33 Odo 840/2002
Datum rozhodnutí: 31.07.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 20h odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 840/2002-139

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce JUDr. Č. S., správce konkurzní podstaty úpadce J. s. d. v R., zastoupeného JUDr. D. H., advokátem , proti žalovanému S. č. a m. s. d., zastoupenému JUDr. Z. A., advokátem , o 24,996.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 166/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2002, č. j. 20 Co 115/2002-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.



II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 91 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. Z. A., advokáta .

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 25,000.000 Kč. Uváděl, že tato částka náleží podle stanov žalovaného z června 1994 J. s. d. v R. z titulu vypořádání vzájemných majetkových vztahů po jeho vystoupení ze S. č. a m. s. d., a sestává z členského vkladu 50 000 Kč a ze 73. dílu společných účelových fondů.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. června 1997 č.j. 23 C 166/96-29 uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 50 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení; pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 24,950.000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 1998 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. června 1997 č.j. 23 C 166/96-29 ve vyhovujícím výroku ohledně částky 46 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4 000 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.

Rozsudkem ze dne 1. října 2001 č.j. 23 C 166/96-96 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 25,000.000 Kč s příslušenstvím, zamítl a žalobce uznal povinným nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 272 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalovaného.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2002 č.j. 20 Co 115/2002-120 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2001 č.j. 23 C 166/96-96 ve výroku o věci samé ohledně 24,996.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně 4 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek zrušil, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve výroku o nákladech řízení změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že jejich výše činí 376 665 Kč; současně uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na nákladech odvolacího soudu 91 950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje v přesvědčení, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť otázka vlastnického práva k majetku ve společných účelových fondech a práva na spravedlivé vypořádání vzájemných pohledávek po zániku účasti v zájmovém sdružení principiálně deklarovaného stanovami tohoto sdružení , nebyla judikaturou vyšších soudů dosud konstantně vyřešena. V rámci námitek nesprávného právního posouzení věci dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že pro přiznání žádaného nároku na vyplacení podílu finančních prostředků ze společných účelových fondů žalovaného není právní podklad. Je přesvědčen, že povinnost vzájemně se majetkově vypořádat vyplývá z článků 6 a 7 stanov žalovaného a připomíná, že v dané době prokazatelně existovaly mezi účastníky vzájemné pohledávky v přibližně stejné výši . Pokud žalobce podle stanov nárok na vypořádání měl, avšak v jiné než žalobou uplatněné výši, měl soud stanovit rozsah nároku na vypořádání a pokud žalobce takový nárok neměl, bylo povinností soudu uvést na základě jakých právních předpisů . Vzhledem k tomu že žalovaný z družstevních finančních prostředků vytěžil obrovské hodnoty pro sebe , bylo na soudu, aby chování žalovaného v tomto ohledu zhodnotil po právní stránce . Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný s dovoláním žalobce nesouhlasil a navrhl jeho zamítnutí. Podstatným v posuzované věci shledává posouzení, zda členové žalovaného coby účelového sdružení právnických osob, mají legitimní právo většinově rozhodnout, jak bude nakládáno s majetkem sdružení, včetně společných fondů, ve vztahu k jednotlivým členům. Připomíná, že většina členů žalovaného na konferenci dne 25. 6. 1993 schválila statut společných účelových fondů, jímž jsou s účinností od 1. 7. 1994 prohlášeny finanční prostředky fondů za součást majetku žalovaného, a že toto rozhodnutí odpovídá skutečnosti, že přijetí nových členů není podmíněno složením odpovídajícího vkladu do těchto fondů. Žalovaný je přesvědčen, že neochota žalobce jako bývalého člena žalovaného sdružení podřídit se rozhodnutí většiny členů sdružení je motivována jeho snahou vyhnout se plnění svých závazků ze smluv o půjčkách na úkor ostatních členů žalovaného. Zdůrazňuje, že žalovaný je subjektem založeným na kolektivním principu s rovným postavením svých členů a závazností vůle většiny členů, kde zákon jen výjimečně, ve zvlášť odůvodněných případech, zakládá právo člena domáhat se zásahu soudu. Není zákonného ustanovení, které by zakládalo právo žalobce domáhat se proti vůli většiny členů žalovaného zásahu soudu k tomu, aby většinové rozhodnutí nemusel respektovat.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně zastoupeným advokátem (srov. § 241 o.s.ř.), a bylo namístě v prvé řadě posoudit jeho přípustnost.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přestože to dovolatel v dovolání výslovně neuvádí, je z obsahu dovolání zřejmé, že jím brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se nejedná, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak výsledkem shodný, tj. žalobu, jíž je nárokováno vyplacení podílu v rozsahu 1/73 finančních prostředků uložených ve společných účelových fondech žalovaného, zamítající.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda J. s. d. v R., jako bývalému členu žalovaného, který je sdružením právnických osob, přísluší po vystoupení ze sdružení právo na vyplacení podílu finančních prostředků ve společných účelových fondech sdružení. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo právní normu správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je správné z hlediska námitek dovolatele podřaditelných důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, znamená podrobit kontrole závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci právo na vyplacení podílu finančních prostředků ze společných účelových fondů žalovaného nepřísluší.

Odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel ze zjištění, že původně žalující J. s. d. v R. je bývalým členem žalovaného; jeho členství bylo ukončeno dnem 31. 12. 1994. Žalovaný vznikl, jak vyplývá ze zápisu v registru ekonomických subjektů ČSÚ, dne 1. 1. 1972 a působil nejprve jako socialistická organizace ve smyslu ustanovení § 18 občanského zákoníku ve znění do účinnosti zákona č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví, poté jako zájmová organizace podle ustanovení § 68 tohoto zákona a od 1. 6. 1990 jako zájmová organizace podle ustanovení § 35 ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví; k 1. 1. 1992 se transformoval na sdružení právnických osob podle ustanovení § 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ) a těmito zákonnými ustanoveními se nadále řídily jeho poměry. Dne 20. 4. 1990 došlo pouze ke změně v názvu žalovaného, kdy původní název Č. s. s. d. byl nahrazen názvem současným. Činnost žalovaného, práva a povinnosti jeho členů, způsob hospodaření, jakož i zásady tvorby a užití společných účelových fondů upravují stanovy (v posuzovaném případě jsou významné stanovy schválené konferencí dne 12. 6. 1992, ve znění změn a doplňků schválených konferencí dne 25. 6. 1993 a změn a doplňků schválených konferencí 10. 6. 1994). Dne 30. 6. 1994 schválilo představenstvo žalovaného tzv. finanční politiku společných účelových fondů obsahující též jejich statut, kterou již před tím odsouhlasila konference členských družstev dne 25. 6. 1993.

V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že z hlediska vlastnického práva ke společným účelovým fondům žalovaného a způsobu nakládání s nimi není právní opory pro dělení prostředků vkládaných do těchto fondů v průběhu existence žalovaného, a že žalobci po vystoupení J. s. d. v R. ze S. č. a m. s. d. nárok na vyplacení podílu finančních prostředků z těchto fondů nepřísluší; s těmito závěry lze souhlasit.

Jak již správně konstatoval ve svém rozhodnutí odvolací soud, pro úpravu majetkových poměrů, práv i povinností členů a orgánů žalovaného, který je sdružením právnických osob, jsou rozhodné jeho stanovy; mají totiž určující význam pro platnost dalších úkonů a rozhodnutí jeho orgánů (srov. § 20h odst. 1 ObčZ).

Podle stanov žalovaného účinných v době vystoupení J. s. d. v R. ze S. č. a m. s. d. (tj. ke dni 31. 12. 1994) dále jen Stanovy - patří vytváření společných účelových fondů mezi základní poslání Svazu (srov. čl. 2. bod 18 Stanov). O společných účelových fondech pojednává článek 14 Stanov zařazený do rubriky Hospodaření Svazu . Společné účelové fondy jsou tvořeny záručním fondem a fondem vzájemného financování rozvoje družstev. Záruční fond slouží ke krytí záruk, přechodných půjček a účelových dotací v rámci vytváření podmínek pro ekonomickou stabilitu členů a právnických osob s převažující majetkovou účastí členů, Svazu nebo obou těchto subjektů a jeho zdrojem jsou jednotně stanovené odvody členů, případně další finanční zdroje. Fond vzájemného financování rozvoje družstev (fond rozvoje spotřebního družstevnictví a fond rozvoje vědy a techniky) slouží jako doplňkový zdroj financování a jeho zdrojem jsou finanční úložky členů a subjektů zřízených Svazem, půjčky a případné další zdroje. Stanovení podrobných zásad hospodaření se společnými účelovými fondy je ve smyslu Stanov vyhrazeno statutu těchto fondů schválenému představenstvem Svazu (představenstvem žalovaného).

V posuzovaném případě statut společných účelových fondů žalovaného schválený představenstvem žalovaného dne 30. 6. 1994 poté, kdy finanční politiku společných účelových fondů obsahující též jejich statut odsouhlasila již předtím konference členských družstev konaná dne 25. 6. 1993, deklaruje, že prostředky společných účelových fondů jsou součástí majetku žalovaného, taxativně vyjmenovává zdroje těchto fondů a stanoví jejich použití. Nárok jednotlivých členů žalovaného na vyplacení podílu finančních prostředků z těchto fondů při ukončení jejich účasti ve sdružení statut nezakládá.

Správný je závěr odvolacího soudu, že režim společných účelových fondů žalovaného stanovený jejich statutem konvenuje jak Stanovám, tak není ani v rozporu se zákonem, neboť ustanovení § 20h ObčZ vymezuje obsah stanov sdružení pouze obecně a v souladu s dispozitivní zásadou ponechává jeho konkretizaci na členech sdružení prostřednictvím zvolených orgánů. Je nutné respektovat skutečnost, že žalovaný je jako zájmové sdružení právnických osob tvořen svými členy (spotřebními družstvy), a že tito členové jsou povoláni mimo jiné i k rozhodnutí o nakládání se sdruženým majetkem. Protože subjekty založené na kolektivním principu jsou v zásadě strukturovány na základním demokratickém principu rovnosti svých členů, vyplývá z tohoto principu i požadavek závaznosti vůle většiny členů pro všechny členy takového subjektu. Jestliže tedy členové žalovaného, mezi něž patřila v rozhodné době i J. s. d. v R., v souladu se zákonem a Stanovami většinou hlasů rozhodli, že finanční prostředky vložené do společných účelových fondů žalovaného jsou majetkem žalovaného (viz statut společných účelových fondů žalovaného schválený představenstvem dne 30. 6. 1994, který nabyl účinnosti od 1. 7. 1994), a že členstvím nevzniká majetkový podíl členů na majetku žalovaného, je takové rozhodnutí závazné i pro žalobce, bez ohledu na to, že posléze ze sdružení vystoupil; žalobce je pak povinen se tomuto rozhodnutí podřídit. Nevzniká-li členstvím ve sdružení majetkový podíl členů na majetku sdružení, nemůže vzniknout ani jejich nárok na vypořádání takového podílu při ukončení členství ve sdružení.

Lze sice souhlasit s dovolatelem potud, že mu jako bývalému členu sdružení (žalovaného) podle čl. 7 bodu 6 Stanov přísluší právo domáhat se vzájemného majetkového vypořádání mezi ním a sdružením (žalovaným), nelze však přehlížet podstatnou skutečnost, že žalobci jak bylo výše vyloženo právo na vydání (vyplacení) podílu finančních prostředků vložených do společných účelových fondů nevzniklo, a nemá tudíž za žalovaným z tohoto titulu žádnou pohledávku. Nemá-li žalobce za žalovaným pohledávku, jejíž existence se v žalobě vedle pohledávky z titulu vrácení splaceného členského vkladu dovolával (existence jiných pohledávek žalobce vůči žalovanému nebyla v řízení zjištěna, ani žalobcem tvrzena), nemůže se logicky vzato ani dovolávat vzájemného majetkového vypořádání podle čl. 7 bodu 6 Stanov, z něhož výlučně své právo uplatněné žalobou odvozuje.

Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvod uplatněný dovolatelem není dán; dovolací soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 91 880 Kč (srov. § 7 písm. e/, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb advokátní tarif). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. července 2003

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu