33 Odo 835/2003
Datum rozhodnutí: 25.01.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 835/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce I. B., proti žalovanému J. Z., o zaplacení částky 144.738,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 157/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 1998, č. j. 27 Co 84/98-32, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 8. srpna 1997, č. j. 3 C 157/96-23, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 144.738,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, žalobu v části požadující, aby žalovaný zaplatil žalobci úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 144.783,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 1998, č. j. 27 Co 84/98-32, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připuštění dovolání k posouzení právní otázky započtení neoprávněného prospěchu, který vznikl žalobci, a k posouzení zániku závazku úhradou směnky zamítl.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 26. 1. 1993 uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobce půjčil žalovanému částku 750.000,- Kč na dobu do 31. 1. 1994. Půjčka byla sjednána jako bezúročná a obsahem smlouvy bylo i ujednání o odměně za poskytnutí půjčky ve výši 40 % z čistého zisku připadajícího na finanční vklad ve výši 750.000,- Kč do obchodní společnosti L. spol. s r. o. v likvidaci, nyní v konkurzu (dále jen společnost L. ). Žalovaný dlužnou částku do 31. 1. 1994 nevrátil a v měsíci lednu 1995 na uvedenou částku vystavil žalobci směnku se splatností 31. 8. 1995. Tato směnka byla uhrazena dne 12. 10. 1995 včetně úroků z prodlení za pozdní zaplacení směnky ve výši 7.000,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že částka 750.000,- Kč byla žalobcem žalovanému poskytnuta na základě smlouvy o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), a nikoliv na základě smlouvy o tichém společenství podle § 673 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen obch. zák. ), jak argumentoval žalovaný. Ve shodě se soudem prvního stupně neuznal námitku započtení pohledávky žalovaného za žalobcem, kterou žalovaný uplatnil v průběhu řízení s tvrzením, že představuje bezdůvodné obohacení, jež žalobci vzniklo tím, že mu žalovaný uhradil odměnu za poskytnutou půjčku, ač k tomu nebyl povinen. Stejně jako soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalovaný vznik své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení neprokázal. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, který s odkazem na § 334 obch. zák. dovodil, že vystavením směnky žalovaným v lednu 1995 na částku 750.000,- Kč nedošlo k zániku pohledávky žalobce vůči žalovanému ze smlouvy o půjčce. V návaznosti na tyto právní závěry pak oba soudy uzavřely, že žalovaný byl od prvního dne následujícího po dni splatnosti půjčky (tj. od 1. 2. 1994) do dne splatnosti vystavené směnky na dlužnou částku (dne 31. 8. 1995) v prodlení a žalobci proto za uvedené období ve smyslu § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. vzniklo právo na úroky z prodlení, jejichž výši odvolací soud vyčíslil s odkazem na § 1 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádí některá ustanovení občanského zákoníku, a na § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce započtení bezdůvodného obohacení žalobce vůči jím žalobou uplatňovanému nároku odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaným nebyl vůbec prokázán vznik bezdůvodného obohacení žalobce na úkor žalovaného. Stejně tak zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v otázce zániku závazku úhradou směnky, když tuto právní otázku nepovažuje odvolací soud za otázku zásadního právního významu pro posuzovanou věc.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku žalovaného na započtení bezdůvodného obohacení a dále otázku zániku závazku žalovaného úhradou směnky. Řešení těchto právních otázek činí podle dovolatele napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Za nepochybné pokládá, že podle smlouvy o půjčce uzavřené účastníky v roce 1992 a 1993 náležela žalobci odměna ve výši 40 % z čistého zisku připadajícího na finanční vklad ve výši 750.000,- Kč ve společnosti L. Protože tato společnost v uvedeném období neměla žádný zisk (což nebylo podle dovolatele zpochybňováno), žalobce se bezdůvodně obohatil nejméně o částku 120.000,- Kč, kterou mu žalovaný na odměně vyplatil (jak je prokázáno výpovědí samotného žalobce a jeho bratra Ing. V. B.). Pakliže se odvolací soud posouzením námitky započtení bezdůvodného obohacení vzniklého žalobci na úkor žalovaného proti nároku žalobce ze smlouvy o půjčce nezabýval, pochybil. K otázce zániku závazku úhradou směnky dovolatel opětovně zrekapituloval svá skutková tvrzení, že v lednu 1995 byla na základě existujícího dluhu vystavena směnka znějící na dlužnou částku 750.000,- Kč se splatností 31. 8. 1995. Vystavením směnky původní závazek změnil svůj obsah a obsahem závazku se staly skutečnosti uvedené ve směnce. Ze vzájemné dohody nevyplývalo nic jiného, než že zaplacením směnky bude dlužná částka plně vyrovnána. Splněním závazku ze směnky pak došlo k zániku původního závazku. Připustil sice, že se dostal do prodlení s úhradou směnky, a to za období od 31. 8. 1995 do 12. 10. 1995, avšak příslušný úrok z prodlení se splacením směnky žalobce žalovanému plně uhradil. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 1. 2001, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř. .

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud České republiky zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), jestliže řízení trpí některou z vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Protože uvedené vady podle § 237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, není dovolání v dané věci podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Protože v posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být přípustnost dovolání založena ani podle § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Stejně tak tu není možno přípustnost dovolání opřít o § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jelikož odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připustil proti svému rozhodnutí dovolání, bylo nutno zkoumat, zda přípustnost dovolání je dána zásadním právním významem napadeného rozsudku.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž (vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) jen důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ale nastává až tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolatel v dovolání sice namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že výtky dovolatele směřující proti závěru odvolacího soudu, že pohledávka žalobce nezanikla započtením pohledávky žalovaného vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento právní závěr založil. Vytýká-li totiž dovolatel odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil výpovědi účastníků a svědka Ing. V. B. (bratra žalobce) a tím nesprávně dospěl k závěru, že žalovaný existenci započitatelné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení neprokázal, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Zpochybněním tohoto závěru není napadáno právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesprávnost jeho skutkových zjištění. Jestliže pak dovolatel učinil jiný právní závěr, než odvolací soud, není to zapříčiněno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na soudy zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů.

Nejinak je tomu i v případě dovolacích námitek, jež dovolatel uplatnil na podporu argumentace, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku zániku závazku úhradou směnky.

Otázka, co bylo v daném případě obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve směnce, je otázkou skutkovou. Pokud dovolatel namítá, že vystavením směnky původní závazek změnil svůj obsah a jeho obsahem se staly skutečnosti uvedené ve směnce, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu, jenž navíc svým významem nepřesahuje rámec daného sporu. Právním posouzením je totiž činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li však soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění.

Lze uzavřít, že žalovaný v dovolání uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., z jehož hlediska nemohl dovolací soud správnost napadeného rozsudku přezkoumat. I kdyby byl uvedený dovolací důvod eventuelně dán, nemohla by tato skutečnost založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Nezbývá proto než konstatovat, že přípustnost dovolání podaného žalovaným v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud České republiky dovolání pro jeho nepřípustnost odmítnout (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. ledna 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu