33 Odo 829/2002
Datum rozhodnutí: 28.11.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 829/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně D. p. hl. m. P., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované E. K., o zaplacení částky 206 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 11 Ro 22503/97, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2001 č. j. 17 Co 458/2001-15, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 vydal dne 1. června 2000 pod č. j. 11 Ro 22503/97-3 platební rozkaz, kterým uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 206 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 1 170 Kč.

K odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 2001 č. j. 17 Co 458/2001-15 tak, že platební rozkaz soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení potvrzuje, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná opravný prostředek označený jako odvolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a že vychází z nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen o. s. ř. ).

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl platební rozkaz vydán dne 1. června 2000.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované (soud je povinen posuzovat předmětné podání podle jeho obsahu a nikoliv podle jeho označení jako odvolání ) bylo podáno oprávněnou osobou, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238a a 239 o. s. ř.

V § 238a o. s. ř. jsou taxativně vyjmenovány podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, zde však stanovena není.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. může odvolací soud svým výrokem vyslovit přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení, pokud se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné také tehdy, učinil-li účastník řízení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu usnesení, soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Taktéž podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné pouze v případech rozhodování soudu ve věci samé. Proti ostatním potvrzujícím usnesením odvolacího soudu (usnesením, v nichž předmětem rozhodování nebyla věc sama) a proti tzv. vedlejším výrokům obsaženým v potvrzujícím rozhodnutí zákon vyslovení přípustnosti rozhodnutím soudu nebo na základě včasného návrhu účastníka řízení neumožňuje. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 206 Kč. Jelikož odvolací soud svým usnesením nerozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku, nýbrž potvrzoval usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, není jeho usnesení rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání nelze v dané věci dovodit ani v intencích ustanovení § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v tomto ustanovení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2002



JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu