33 Odo 788/2001
Datum rozhodnutí: 18.12.2001
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 788/2001-113

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Ing. M. Č., proti žalovaným 1. J. J. a 2. A. J., o zaplacení částky 77 000 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 1291/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2001 č. j. 38 Co 390/98-96 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 4. února 1998 č. j. 11 C 1291/94-60 zamítl žalobu, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 77 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 23. června 1995 č. j. 11 C 1291/94-8, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím usnesením ze dne 14. února 1996 č. j. 38 Co 260/95-21 zrušen. Odvolací soud svůj zrušující rozsudek odůvodnil tím, že soud prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování, které nemohlo vytvořit dostatečně úplný podklad pro rozhodnutí ve věci, když dovodil z tzv. zástavní smlouvy uzavřené mezi účastníky, že částka 110 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce obsažené v této smlouvě, byla žalovaným žalobcem skutečně poskytnuta. Z formulace smlouvy tuto skutečnost podle názoru odvolacího soudu dovodit nelze a žalobce mimo svého vlastního tvrzení žádný důkaz o předání předmětné částky žalovaným nenavrhl. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k předložení důkazů svědčících o předání částky 110 000 Kč žalovaným. Vzhledem k tomu, že žalobce po výzvě soudu žádný takový důkaz v novém řízení nenavrhl, soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. května 2001 č. j. 38 Co 390/98-96 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil, že k úspěchu žalobce v tomto řízení by bylo nutné, aby prokázal, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce a k plnění podle této smlouvy, tj. k předání půjčené částky žalovaným, což žalovaní od počátku tohoto řízení popírali s tím, že předmětná zástavní smlouva vznikla na základě smlouvy o tichém společenství, kdy žalobce nevložil do podnikání žalovaných peníze v hotovosti, ale postupně kupoval dohodnuté věci. Tvrzení žalobce pak nevyplývá ani z předmětné zástavní smlouvy, neboť slova uvedená v bodu l věřitel zapůjčuje částku 110 000 Kč dlužníku nelze podle názoru odvolacího soudu vykládat tak, že tímto došlo k předání této částky ze strany žalobce žalovaným a k jejímu faktickému převzetí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v podmínkách stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 4. února 1998.



Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový právní názor obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzovaném případě odvolací soud své zrušovací rozhodnutí odůvodnil neúplností provedeného dokazování, které nemohlo vytvořit dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k předložení dalších důkazů svědčících o tom, že skutečně částku 110 000 Kč žalovaným na základě předmětné zástavní smlouvy poskytl. Upozornil dále, že pokud by se po takto provedeném dokazování tvrzení žalobce jevilo jako prokázané, je možné provádět důkazy již nyní navrhované žalovanými k tomu, že plnění bylo poskytnuto podle smlouvy o tichém společenství a závěrem konstatoval, že teprve po takto doplněném řízení bude moci soud prvního stupně opětovně ve věci rozhodnout. Odvolací soud tedy nezaujal ve věci žádný závazný právní názor, jak se mylně domnívá dovolatel, neboť nestanovil, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen; odvolací soud soudu prvního stupně pouze stanovil podrobný procesní postup při provádění dokazování. Přípustnost dovolání podle § 238 odst. l písm. b) o. s. ř. tedy není dána.

Dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání a není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno.

Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když úspěšným žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. prosince 2001

JUDr. Zdeněk D e s , v.r.

předseda senátu