33 Odo 827/2003
Datum rozhodnutí: 26.01.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 827/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Č. p. a. s., proti žalované S. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 190.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1772/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 9 Cmo 146/2003-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 23 Cm 1772/97-84 (poté, co usnesením ze dne 22. března 2002, č. j. 23 Cm 1772/97-35, zastavil řízení o zaplacení částky 22.953,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 1. 2. 1995 do 25. 6. 1995), výrokem I. zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 83.793,- Kč od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 8. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 11. 1995 do 20. 6. 1996 a zaplacení úroku z prodlení ve výši 4 % z částky 190.539,- Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.539,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % z částky 30.420,- Kč od 1. 2. 1995 do 25. 6. 1995, z částky 53.373,- Kč od 1. 5. 1995 do 25. 6. 1995, z částky 83.793,- Kč od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 8. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 53.373,- Kč od 1. 11. 1995 do 20. 6. 1996 a z částky 190.539,- Kč od 21. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 9 Cmo 146/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice dne 17. 2. 1994 uzavřely smlouvu o pojištění živelním a o pojištění odpovědnosti za škodu. Podle obsahu smlouvy se účastnice dohodly na počátku pojištění od 1. 1. 1994 a na pojistném v celkové výši 213.492,- Kč ročně. Splatnost pojistného ve čtvrtletních splátkách po 53.373,- Kč byla sjednána vždy k prvnímu dni 1., 4., 7. a 10. měsíce roku, přičemž splatnost první splátky byla dohodnuta do 16. 3. 1994. Součástí smlouvy učinily účastnice všeobecné pojistné podmínky (dále jen pojistné podmínky ). Před uzavřením pojistné smlouvy byl žalobkyní dán ve vztahu k žalované listinou ze dne 31. 12. 1993 předběžný příslib pojistného krytí pro pojištění živelní i odpovědnosti za škodu, podle jehož obsahu žalované vzniklo právo na plnění z pojistných událostí ode dne 1. 1. 1994 pod podmínkou, že účastnice do jednoho měsíce od vystavení příslibu uzavřou pojistnou smlouvu s účinností od 1. 1. 1994. Trvání příslibu bylo prodlouženo dalším příslibem z 31. 1. 1994 opět na dobu jednoho měsíce od vystavení tohoto příslibu. Žalované byl předběžný příslib pojistného krytí znám, byl v souladu s její vůlí a k jejímu prospěchu (tomu podle soudu prvního stupně odpovídal i účastnicemi sjednaný obsah pojistné smlouvy včetně ujednání o splatnosti pojistného). Žalovaná pojistné za rok 1994 uhradila, v roce 1995 nikoliv. Žádný z účastníků pojistnou smlouvu nevypověděl.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že mezi účastnicemi vznikl platně pojistný vztah na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 17. 2. 1994 s počátkem pojištění od 1. 1. 1994 (§ 788 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření pojistné smlouvy - dále jen obč. zák. ). Pojištění se řídilo pojistnými podmínkami, podle nichž se jednalo o jednorázové pojištění s možností prodloužení doby trvání pojištění na další kalendářní rok, pokud některá z účastnic smlouvy nesdělí druhé z nich nejméně tři měsíce před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem (čl. 9 bod 2 pojistných podmínek). Jelikož k vypovězení smlouvy nedošlo, prodloužilo se trvání pojistné smlouvy na další rok a zaniklo pro neplacení pojistného k 31. 3. 1995. Protože se v posuzované věci jednalo o jednorázové pojistné, vzniklo žalobkyni ve smyslu § 803 odst. 3 obč. zák. právo na zaplacení celého jednorázového pojistného za rok 1995. Neuznal námitku žalované, že pojistná smlouva je neplatná v důsledku nesouladu okamžiku uzavření pojistné smlouvy s určením počátku pojištění ve smlouvě. Konstatoval sice, že občanský zákoník možnost sjednání počátku pojištění na dobu přede dnem uzavření pojistné smlouvy výslovně upravuje pouze v oblasti mezinárodní dopravy zboží, což však podle něho zároveň nevylučuje tuto možnost sjednat i pro jiné druhy pojištění, neboť jde o účelné řešení okamžité situace pojištěného a je mu ku prospěchu (§ 788 odst. 3 obč. zák.). Uzavřel proto, že v posuzované věci nelze považovat sjednání počátku pojištění již od 1. 1. 1994 do doby uzavření smlouvy na základě příslibu pojištění za neplatný právní úkon . Soud prvního stupně nepřisvědčil ani další námitce neplatnosti pojistné smlouvy týkající se neurčitosti předmětu pojištění. Jestliže totiž byly pojištěné věci ve smlouvě vymezeny jako soubor vlastních budov a staveb pojištěný na novou hodnotu, soubor vlastních budov pojištěný na obecnou hodnotu a soubor vlastního zařízení, strojů a ostatního inventáře, vyjma motorových vozidel se SPZ, zařízení stavenišť a zásob, s uvedením místa pojištění, a jestliže součástí pojistné smlouvy byly pojistné podmínky vymezující jednotlivé pojmy včetně pojmu soubor věcí , pak lze považovat vymezení předmětu plnění za zcela určité. Rovněž nedůvodnou shledal obranu žalované dovozující, že zánik pojištění nastal skončením užívání pojištěných věcí, jelikož podle pojistných podmínek se ukončením činnosti pojištěného rozumí pouze výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku (k tomu zde nedošlo) a pro případ pojištění souboru věcí, jehož rozsah určuje pojištěný, je na pojištěném, aby pojistiteli sdělil namítanou skutečnost. Protože však bylo zjištěno, že podle samotnou žalovanou vypracovaného přehledu hmotného investičního majetku k 31. 12. 1994 měla v užívání věci náležející do pojištěného souboru (v účetní hodnotě přes 5,000.000,- Kč) a nikdy žalobkyni neinformovala, že již nevlastní žádné věci z tohoto souboru, není na místě závěr, že pojištění zaniklo neužíváním věcí z označeného souboru. Pokud žalovaná sdělila žalobkyni dne 16. 12. 1994, že určité věci ze souboru neužívá, vzniklo jí právo na snížení částky pojistného a na to také žalobkyně příslušně reagovala.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a nadto dodal, že žalovanou namítaná neplatnost pojistné smlouvy pro nesoulad okamžiku uzavření pojistné smlouvy s určením počátku pojištění ve smlouvě je irelevantní, neboť předmětem věci je požadavek na úhradu pojistného za další kalendářní rok v souladu s obsahem pojistných podmínek, které tvoří součást pojistné smlouvy. Namítaná skutečnost by nemohla znamenat neplatnost pojistné smlouvy, ale pouze případnou neplatnost ujednání o době pojištění předcházející datu podepsání pojistné smlouvy.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení, neboť již soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a tento zároveň nesprávně právně posoudil a odvolací soud měl proto z uvedených důvodů vyhovět námitkám žalované a odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit . Odvolacímu soudu konkrétně vytkla, že nebylo zjištěno doručení předběžných příslibů pojistného krytí žalované, že nebyl řešen a ani prokázán prospěch žalované a účelnost řešení okamžité situace pojištěného, na jejichž základě soud prvního stupně dovodil, že lze dohodnout pojištění, které se vztahuje i na dobu před uzavřením pojistné smlouvy (§ 792 obč. zák.). Žalovaná dále napadla nesprávnost posouzení námitky neplatnosti pojistné smlouvy, kterou uplatnila z důvodů jejího rozporu s blíže vyjmenovanými články pojistných podmínek a § 788 odst. 3 obč. zák., odvolacím soudem. Uzavřel-li odvolací soud, že námitce žalované lze vyhovět potud, že pojistná smlouva je neplatná v části předcházející datu jejího uzavření, pak je chybný jeho závěr o irelevantnosti částečné neplatnosti ve vztahu k povinnosti zaplatit jednorázové pojištění za rok 1995. V tom případě by totiž nebyla smlouva uzavřena na dobu jednoho pojistného roku a nevztahovala by se na ni možnost prodloužení na další rok (1995) ve smyslu úpravy zakotvené v pojistných podmínkách. Konečně žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil její námitky neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost předmětu pojištění a zániku pojištění skončením užívání pojištěné věci. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a navíc takových, jež měly zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci a zároveň i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné pod č. C 23 svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen Soubor , a usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné pod č. C 71 svazku 1 Souboru). Způsobilým dovolacím důvodem může být pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), ani dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že stejně jako před ním soud prvního stupně nepřihlédl k jejím námitkám, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně doručení předběžných příslibů pojistného krytí z 31. 12. 1993 a z 31. 1. 1994 odeslaných před uzavřením pojistné smlouvy, že neunesla důkazní břemeno ani ohledně prospěchu dovolatelky z uvedené pojistné smlouvy a že chybně pokládal za nesporné, že byly splněny předpoklady pro další trvání pojištění a tedy nárok na úhradu žalované částky. Podstatou těchto námitek jsou však výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Dovolatelka přitom přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení měnit nemůže; správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto uplatněných výtek proto nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu dovolatelka otevřela dovolacímu přezkumu řešení otázky neplatnosti pojistné smlouvy s poukazem na porušení pojistných podmínek, jež jsou součástí smluvních ujednání účastnic (konkrétně výklad čl. 6 a 9 pojistných podmínek), a dále výklad § 788 odst. 3 obč. zák. Veškerou svou právní argumentaci přitom opřela právě o příslušná ustanovení pojistných podmínek. Dovolatelkou nastolená otázka nemůže mít významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť nelze přehlédnout, že otázka vzniku a tedy i platnosti pojistné smlouvy není založena zákonem, ale konkrétní smlouvou účastnic; uvedená právní otázka se tak týká jedinečné pojistné smlouvy, jejíž součástí jsou specifické pojistné podmínky, které navíc mohou průběžně podléhat změnám. Pokud jde o namítaný rozpor řešení předmětné právní otázky s hmotným právem, lze jen odkázat na soudy všeobecně aplikovaný výklad § 795 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k 788 odst. 3 obč. zák., od něhož se soudy v této věci neodchýlily (srovnej Občanský zákoník, Komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová a kolektiv, 8. vydání 2003, C. H. Beck., str. 1051). Ani námitka dovolatelky spočívající v tvrzení, že k zániku pojistné smlouvy došlo v důsledku ukončení užívání pojištěných věcí, a námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně) o určitosti předmětu pojištění není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se stejně jako předchozí námitka opírá o výklad konkrétních ustanovení a pojmů uvedených v pojistných podmínkách, jež jsou nezbytnou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Řešení této otázky nelze tudíž aplikovat na předem neurčený rozsah problémů a tato otázka proto nemá zásadní právní význam pro další soudní praxi. Za opodstatněnou nelze pokládat ani námitku dovolatelky, že když odvolací soud dovodil neplatnost pojistné smlouvy v části předcházející datu jejího uzavření, nemohl zároveň usoudit, že tato částečná neplatnost smlouvy je irelevantní ve vztahu k povinnosti dovolatelky zaplatit jednorázové pojištění za rok 1995. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že odvolací soud závěr o částečné neplatnosti pojistné smlouvy neučinil.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že žádná z předestřených otázek nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a nebyla proto způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolacímu soudu tak nezbylo než podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady řízení, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. ledna 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu