33 Odo 821/2004
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy: § 261 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 821/2004-189

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. M., proti žalovanému L. M., o zaplacení částky 96.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 126/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2004, č. j. 21 Co 468/2003-165, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 9.525,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. května 2003, č. j. 13 C 126/98-146, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 96.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 130.000,- Kč od 22. 8. 1996 do 13. 7. 1997 a z částky 96.000,- Kč od 14. 3. 1997 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze 7. 8. 1996 prodal žalobce žalovanému blíže specifikovaný osobní automobil za kupní cenu 210.000,- Kč. V kupní smlouvě bylo ujednáno, že platba bude provedena jednak zálohou ve výši 80.000,- Kč, jednak směnkou č. 101/96 na částku 130.000,- Kč. Směnka tedy plnila (jak též uvedl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací ve svém předchozím zrušovacím usnesení) funkci platební. Žalovaný zaplatil zálohu a dne 14. července 1997 dalších 34.000,- Kč. Soud prvního stupně především posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako vztah podle obchodního zákoníku, a to bez ohledu na to, že kupní smlouva byla nadepsána tak, že je uzavírána podle občanského zákoníku. Oba účastníci totiž byli v době uzavření smlouvy podnikateli, žalobce měl vozidlo zaneseno v účetnictví své firmy a též žalovaný potvrdil, že automobil kupoval pro potřeby svého podnikání. Šlo tudíž o kupní smlouvu podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ). Podle § 334 ObchZ nemá vystavení směnky, jejímž prostřednictvím má být podle smlouvy splněn peněžitý závazek, vliv na trvání tohoto závazku; věřitel je však oprávněn požadovat splnění tohoto závazku na dlužníku podle smlouvy, jen když nemůže dosáhnout jeho splnění ze směnky. Žalobce prokázal, že se marně pokusil dosáhnout uspokojení své pohledávky ze směnky (písemnou upomínkou J. F., který směnku akceptoval), a proto má právo pohledávku vymáhat na žalovaném z titulu smlouvy. Navíc žalovaný tím, že v průběhu řízení žalobci částečně plnil, ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ svůj závazek uznal a založil tak vyvratitelnou domněnku jeho existence ve vztahu k žalobci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2004, č. j. 21 Co 468/2003-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Setrval na svém již dříve (v usnesení ze dne 23. října 2002, č. j. 20 Co 229/2002-120, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. února 2002, č. j. 13 C 126/98-110, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) vysloveném právním názoru, že směnka v této věci plnila funkci platební, tedy že účastníci vyloučili obecnou úpravu placení kupní ceny podle smlouvy a určili, že platba bude provedena směnkou. Proto se žalobce nemůže domáhat plnění z titulu kupní smlouvy. Závěr soudu prvního stupně, že se práva a povinnosti účastníků z kupní smlouvy řídí režimem obchodního zákoníku, není podle přesvědčení odvolacího soudu správný. I když byla splněna jedna z podmínek uvedených v § 261 odst. 1 ObchZ, tedy oba účastníci byli v okamžiku uzavření smlouvy podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) ObchZ, nelze souhlasit s názorem, že je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se závazkový vztah týká jejich podnikatelské činnosti. Není sice důvodu pochybovat o tvrzení žalobce, že vozidlo používal pro potřeby svého podnikání, ale to samo o sobě neznamená, že se podnikatelské činnosti týká i případná kupní smlouva o prodeji tohoto vozidla. Předmětem podnikání žalobce nebyl nákup a prodej motorových vozidel, žalobce automobil nekoupil za účelem jeho dalšího prodeje a tudíž dosažení zisku a pokud se rozhodl jej prodat, nečinil tak v souvislosti s předmětem své podnikatelské činnosti. Pokud jde o žalovaného, bylo by sice možno uvažovat o tom, že vozidlo koupil pro potřeby svého podnikání, ale osobní automobil je typickým příkladem věci, kterou lze používat jak při podnikatelské činnosti podnikatele, tak pro jeho osobní potřebu, a nebylo prokázáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že zakoupení vozidla se týkalo právě podnikatelské činnosti žalovaného. Účastníci sami uvedli ve smlouvě, že ji uzavírají podle občanského zákoníku, a ani obsahem smlouvy tedy nedali najevo, že smlouva souvisí s jejich podnikáním. Ze všech těchto důvodů se právní vztah účastníků řídí občanským zákoníkem, který neobsahuje ustanovení obdobné § 344 ObchZ. Proto platí, že plnila-li směnka platební funkci, byla kupní cena zaplacena již okamžikem vystavení směnky a žalobce se nemůže domáhat plnění z kupní smlouvy.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vyslovil zásadní nesouhlas se závěrem, že se závazkový vztah mezi účastníky netýkal jejich podnikatelské činnosti, a zdůraznil, že ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ je třeba vykládat tak, že jde nejen o závazky, kterými se bezprostředně realizuje předmět podnikání, ale též o závazky, které s podnikáním souvisejí. Pokud tedy měl odvolací soud za prokázané, že žalobce vozidlo používal ke své podnikatelské činnosti, je na jeho straně podmínka pro posouzení vztahu účastníků jako obchodněprávního splněna. Závěr, že se tento vztah netýkal podnikatelské činnosti žalovaného, pak nemá oporu v provedeném dokazování. Tento závěr je v rozporu nejen s výpovědí žalovaného před soudem prvního stupně, ale též s výpovědí svědka J. F., který hovořil o jistém podnikatelském záměru žalovaného. I skutečnost, že ve smlouvě je uvedeno identifikační číslo žalovaného, je důkazem, že žalovaný kupoval automobil jako podnikatel fyzická osoba. Výpověď žalovaného před odvolacím soudem, která vyzněla opačně, nelze než považovat za nevěrohodnou, ovlivněnou zájmem žalovaného na výsledku sporu, když nebyla podepřena žádnými dalšími důkazy. Závazkový vztah účastníků se tudíž řídí obchodním zákoníkem. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem, že směnka plnila funkci platební, nikoli zajišťovací. V tomto směru odkázal na svoji účastnickou výpověď a výpověď svědka F. a též na počínání žalovaného, který v rozporu se svým tvrzením o platební povaze směnky zaplatil žalobci na kupní cenu další 34.000,- Kč. Touto částečnou platbou pak došlo podle § 407 odst. 3 ObchZ k uznání zbytku dluhu. Žalobce s odkazem na svá předchozí podání ve věci navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a připomněl, že o platební funkci směnky svědčí nejlépe text kupní smlouvy, v níž se uvádí, že platba je provedena avalovanou směnkou č. 101/96 na částku 130.000,- Kč . Převzetím směnky tedy závazek ze smlouvy zanikl a další vztahy mezi dlužníkem a věřitelem mají povahu vztahů směnečných. Správný je i závěr o tom, že vztah mezi účastníky není vztahem podle obchodního zákoníku, neboť podmínky § 261 odst. 1 ObchZ nebyly splněny. Tyto podmínky musí být dány v okamžiku uzavření smlouvy a je nerozhodné, jaké úmysly v té době účastníci s předmětem smlouvy měli. Proto výpověď svědka F. hovořící o jakémsi podnikatelském záměru je pro závěr o povaze právního vztahu mezi účastníky bez významu. Kupní smlouvu je tedy nutno posuzovat podle občanského zákoníku a s ohledem na to je správný názor odvolacího soudu, že nelze postupovat podle § 334 a § 407 ObchZ. Žalovaný ještě podotkl, že žalobce se nikdy nedomáhal řádného vyplacení směnky, takže podmínky § 334 ObchZ nejsou splněny, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen OSŘ ).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 261 odst. 1 ObchZ část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Obchodní charakter závazkového vztahu je tedy dán, vznikl-li v rámci podnikatelské činnosti osoby, jež je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ, nebo má-li jeho vznik k této podnikatelské činnosti přímý vztah. Z výrazu týkají se plyne, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání účastníků těchto závazkových vztahů, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí a jsou uzavírány ve vazbě na toto podnikání. Pro závěr o obchodní povaze závazkového vztahu je splnění uvedené podmínky nezbytné, neboť i podnikatel si může opatřovat věci pro svoji osobní potřebu či pro jinou než podnikatelskou činnost a pak se závazkový vztah řídí plně občanským zákoníkem. Jelikož se jedná o určení právního režimu, musí být oběma stranám známo, že jde o vztah týkající se podnikatelské činnosti; každá ze stran tedy musí vědět, že její partner vystupuje jako podnikatel. Není-li druhé straně známo, že jde o podnikatele a že se smlouva týká jeho podnikání (což platí i v případě prodeje věcí, které mohou sloužit pro osobní potřebu i pro podnikání, když prodávající nedá najevo, že prodávaná věc sloužila pro jeho podnikatelskou činnost), nemůže jít o obchodní závazkový vztah.

V daném případě žalobce nesouhlasí především s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva mezi účastníky se netýkala jeho podnikatelské činnosti, a namítá, že měl-li tento soud za prokázané, že vozidlo používal k podnikatelské činnosti, pochybil, když neposoudil sporný závazkový vztah jako obchodněprávní. Této námitce však nelze přisvědčit. Osobní automobil je typicky věcí, která může sloužit jak pro osobní potřebu podnikatele, tak pro jeho podnikatelskou činnost. Proto pro posouzení smlouvy, jíž podnikatel vozidlo prodává, podle ustanovení obchodního zákoníku je nezbytné nejen aby se uzavření smlouvy týkalo jeho podnikatelské činnosti, ale i aby tato skutečnost byla známa druhé smluvní straně. Z provedených důkazů ovšem nevyplývá, že by si žalovaný byl vědom, že žalobce uzavírá smlouvu jako podnikatel v souvislosti se svojí podnikatelskou činností, naopak podřadili-li účastníci smlouvu výslovně pod režim občanského zákoníku, je zřejmé, že žalovaný neměl pro podobnou úvahu žádný podklad. Již z tohoto důvodu je tedy názor odvolacího soudu, že závazek vyplývající z kupní smlouvy účastníků nemá povahu obchodního závazku, správný. Za této situace pozbývá významu námitka, podle níž skutkový závěr, že závazek se netýkal podnikatelské činnosti žalovaného, postrádá oporu v provedeném dokazování, neboť i kdyby byl přijat závěr opačný, nemohlo by to na občanskoprávním charakteru závazkového vztahu nic změnit. Odvolací soud tudíž věc správně právně posoudil, když nepostupoval podle § 409 a následujících ObchZ a když dovodil, že ustanovení § 334 ObchZ nelze v tomto případě použít.

Výhrady žalobce proti závěru odvolacího soudu, že směnka plnila podle dohody účastníků platební, nikoli zajišťovací funkci, jsou svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, podle kterého lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že pominul jeho účastnickou výpověď a výpověď svědka F. a že nevzal v úvahu ani to, že mu žalovaný ještě v průběhu sporu zaplatil na kupní cenu další částku 34.000,- Kč. Ani tato námitka však neobstojí. Odvolací soud se při zjišťování obsahu smlouvy, tedy toho, co si účastníci ohledně zaplacení kupní ceny dohodli, opřel plně o znění příslušné části jejího textu, kde je mimo jiné uvedeno, že platba je provedena avalovanou směnkou č. 101/96 na částku 130.000,- Kč . Toto jazykové vyjádření projevu vůle účastníků je zcela jednoznačné a pokud žalobce tvrdí, že vůle účastníků směřovala ve skutečnosti pouze k zajištění závazku směnkou (a dovolává se v tomto směru své účastnické výpovědi a výpovědi svědka F.), přehlíží, že v takovém případě by tato vůle byla v rozporu s jazykovým projevem a nebylo by ji možno jako vykládací pravidlo podle § 35 odst. 2 ObčZ použít. Vůli účastníků smlouvy pokud jde o funkci, kterou směnce přisoudili, je možno zkoumat pouze k okamžiku uzavření smlouvy, a tak skutečnost, že žalovaný následně v rozporu se zněním smlouvy žalobci částečně plnil, nemá na skutkový závěr o obsahu ujednání o zaplacení kupní ceny vliv. S ohledem na občanskoprávní povahu závazkového vztahu účastníků pak nemůže mít toto částečné plnění důsledky předvídané v § 407 odst. 3 ObchZ.

Žalobci se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto bylo jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnuto.

Žalovaný má podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 5. a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 9.450,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu