případě /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./ dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího sodu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 25 Co 192/2002 - 202, jímž byl potvrzen v dovoláním napadeném rozsahu rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. února 2002 č. j. 6 C 592/99 - 150, nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není třeba rozhodnutí o odmítnutí dovolání odůvodňovat (viz § 243c odst. 2 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. února 2003

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu