33 Odo 822/2004
Datum rozhodnutí: 22.11.2005
Dotčené předpisy: § 101 předpisu č. 513/1991Sb., § 17 odst. 3 předpisu č. 136/1985Sb.




33 Odo 822/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému Ing. K. P., o zaplacení částky 130.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 10/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 12 Co 279/2001-65, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 12 Co 279/2001-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 10. dubna 2001, č. j. 11 C 10/2001-41, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 130.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen smlouva ) ze dne 28. 5. 1990, kterou žalovaný a jeho manželka D. P. uzavřeli s tehdejším Okresním národním výborem v L. (dále jen národní výbor ), jim byl podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění (dále jen vyhláška ), poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na výstavbu rodinného domu na pozemku parc. č. 1686/2 zapsaném pro katastrální území P. (dále jen předmětný pozemek ). Ve smlouvě se žalovaný s manželkou zavázali provést výstavbu rodinného domu a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, dále rodinný dům po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však po dobu 8 let od kolaudace nepřevést bez souhlasu národního výboru na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Při nedodržení některé z těchto podmínek se zavázali tuto skutečnost sdělit národnímu výboru a příspěvek vrátit do třiceti dnů. Rozhodnutím Okresního úřadu v L. - referátu regionálního rozvoje a územního plánování (dále též jen okresní úřad ) ze dne 10. 7. 1992, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 23. 9. 1992, které nabylo právní moci dne 1. 10. 1992, bylo žalovanému a jeho manželce s okamžitou platností nařízeno zastavení stavebních prací rodinného domu na předmětném pozemku. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. března 1998, č. j. 9 C 684/92-70, který nabyl právní moci dne 16. 6. 1998, byla žalovanému a jeho manželce uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit část předmětného pozemku, na němž měly být prováděny stavební práce na stavbě rodinného domu. Na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného a jeho manželky ze dne 12. 6. 1995 se výlučným vlastníkem předmětného pozemku stal žalovaný, který převzal závazky vyplývající ze smlouvy. Rodinný domek nebyl na předmětném pozemku do deseti let od uzavření smlouvy vystavěn a kolaudován. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek, neboť nedodržel smluvní závazek dokončit stavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, tj. do 28. 5. 2000. Námitce promlčení vznesené žalovaným nepřisvědčil s poukazem na to, že žalobkyně mohla své právo na vrácení příspěvku vykonat poprvé až v roce 2000, kdy při kontrole zjistila nedodržení podmínek žalovaným, a teprve od tohoto okamžiku začala běžet tříletá promlčecí doba (§ 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. ). Protože žaloba byla podána před uplynutím této doby, k promlčení práva žalobkyně nedošlo. Poukázal i na to, že rozhodnutí o nařízení zastavení stavebních prací na předmětném pozemku vydal referát regionálního rozvoje a územního plánování příslušného okresního úřadu, kdežto smlouvu uzavíral a dodržení jejích podmínek sledoval finanční referát okresního úřadu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 12 Co 279/2001-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 130.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně převzal a doplnil je o zjištění, že žalovaný s manželkou kromě závazku dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, převzali ve smlouvě ještě závazek provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky § 16 písm. b/ vyhlášky, a souhlasili s tím, že národní výbor je oprávněn požadovat vrácení příspěvku, zjistí-li nedodržení některé z podmínek. Důvodem pro okamžité zastavení stavebních prací byla nevyřešená otázka vlastnictví k části předmětného pozemku a okolnost, že stavebníci umístili rodinný domek na jiném místě a stavbu prováděli v rozporu se stavebním povolením a projektovou dokumentací. Odvolací soud již z této skutečnosti dovodil porušení podmínek smlouvy, s nimiž je spojena povinnost vrátit poskytnutý příspěvek. Protože se okresní úřad dozvěděl o nesplnění této podmínky dne 1. 10. 1992, kdy nabylo rozhodnutí o okamžitém zastavení stavebních prací právní moci (okolnost, že toto rozhodnutí vydal referát regionálního rozvoje a územního plánování okresního úřadu, zatímco povinnost sledovat dodržování podmínek smlouvy vykonával jeho finanční referát, pokládal za nerozhodnou), byl povinen ve smyslu § 18 odst. 3 věty první vyhlášky neprodleně po žalovaném a jeho manželce požadovat vrácení příspěvku. Dnem následujícím po 1. 10. 1992, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počala žalobkyni běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula v roce 1995 (§ 101 a násl. obč. zák.). Jelikož žaloba byla podána až 13. 11. 2000, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby a právo žalobkyně na vrácení příspěvku je proto promlčeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Za uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je promlčen. Je přesvědčena, že povinnost vrátit poskytnutý příspěvek nastala až při nedodržení závazku výstavbu provést v souladu se stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. Připomněla, že žalovaný nedodržel svou oznamovací povinnost a skutečnosti, k nimž došlo, sdělil až na výzvu žalobkyně před uplynutím lhůty ke kolaudaci. Nesouhlasí se závěrem, že měla možnost vymáhat vrácení příspěvku již od 1. 10. 1992, neboť zastavení stavebních prací ještě neznamená, že po zjednání nápravy a odstranění závad nemůže být ve stavbě pokračováno tak, aby došlo v desetileté lhůtě ke kolaudaci. Protože až nepředložením kolaudačního rozhodnutí v desetileté lhůtě od uzavření smlouvy žalovanému vznikl závazek státní příspěvek vrátit, byla žaloba podána před uplynutím tříleté promlčecí doby. Rozsudek odvolacího soudu proto navrhla zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, při splnění podmínky podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalobkyně obsahově vymezila.

Se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřela žalobkyně dovolacímu přezkumu pouze kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že lhůta k promlčení práva žalobkyně na vrácení poskytnutého státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu začala běžet ode dne následujícího po právní moci rozhodnutí, jímž bylo nařízeno okamžité zastavení stavebních prací, tedy právní otázku, od kterého okamžiku běží lhůta k promlčení práva; správnost řešení právní otázky, v jaké době se právo žalobkyně promlčuje, dovoláním nezpochybnila.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 100 odstavce 1 věty první obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110 obč. zák.). Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Pro závěr, zda je právo promlčeno, nestačí jen stanovit délku promlčecí doby, ale je nutné stanovit rovněž počátek jejího běhu. U obecné tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč. zák. (s níž soudy v této věci spojovaly své úvahy o promlčení práva žalobkyně na vrácení příspěvku) platí, že počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo mohlo být důvodně vykonáno podáním žaloby u soudu (kdy je actio nata). Actio nata nastává zpravidla splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh. Uvedený den je tak počátkem běhu promlčecí doby. V posuzovaném případě byl vznik povinnosti státní přípěvek vrátit vázán na porušení smluvních podmínek, za nichž byl poskytnut a k jejichž splnění se žalovaný (a jeho manželka) zavázal (§ 17 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ vyhlášky). Předmětné podmínky tak představují podmínku odkládací ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 věty první obč. zák., neboť až do doby jejich porušení povinnost vrátit státní příspěvek žalovaného nezatížila.

Podle § 17 odst. 3 vyhlášky podmínkou poskytnutí státního příspěvku stavebníkovi je, že se stavebník ve smlouvě zaváže

a/ výstavbu provést v souladu se stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky uvedené v § 16 písm. b/,

b/ výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku,

c/ rodinný domek nebo byt ve vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.

Gramatickým a logickým výkladem doslovného znění § 17 odst. 3 písm. a/ vyhlášky (jež je součástí obsahu projevu vůle účastníků obsaženého ve smlouvě), které u slovesa provést používá vid dokonavý, lze zcela jednoznačně dovodit, že rozhodným pro závěr o splnění této podmínky žalovaným není zjištění, zda výstavba je prováděna v souladu se stavebním povolením, ale teprve zjištění, zda byla takto skutečně provedena. Protože až v kolaudačním řízení zahájeném na návrh stavebníka zkoumá stavební úřad otázku, zda stavba byla provedena podle dokumentace ověřené ve stavebním povolení (§ 81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), lze závěr o splnění této podmínky žalovaným učinit teprve na základě proběhlého kolaudačního řízení. Byla-li žalovanému poskytnuta lhůta 10 let od uzavření smlouvy k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí (§ 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky), pak z toho logicky vyplývá, že před uplynutím této lhůty není možno dovodit, zda žalovaný splnil, resp. porušil uvedenou podmínku. Nařízení okamžitého zastavení stavebních prací přitom samo o sobě nevylučuje možnost po zjednání nápravy a odstranění závad ve stavebních pracech (na základě rozhodnutí stavebního úřadu) pokračovat tak, aby výstavba byla provedena podle stavebního povolení a byla dokončena tak, aby do 10 let od uzavření smlouvy bylo vydáno kolaudační rozhodnutí.

Lze proto uzavřít, že je vyloučeno, aby závazek žalovaného vrátit poskytnutý státní příspěvek v důsledku porušení podmínky provést výstavbu v souladu se stavebním povolením se stal splatným před uplynutím lhůty 10 let od uzavření smlouvy. Vyšel-li odvolací soud z toho, že právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku je promlčeno, neboť nebylo uplatněno žalobou u soudu v tříleté promlčecí době, jejíž běh začal dnem následujícím poté, co rozhodnutí o okamžitém zastavení stavebních prací nabylo právní moci (tj. 1. 10. 1992), stanovil počátek promlčecí doby v rozporu s § 101 obč. zák. a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž žalobkyně užila opodstatněně. Dovolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. listopadu 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu