33 Odo 790/2004
Datum rozhodnutí: 22.09.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 790/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. C., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. Š. M., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 114/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2004, č. j. 57 Co 409/2003-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 5. 2003, č. j. 17 C 114/2000-66, byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s úrokem za dobu od 14. 8. 1996 do 18. 11. 1999 v celkové výši 214.771,24 Kč a s 5 % úrokem z prodlení z částky 400.000,- Kč od 19. 11. 1999 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.; zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 57 Co 409/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalobce žalovanému podle ústní dohody půjčil dne 14. 8. 1996 částku 500.000,- Kč s tím, že žalovaný půjčku vrátí do 13. 8. 1997 spolu s 18 % úrokem. Žalovaný na úhradu dluhu zaplatil dne 30. 9. 1998 částku 50.000,- Kč, dne 1. 12. 1998 částku 10.000,- Kč a dne 18. 11. 1999 částku 40.000,- Kč, zbytek dluhu přes urgence nezaplatil. Ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného, že půjčka nebyla poskytnuta jemu, nýbrž akciové společnosti C., kde v době poskytnutí půjčky působil jako předseda představenstva. Konstatoval přitom, že nelze vycházet z listin, jimiž žalovaný prosazoval své tvrzení, že půjčka byla žalobcem poskytnuta zmíněné obchodní společnosti, neboť vzal za prokázané, že listiny byly antidatovány a údaje v nich uvedené nebyly správné. Takto zjištěný skutkový stav pak odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil podle ustanovení § 657 a § 658 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se domnívá, že některé otázky řešené odvolacím soudem, mají po právní stránce zásadní význam, a to zejména otázka písemného dokumentu tzv. písemné dohody o krátkodobé finanční výpomoci ze dne 14. 8. 1996, která byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným v postavení statutárního zástupce právnické osoby . V dovolání žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že přes obsah listin, které žalovaný předložil a z nichž nepochybně vyplývá, že půjčka byla poskytnuta právnické osobě jednající jménem žalovaného, uvěřil svědeckým výpovědím rodinných příslušníků žalobce a upřednostnil tak nepřímé důkazy před přímým listinným důkazem. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu hodnotí dovolatel jako nedostatečné a je přesvědčen, že je samo o sobě dovolacím důvodem . Pochybení shledává rovněž v procesním postupu soudů obou stupňů, když soud prvního stupně odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku, ačkoli k tomu neměl důvod a nelze vyloučit, že v mezidobí přihlédl k listinným důkazům, které žalobce předložil nejdříve dne 2. 5. 2003, tedy po posledním jednání soudu prvního stupně. Žalobce se dovolává ustanovení § 123 o. s. ř., podle něhož mají účastníci právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny nebo navrženy a v postupu soudu spatřuje porušení zásady rovného postavení účastníků řízení. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud poté, kdy vysloví, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení výkonu rozhodnutí .

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Žalobce jako dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou jednak výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru) a dále pak výtka, že řízení je postiženo procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž důsledkem je nerovné postavení účastníků řízení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně adresáta půjčky, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce podle obsahu spisu v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu