33 Odo 825/2005
Datum rozhodnutí: 21.11.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 825/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města V., proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství ČR, o zaplacení částky 415.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 4/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 20 Co 167/2004-97, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 20 Co 167/2004-97, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 22 C 4/98-76, ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 415.200,- Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 3. 2005 (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen o. s. ř. . Dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože přípustnost dovolání v posuzované věci je spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen výlučně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Zcela bez významu z hlediska zvažování přípustnosti dovolání je proto výtka žalované, že soudy obou stupňů neprovedly jí navržený důkaz spisem Okresního soudu ve Vsetíně vedeným pod sp. zn. 10 C 119/97, neboť tím uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že jí nesvědčí žádný právní titul k užívání nebytových prostor v objektu čp. 1484 ve V., jenž je ve vlastnictví žalobce a byl postaven z volných finančních prostředků mimo jiné V. z. s. V. (právního předchůdce žalované), která dne 11. 6. 1970 uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu o sdružení finančních prostředků na výstavbu uvedeného objektu. Za zásadní přitom považuje právní otázku, zda jí bezplatné užívání nebytových prostor vzniklo bez dalšího vlastním sdružením finančních prostředků podle § 352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tu dobu platném (dále jen hosp. zák. ) a vyhlášky č. 86/1966 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací za účelem postavení domu, jehož vlastníkem se stal stát, a zda toto její právo trvá i po přechodu vlastnictví státu k předmětnému domu na žalobce podle zákona č. 92/1991 Sb. Takto nastolená právní otázka však nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny, a nečiní proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným. K předestřené právní otázce se Nejvyšší soud ČR vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1701/2005 (který se shodou okolností týkal týchž účastníků a téže problematiky), v němž vyslovil, že jak z ustanovení § 352 a násl. hosp. zák., tak i z vyhlášky č. 86/1968, o sdružování prostředků socialistických organizací, ustanovení § 85 vyhlášky č. 100/1966 Sb., o plánovitém řízení hospodářství, a vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, je nepochybné, že právo trvalého a bezplatného užívání nebytových prostor muselo být sjednáno smluvně. Proto názor zastávaný žalovanou, že právo trvalého bezplatného užívání vznikalo přímo na základě smlouvy o sdružení prostředků na výstavbu budov a předpokladem jeho vzniku nebylo smluvní ujednání, nemá oporu v žádném z citovaných předpisů; ani pozdější právní předpisy upravující sdružování finančních prostředků (vyhlášky č. 119/1972 Sb. a č. 151/1978 Sb.) proklamovaný názor žalované nepodporují. Jestliže budova byla postavena sdružením prostředků z národního majetku (§ 2 vyhlášky č. 86/1966 Sb.), stala se vlastnictvím státu a subjekt, jenž poskytl finanční prostředky na tuto výstavbu, pak užíval nebytové prostory v této budově na základě práva správy národního majetku v rozsahu jím vložených finančních prostředků. Poté, co stát jako vlastník budovy převedl správu národního majetku v rozsahu celé budovy na jiný - od státu odlišný subjekt (B. p. ve V.) - zanikla správa národního majetku právního předchůdce žalované k podílu, který do této budovy vložil. Od toho okamžiku užíval právní předchůdce žalované nebytové prostory bez právního důvodu. Vzájemný vztah mezi sdružovateli finančních prostředků, investorem a vlastníkem nelze srovnávat s právními instituty platnými v současné době, jak je nepochybné z § 763 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k neexistenci práva trvalého bezplatného užívání nebytových prostor tak nabyvateli majetku při převodu vlastnictví v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nevznikl žádný závazek vůči tomu, kdo nebytové prostory fakticky užíval, neboť tomuto subjektu nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná dále zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo bezplatného užívání nebytových prostor nelze vydržet, neboť jde o právo obligační a nikoli věcné. Ani řešení této právní otázky nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 84/2000, vyslovil právní názor, že právo užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet. Tyto závěry jsou přitom použitelné i na právo bezplatného užívání a odvolací soud se od nich nikterak neodchýlil. Nadto žalované žádné právo užívací či nájmu nesvědčilo (ať už na základě smlouvy či ze zákona), a proto ani z toho důvodu k vydržení dojít nemohlo.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. listopadu 2006



JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu