33 Odo 806/2001
Datum rozhodnutí: 18.12.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 806/2001

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně PhDr. A. H., proti žalovanému R. R., o zaplacení částky 28 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 29 C 103/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2001 č. j. 13 Co 907/2000-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. června 1998 č. j. 29 C 103/98-17 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 28 500 Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. 12. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě převzal žalovaný od žalobkyně částku 30 000 Kč. Poté uzavřeli dohodu o vrácení této půjčky, a to formou měsíčních splátek po 1 000 Kč nebo splacením celé částky najednou nejpozději měsíc před termínem vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit daň z prodeje nemovitostí Finančnímu úřadu v T. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 1 500 Kč, po její výzvě k úhradě nedoplatku zůstal v nečinnosti. Soud prvního stupně shledal smlouvu o půjčce platnou s tím, že dohoda účastníků o splatnosti půjčky odpovídala požadavku přesnosti a určitosti ve smyslu § 37 odst. l občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. ledna 1999 č. j. 13 Co 1351/98-38 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. dubna 2000 č. j. 30 Cdo 1483/99-54 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. května 2001 č. j. 13 Co 907/2001-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž je doplnil o zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 30. 4. 1996 kupní smlouvu, podle níž převedla za kupní cenu 1 467 320 Kč vlastnické právo k nemovitostem, rodinnému domu čp. 204 s veškerým příslušenstvím a součástmi, právy a povinnostmi a k pozemku parc. číslo 554 stavební plocha, č. 551 zahrada, č. 552 ostatní plocha neplodná, č. 553 pastvina, č. 555 zahrada, č. 1743/37 vodní plocha, tok přírodní v kat. území T. Ing. S. G.. Z peněz získaných prodejem nemovitostí si podle dohody s otcem a bratrem zakoupila byt a zbývající část rozdělila rovným dílem mezi otce, bratra a sebe. Kromě toho žalobkyně měla průměrný čistý měsíční výdělek ze své pracovní činnosti asi 10 300 Kč. Odvolací soud neshledal namítanou absolutní neplatnost smlouvy o půjčce pro její neurčitost z hlediska § 37 ObčZ, když z obsahu smlouvy je zcela nepochybné, mezi kým byla uzavřena, za jakým účelem, jaká byla výše půjčky, výše splátek a jejich splatnost i platební místo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Maje za to, že odvolací soud dovolání připustil podle § 239 odst. 1 o. s. ř., žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 2. června 1998.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ však v dané věci nenastal.

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu. Oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání přípustné nebylo, svěřuje ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. odvolacímu soudu za předpokladu, že jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V posuzovaném případě byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Odvolací soud však ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř.), že proti pravomocnému rozsudku krajského soudu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu , pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit v posuzované věci přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Protože žalovaný nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. prosince 2001

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu