33 Odo 787/2002
Datum rozhodnutí: 31.10.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 787/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně A. H., proti žalovanému P. M., o zaplacení smluvní pokuty a příslušenství pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 50/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2001, č. j. 29 Co 306/2001-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č. j. 29 Co 306/2001-125, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2000, č. j. 24 C 50/2000-99, v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 240 000 Kč za období od 15. 8. 1996 do 15. 7. 2000, tj. za 1430 dní 1 716 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 60 000 Kč za období od 10. 9. 1996 do 15. 7. 2000, tj. za 1430 dní 421 200 Kč , dále ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do příslušenství žalované pohledávky přesahující výši příslušenství rozsudkem žalobkyni přisouzeného, a ve výrocích akcesorických. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, v němž požaduje, aby dovolací soud připustil v dané věci dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se týká smluvní volnosti stran, výkladu písemných právních úkonů a aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. . V dovolání pak brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že smluvní ujednání účastníků o smluvní pokutě nemá náležitosti podle § 544 odst. 2 ObčZ a je rovněž neplatné pro neurčitost. Dále nesouhlasí se závěrem, že smluvní pokuty byly sjednány v nepřiměřené výši a výkon práva žalobkyně spočívající v domáhání se jejich zaplacení by tak byl v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. V posuzovaném případě bylo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. podle o. s. ř. a odvolací soud v tomto směru nepochybil, neboť rozsudek soudu prvního stupně, který byl napaden řádným opravným prostředkem, byl vydán 3. října 2000.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) zastoupeným advokátem (srov. § 241 odst. 1 větu první o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.

Byť to žalobkyně v dovolání výslovně neuvádí, z obsahu tohoto jejího podání vyplývá, že jím brojí toliko proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně zmiňuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s . ř. , nelze z tohoto odkazu činit závěr, že by napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přičítala zmatečností vadu, která je v tomto ustanovení zmiňována. Z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) se totiž nepodává, že by dovolatelka namítala, že některý z účastníků řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen; výslovný odkaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je třeba přičíst nesprávnému výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 17), kdy dovolatelka má zato, že na dovolací řízení v posuzované věci dopadají ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (novelizované ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu se zabývá přípustností dovolání a stanoví, že je přípustné dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam).

Protože žalobkyně ve skutečnosti nenamítá existenci žádné z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (při jejichž existenci je dovolání vždy přípustné) a ani dovolací soud z obsahu spisu existenci takových vad nezjistil, je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud pokud jde o rozhodnutí ve věci samé potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238 odst. 1 ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2002

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu