33 Odo 78/2002
Datum rozhodnutí: 27.02.2003
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 106 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 78/2002-101

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně I. P., s.r.o., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému Mgr. I. C., advokátem, o zaplacení 66 241,30 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení 49 773,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 509/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2001 č. j. 39 Co 484/2000-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. června 2000 č. j. 7 C 509/99-29 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 66 241,30 Kč s 20% úrokem z prodlení od 8. 12. 1998 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaného požadující, aby byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit mu částku 49 773,70 Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 116 015 Kč od 2. 12. 1997 do 7. 12. 1998 a s 20% úrokem z prodlení z částky 49 773,70 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně dodala žalovanému plastová okna včetně montáže, žalovaný dílo převzal a vyúčtovanou cenu 66 241,30 Kč žalobkyni neuhradil. Uvedená zjištění vzal soud prvního stupně ve smyslu § 120 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) jako nesporná. Vzájemným návrhem uplatněným žalovaným vůči žalobkyni se žalovaný domáhal náhrady škody, která mu vznikla úhradou částky 116 015 Kč Ministerstvu zahraničních věci ČR za převoz jeho zesnulého bratra V. H. z Ruské do České republiky. Bratr žalovaného zemřel při autonehodě v Ruské republice, kde na základě mandátní smlouvy zastupoval žalobkyni v jejích podnikatelských aktivitách. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vedle písemné mandátní smlouvy se žalobkyně s bratrem žalovaného V. H. ústně dohodla, že mu zajistí a zaplatí cestovní zdravotní pojištění. Pojistnou smlouvu pro V. H. žalobkyně skutečně zajistila na dobu od 8. 10. 1997 a jedenkrát ji prodloužila do 15. 11. 1997. Při dalším pokračování zastoupení v Rusku však již žalobkyně opomněla pojistnou smlouvu prodloužit a v této době došlo ke smrtelné dopravní nehodě V. H. Soud prvního stupně protinávrh žalovaného posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 420 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), když škoda v uplatněné výši vznikla žalovanému v důsledku porušení povinnosti žalobkyně pojistit bratra žalovaného V. H. po dobu výkonu mandátní činnosti pro žalobkyni v Ruské republice. Toto právo však shledal jako promlčené, neboť žalovaný jako poškozený věděl jak o škodě, tak i o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději 1. 12. 1997, kdy výše uvedenou částku zaplatil Ministerstvu zahraničních věcí ČR. To, že za škodu odpovídá žalobkyně, muselo být žalovanému totiž známo dávno před tímto datem, neboť od svého bratra věděl, že se žalobkyně zavázala zaplatit mu pojištění a to, že pojištění zaplaceno nebylo, musel rovněž vědět, neboť jinak by nevyvstaly problémy s úhradou převozu ostatků V. H. Vzájemný návrh proto soud prvního stupně zamítl a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2001 č. j. 39 Co 484/2000-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že tento stav nedoznal změn ani po doplnění dokazování odvolacím soudem. Posouzení věci soudem prvního stupně po právní stránce shledal taktéž jako správné. Námitce žalovaného, že se o subjektu povinném k náhradě škody dozvěděl až v polovině dubna 1998 v souvislosti s převzetím mandátní smlouvy uzavřené jeho bratrem s žalobkyní, nepřisvědčil, neboť žalovaný byl o tragické události informován již 9. 12. 1997 Ing. F. F., jednatelem žalobkyně, s nímž společně vystavil plnou moc pro V. I. S. k převozu věcí zemřelého. Tento závěr podle odvolacího soudu potvrzuje i dopis žalovaného ze 4. 3. 1998 adresovaný žalobkyni, v níž žalobce mj. uplatňuje nárok na odměny bratra na základě mandátní smlouvy. Odvolací soud dále poukázal na vlastní výpověď žalovaného, který uvedl, že o tom, kdo měl pojištění zaplatit, věděl od bratra (tedy ještě před jeho smrtí 26. 11. 1997). Nemůže proto obstát ani odvolací námitka o existenci dvou zaměnitelných právnických osob a pochybnostech žalovaného o subjektu, který za škodu odpovídá. Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením věci učiněným soudem prvního stupně, že právo na náhradu škody, které žalovaný uplatnil u soudu 29. 2. 2000, je promlčené.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Tato otázka spočívá v posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené pro uplatnění nároku na náhradu škody v § 106 odst.1 ObčZ. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že soud pro stanovení jejího počátku nepovažoval za rozhodující okamžik, kdy se žalovaný dozvěděl o skutečnosti, že žalobkyně měla povinnost prodloužit bratru žalovaného cestovní pojištění, kterou však nesplnila. Podle žalovaného odvolací soud vyšel z toho, že vědomost o škodě nezahrnuje vědomost poškozeného o protiprávním úkonu škůdce. Jsou tak naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 2 o. s. ř., když návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaný učinil 4. 9. 2000 v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl. Kromě dovolacího důvodu stanoveného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], neboť v provedeném hodnocení důkazů existuje logický rozpor a výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 132 až 135 o. s. ř. Tento rozpor shledává v tom, že odvolací soud sice při určování počátku běhu promlčecí lhůty vyšel z dopisu žalovaného z 4. 3. 1998 zaslaného žalobkyni, tento dopis však neprokazuje, kdy mělo dojít k seznámení žalovaného s obsahem mandátní smlouvy. Stejně tak plná moc z 9. 12. 1997, z níž odvolací soud vyšel pro svá skutková zjištění o počátku běhu promlčecí lhůty, neprokazuje vědomost žalovaného o subjektu odpovědném za vznik škody. Dovolatel dále namítá, že je dán dovolací důvod vymezený v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně a jiné společnosti s obdobnou firmou, aniž tento svůj postup zdůvodnil, jak mu ukládá § 157 odst. 2 o. s. ř, a navíc při závěrečném jednání dne 23. 4. 2001 nevyzval účastníky, aby shrnuli na závěr své návrhy a vyjádřili se k dokazování a k právní stránce věci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 1. června 2000.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání.

Zbývá tedy posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci učinil dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve svém odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 9. 2000 (č. l. 40), odvolací soud však o tomto návrhu nerozhodl. Dovolání je proto přípustné, pokud má napadené rozhodnutí zásadní právní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.

V daném případě napadá dovolatel určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v § 106 odst. 1 ObčZ pro promlčení práva na náhradu škody s tím, že tento počátek určil odvolací soud v rozporu se stávající judikaturou vyšších soudů i právní teorií.

Podle § 106 odst. 1 ObčZ se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.

U práva na náhradu škody je stejně jako u práva na vydání bezdůvodného obohacení stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u škody vzniklé z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.

Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného. Pojem dozví se o škodě vyjadřuje vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodující, kdy se poškozený skutečně dozvěděl o skutečnostech, z nichž může spolehlivě dovodit, že mu vznikla škoda a který subjekt za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní lhůty předpokládá, aby poškozený skutečně měl k dispozici údaje, které mu umožňují uplatnit nárok na náhradu škody proti konkrétní osobě. Subjektivní lhůta pak může začít kdykoli za trvání objektivní lhůty (§ 106 odst. 2 ObčZ).

Shodný právní závěr zaujal i odvolací soud. I tento soud totiž pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval za rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Vědomost o odpovědném subjektu v sobě samozřejmě zahrnuje i vědomost o jeho protiprávním úkonu. Pokud odvolací soud uvedl, že není rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o protiprávním úkonu či o škodné události, učinil tak v souvislosti s posouzením okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě. Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, věděl nejpozději 1. 12. 1997, kdy zaplatil Ministerstvu zahraničních věcí ČR částku 116 015 Kč za převoz ostatků svého bratra z Ruské republiky do České republiky. Podle soudu prvního stupně i odvolacího soudu žalovaný již v této době věděl, že se žalobkyně zavázala zaplatit jeho bratru pojištění i to, že toto pojištění zaplaceno nebylo. Toto skutkové zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže, neboť v případě přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nelze uplatňovat dovolací důvod spočívající v tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobce na náhradu škody ve smyslu § 106 odst. 1 ObčZ vzhledem k námitce promlčení vznesené žalobkyní, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Přípustnost dovolání ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. tedy není dána.

Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nelze proto ani přezkoumávat námitku žalovaného, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k těmto vadám dovolací soud přihlíží pouze v případě, kdy je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2003

JUDr. Zdeněk Des. v.r.

předseda senátu