33 Odo 837/2004
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy:




33 Odo 837/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně H. K., proti žalované Č. k. u., o vydání čísel zápisu do plemenné knihy, provedení zápisu do plemenné knihy a vydání průkazu původu štěňat, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 41/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 17 Co 550/2003-136, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně jako chovatelka psů plemene Yorkshirský terrier požadovala, aby žalované a Č. k. s. (dále jen ČKS ) byla uložena povinnost přidělit pro (v žalobě specifikovaná) štěňata narozená 8. 8. 1999 čísla zápisu do plemenné knihy, provést jejich zápis do této knihy a vydat průkazy jejich původu. Uváděla, že každý čistokrevný pes musí být označen vytetovaným číslem, které přiděluje plemenná kniha, jejíž vedení zajišťuje žalovaná, a jíž podle smlouvy provozuje ČKS. Přestože dne 21. 10. 1999 požádala o vydání tetovacích čísel pro štěňata narozená 8. 8. 1999, byla její žádost odmítnuta s tím, že přihláška nebyla opatřena doporučením poradce chovu. Žalobkyně je přesvědčena, že podmínky pro vydání čísel splnila, neboť sama je poradcem chovu, což ČKS oznámila. Navíc má za to, že štěňata narozená z čistokrevných rodičů stejné rasy, kteří mají průkazy Federation Cynologue International (dále jen FCI ), jsou ve smyslu mezinárodního reglementu FCI čistokrevnými a má se jim dostat uznaného průkazu původu bez vyslovení výhrad národním svazem.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 26 C 41/2001-82, zamítl žalobu požadující, aby žalovaná spolu s Č. k. s. byli povinni vydat žalobkyni čísla zápisu do plemenné knihy vrhu E štěňat plemene Yorkshirský terrier narozených dne 8. 8. 1999 ze spojení feny Bloody Mary Lafit a psa ICH. Shelewa s Julius, které se uskutečnilo dne 10. 6. 1999, dále aby byli povinni zapsat do plemenné knihy žalované vrh E štěňat European Express Lafit (pes), Eclipse Special Lafit (fena), Elektric Mouse Lafit (fena), Elegant Mouse Lafit (fena) a Extraavengere´s Lafit (fena), a to do tří dnů poté, co žalobkyně obdrží doklad o tetování těmito čísly zápisu provedeném veterinářem, a dále aby byli povinni předat žalobkyni do tří dnů po provedeném zápisu průkazy původu takto zapsaného vrhu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 12. února 2002, č. j. 26 C 41/2001-41, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2002, č. j. 17 Co 246/2002-71, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 8. 8. 1999 se v chovné stanici žalobkyně narodila v žalobě označená štěňata ze spojení dvou čistokrevných rodičů stejného plemene, kteří mají platný průkaz původu. Žalobkyně požádala žalovanou, jako osobu pověřenou vedením příslušné plemenné knihy uznávané FCI, o zápis těchto štěňat do plemenné knihy. Její žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že nesplnila podmínky pro zápis štěňat, neboť nepředložila přihlášku opatřenou potvrzením příslušného poradce chovu a sama není členkou Č. k. ch. Yorkshirského terriera (dále jen ČMKCHYT ), ani jeho poradcem chovu. V této souvislosti soud konstatoval, že není oprávněn (a to ani formou řešení předběžné otázky) v daném řízení přezkoumávat rozhodnutí členských schůzí ČMKCHYT, resp. podrobit přezkumu jejich zákonnost či soulad se stanovami. Protože nenalezl v obecné právní úpravě občanskoprávních vztahů (občanském zákoníku, příp. v dalších obecně závazných předpisech soukromoprávní povahy) právní normu upravující právo chovatele na vystavení a vydání průkazů původu pro psy chovateli, posoudil zjištěný skutkový stav věci podle příslušných ustanovení Chovatelského a zápisního řádu žalované a podle ustanovení Mezinárodního chovatelského řádu FCI. Žalobu neshledal opodstatněnou s tím, že žalobkyně, která nebyla v rozhodné době členkou klubu ČMKCHYT (a nebylo tudíž možné posoudit podmínky zápisu štěňat žalobkyně do plemenné knihy podle ustanovení chovatelského řádu tohoto klubu), nedostála podmínkám zápisu stanoveným Chovatelským a zápisním řádem ČMKU a Mezinárodním chovatelským řádem FCI, s nímž nesmí být národní chovatelský a zápisní řád v rozporu. Dovodil, že Chovatelský a zápisní řád ČMKU vyžaduje, aby krycí listy vystavil příslušný poradce chovu, kterým žalobkyně nebyla. Ani žalovaná, ani ČKS se výslovně nezavázali poskytnout služby plemenné knihy přímo žalobkyni. Bylo tudíž na žalobkyni, aby předložila přihlášku vystavenou příslušným poradcem chovu, což neučinila. Mezinárodní chovatelský řád FCI sice proklamuje, že potomci dvou čistokrevných rodičů stejné rasy, kteří mají průkazy uznané FCI, bez vystavení jakýchkoli výhrad národního kynologického svazu jsou čistokrevnými psy a mají nárok na průkazy původu uznané FCI, podrobnější podmínky pro zápis štěněte do plemenné knihy však ponechává výslovně na úpravě členských organizací; stanoví, že požadavky chovatelských řádů členských států a smluvních partnerů mohou překračovat požadavky FCI (nesmějí s nimi být však v rozporu). Soud shledal úpravu podmínek zápisu představovanou Chovatelským a zápisním řádem žalované v souladu s Mezinárodním chovatelským řádem FCI a konstatoval, že mezinárodní úpravu pouze zpřísňuje. Zdůraznil, že úprava zápisu štěňat do plemenné knihy stanovená vnitřním normativním aktem (čl. V a IX Chovatelského a zápisního řádu) je výrazem autonomie členů a svobody jejich sdružování ve sdružení právnických osob. Průkaz původu psa uznávaný FCI nelze v České republice získat jinak, než prostřednictvím žalované, která jako jediná zde je v členském (smluvním) vztahu s FCI. Jestliže žalobkyně nesplnila podmínky pro zápis štěňat stanovené Chovatelským a zápisním řádem žalované, nemůže být jejímu žalobnímu návrhu vyhověno.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 17 Co 550/2003-136, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č. j. 17 Co 550/2003-140, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto vůči žalované, potvrdil; pokud jím bylo rozhodnuto vůči Č. k. s., tento rozsudek zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Rovněž odvolací soud dovodil, že podmínkám stanoveným Chovatelskému a zápisnímu řádu, který je základní normou pro chov plemen psů začleněných do sdružení, se chovatelé i chovatelské kluby musí přizpůsobit. Zápis do plemenné knihy, vydání čísel a průkazů původu je upraveno tímto řádem, z jehož čl. V výslovně vyplývá, že krycí listy pro plánované krytí chovné feny vystavuje (nikoli pouze podepisuje jak nesprávně dovozuje žalobkyně) příslušný poradce chovu. Jeho spoluúčast je podmínkou pro zápis odchovu do plemenné knihy. Podle čl. IX řádu je podkladem pro zápis odchovu do plemenné knihy přihláška vrhu, jejíž součástí jsou krycí listy. Pokud žalobkyně nesplnila tyto podmínky, nevznikla žalované povinnost podle čl. IX řádu zapsat vrh do plemenné knihy. Opodstatněnou neshledal námitku žalobkyně, že Chovatelský a zápisní řád není samostatně platnou normou, nýbrž jen vzorovým řádem pro jednotlivé chovatelské kluby. Uzavřel, že tento řád je základní normou pro chov plemen psů začleněných do Č. k. u., je platný pro všechna plemena psů, přičemž další podrobnosti chovu jednotlivých plenem určují řády jednotlivých chovatelských klubů. Správným neshledal ani názor žalobkyně, že její nárok měl být posouzen přímo podle mezinárodních předpisů FCI. Tyto předpisy totiž výslovně předpokládají, že práva a povinnosti vlastníků psů jsou upravena zásadně národní úpravou, samy stanoví pouze jejich rámec a lze je aplikovat přímo tam, kde národní úprava chybí. Navíc ve svém bodě 7 ukládají povinnost řádně vyplnit formuláře, jež plemenná kniha té které země předepisuje, a ve svém bodě 18 výslovně uvádějí, že chovatelské řády členských zemí mohou ve svých požadavcích překračovat FCI, nesmí s nimi být však v rozporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i s přírodními zákony a jeho rozhodnutí může mít zásadní právní význam pro chovatele v České republice. Zásadně právně významným přitom shledává posouzení, zda norma žalované jako zemského svazu člena FCI není v rozporu s normou FCI, a zda výčet pravomocí žalované je v jejím základním dokumentu (stanovách) uveden taxativně či demonstrativně. Nesouhlasí se závěry soudů, že nesplnila podmínky pro zápis vrhu štěňat do plemenné knihy žalované, když k přihlášce nepředložila krycí list vystavený poradcem chovu. Připomíná, že je držitelkou chráněného názvu chovatelské stanice Lafit . Chráněné názvy chovatelských stanic vydává za úplatu FCI a zájemce o ně žádá prostřednictvím zemské organizace v daném případě prostřednictvím žalované; individuálnost a nezaměnitelnost názvů zajišťuje FCI. Držitelem chráněného názvu může být pouze fyzická osoba starší 18 let, jíž může být přidělen pouze jedenkrát. Ta ho může smluvně převést a dědit. Držení chráněného názvu chovatelské stanice opravňuje držitele k tomu, aby odchovával (produkoval) štěňata, která mají samostatně neprodejný doklad o tom, z jakých rodičů a prarodičů pocházejí (tzv. průkaz původu, rodokmen). Chráněný název chovatelské stanice je vždy součástí jména štěňat. Postup při přidělování jmen je přesně dán předpisy FCI. Štěňata se zapisují do plemenných knih vedených v té členské zemi, kde má chovatel trvalé bydliště, a musí být po celý život nezaměnitelně označena (tetováním, čipem). Všechny průkazy původu respektuje FCI a musejí je uznávat i všechny její členské země. Průkazy původu vydává vždy zemská organizace členské země FCI, která vede plemennou knihu pro příslušnou zemi (v ČR je to žalovaná). Průkaz původu je podle výslovného znění Mezinárodního chovatelského řádu dokladem o původu psa, tedy o tom, že se štěňata narodila ze dvou čistokrevných rodičů téhož plemene, kteří mají doklady o původu uznávané FCI; je deklarací objektivní biologické skutečnosti, že pes má určité rodiče, a opak toho, co průkaz původu deklaruje, lze vyvrátit zkouškou rodičovství. Porovnáním znění chovatelského řádu žalované a mezinárodního chovatelského řádu dospívá žalobkyně k závěru o jejich nesouladu. Zatímco podle chovatelského řádu žalované musí krycí list obsahovat jméno psa navrženého ke krytí a číslo jeho zápisu, podle Mezinárodního chovatelského řádu FCI musí potvrzení o krytí obsahovat jméno a číslo zápisu krycího psa , tedy psa, který za účelem zplození štěňat fenu skutečně nakryl a tudíž je otcem štěňat; na tomto potvrzení osvědčuje majitel krycího psa a majitel feny, že byli očitými svědky krytí. Podle chovatelského řádu žalované sice krycí list vystavený poradcem chovu musí podepsat jak majitel psa, tak majitel feny, není zde však nic o tom, co mají tyto podpisy osvědčovat. Z toho podle názoru žalobkyně plyne, že požadavek vyjádřený v chovatelském řádu žalované (tzn. uvádět jméno psa, kterého pro krytí navrhl spolkový funkcionář při absenci požadavku označit psa, který fenu skutečně nakryl) je v rozporu s Mezinárodním chovatelským řádem FCI, což je nepřípustné. Tuzemský chovatelský řád je proto v rozporu s chovatelským řádem FCI, což ale nemůže jít k tíži žalobkyně. Skutečnosti, které předepisuje Mezinárodní chovatelský řád FCI, osvědčila, resp. mezi stranami je nesporné, že štěňata se narodila z rodičů téhož plemene, zapsaných v plemenných knihách FCI. Navíc má žalobkyně za to, že chovatelský řád žalované je pouze vzorovým předpisem, nikoli přímo aplikovatelnou normou, neboť v jeho stanovách se výslovně uvádí, že vydává vzorové řády a směrnice . V dalším žalobkyně popisuje svůj vztah k žalované, rozvádí, proč nepožádala poradce chovu o vydání tzv. krycího listu a polemizuje o smysluplnosti úlohy poradce chovu . Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí sice druhý, výsledkem však shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadla žalobkyně právní závěr dovozující, že předpokladem zápisu čistokrevných štěňat do plemenné knihy - a potažmo vydání průkazů původu čistokrevného psa - je splnění podmínek stanovených interními předpisy sdružení, tedy platným Chovatelským a zápisním řádem žalované, který je základní normou pro chov plemen psů začleněných do sdružení. Protože na tomto závěru rozsudek odvolacího soudu spočívá, je právě s posouzením, zda nárok chovatele na zápis štěňat do plemenné knihy odvisí od splnění podmínek stanovených zmíněným interním předpisem, dovolací soud v dané věci oprávněn spojovat závěr, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam. Dovolací soud nemá poznatky, že by zmíněná právní otázka jím byla již v minulosti vyřešena, a vzhledem k tomu, že jde o otázku, která může mít obecný dopad na případy obdobné povahy (tzv. judikatorní přesah), shledal dovolání žalobkyně přípustným.

Žalobkyně nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podmínky stanovené pro zápis čistokrevných štěňat do plemenné knihy Chovatelským a zápisním řádem žalované nesplnila, namítá pouze, že se tímto interním předpisem není povinna řídit, neboť nejde o samostatně platnou normu, která je navíc v rozporu s Mezinárodním chovatelským řádem FCI. Zastává názor, že její žalobou uplatněný nárok proto měl být posouzen přímo podle mezinárodních předpisů FCI.

Odvolací soud stejně jako před ním soud prvního stupně vycházely ze zjištění, že podmínky pro zápis do plemenné knihy, kterou z pověření žalované vede Český kynologický svaz, a pro vydání čísel a vystavení průkazu původu jsou upraveny Chovatelským a zápisním řádem žalované, z něhož výslovně vyplývá, že krycí listy pro plánované krytí chovné feny vystavuje příslušný poradce chovu. Tato podmínka nebyla při podání přihlášky žalobkyně splněna.

Chovatelský a zápisní řád je základní normou pro chov plemen psů začleněných do Českomoravské kynologické unie (dále opět jen ČMKU ); jde o interní předpis přijímaný předsednictvem ČMKU, která je zájmovým sdružením právnických osob (tj. sdružení registrovaných u ministerstva vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění). Tento řád deklaruje, že základní chovatelskou normou je plemenný standard FCI. Návaznost na FCI, jejíž součástí ČMKU je, vyplývá z řady ustanovení jejího Chovatelského a zápisního řádu a sounáležitost ČMKU s FCI vyjadřují i stanovy ČMKU, v nichž se uvádí, že ČMKU se hlásí k ideám FCI a řídí se jejími předpisy. Průkazy původu psa jsou vydávány jménem FCI. Mezinárodní chovatelský řád FCI je základní právní normou interní povahy, která upravuje vztahy v rámci kynologie; tento řád výslovně stanoví, že vzájemná práva a vzájemné povinnosti majitelů chovných psů a chovných fen se v zásadě řídí národním právem, nařízeními zemských svazů a jejich klubů a spolků, jakož i zvláštními dohodami. Tam, kde takové úpravy chybějí, platí mezinárodní chovatelský řád FCI . Z obsahu mezinárodního chovatelského řádu FCI je tedy zcela zřejmé, že v jednotlivých členských zemích jej lze aplikovat přímo pouze tehdy, jestliže práva a povinnosti majitelů chovných psů a fen nejsou upravena tam vydanými právními předpisy (tedy při absenci tzv. národní právní úpravy).

Žalobkyně nepopírá existenci tzv. národní právní úpravy, namítá pouze, že Chovatelský a zápisní řád žalované není přímo aplikovatelnou normou, nýbrž pouze a jedině předpisem vzorovým a že jeho ustanovení jsou v rozporu s mezinárodním chovatelským řádem FCI.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že námitka o neaplikovatelnosti Chovatelského a zápisního řádu žalované žalobkyně nemůže obstát. Jak již podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, z Chovatelského a zápisního řádu žalované (z jeho čl. I.) zřetelně vyplývá, že je základní normou pro chov plemen psů začleněných do ČMKU a platí pro všechny chovatelské kluby (tj. právnické osoby sdružené v ČMKU), které si svými stanovami a řády upraví další podrobnosti (specifika) chovu jednotlivých plemen; tyto stanovy a řády chovatelských klubů sdružených v ČMKU musí být v souladu s předpisy FCI a normami ČMKU. Lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že žalobkyně nesprávně interpretuje pojem vzorové řády a směrnice užitý ve stanovách žalované. Žalovaná jako právnická osoba (sdružení podle § 20i zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je jistě oprávněna vydávat interní normy závazné pro všechny právnické osoby, které jsou v ní sdruženy (pro členy ČMKU). Skutečnost, že některé z těchto interních norem (mezi které se řadí nejen diskutovaný chovatelský a zápisní řád, ale např. i kárný řád) jsou označeny jako vzorové, pouze předznamenává, že interní normy členů žalované musejí interním normám žalované konvenovat, resp. nesmějí s nimi být v rozporu (neboli předpisy žalované jsou vzorem předpisů členů žalované).

Skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet ke skutečnostem, jimiž žalobkyně teprve v dovolání argumentuje ve prospěch svého názoru, že Chovatelský a zápisní řád žalované je ve zřejmém rozporu s Chovatelským řádem FCI.

Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Protože žalobkyně v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud její dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. srpna 2006



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu