33 Odo 777/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 588 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 777/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. H., proti žalovanému V. B., o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 270/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č. j. 55 Co 8/2004-189, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalovaném zaplacení částky 130.000,- Kč s tím, že tato částka představuje dosud neuhrazenou kupní cenu za vybavení dílny, které si od ní žalovaný dne 16. 9. 1998 koupil.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 18 C 270/98-64, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 18 C 270/98-178 (poté, co jeho předchozí žalobu zamítající rozsudek ze dne 12. 2. 2003, č. j. 18 C 270/98-138, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. 58 Co 208/2003-154, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uznal žalovaného povinným do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 130.000,.- Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 24. 9. 1998 do zaplacení; v části, jíž bylo požadováno zaplacení 8% úroku z prodlení za dobu od 16. 9. 1998 do 23. 9. 1998, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný a manžel žalobkyně J. H. spolu s J. N. a M. T. podnikali v dílně na otevírání, opravu a údržbu trezorů v Praze 2. Žalovaný byl zetěm J. H. a do dílny přišel počátkem 90. let, kdy již byla zařízena a užívána J. H. a jeho dvěma spolupracovníky. Ještě za života J. H. odešel z dílny ze zdravotních důvodů M. T. J. H. dne 7. 2. 1996 zemřel, po jeho smrti v dílně podnikal žalovaný spolu s J. N. a posléze již pouze sám žalovaný. Dílna byla zařízena stroji a nástroji, jejichž dědičkou se stala žalobkyně na základě dodatečného projednání dědictví. Dne 16. 9. 1998 si žalobkyně přijela pro zděděné věci, jejichž písemný seznam měla k dispozici. Tyto věci však neodvezla, neboť mezi ní a žalovaným došlo k dohodě, podle které žalovaný veškeré vybavení dílny, jež tu zůstalo po J. H., od žalobkyně odkoupil za sjednanou kupní cenu 130.000,- Kč. Ve vzrušené atmosféře bylo o této dohodě za přítomnosti J. L., J. N., M. T. a dvou pracovníků stěhovací firmy sepsáno a podepsáno potvrzení, v němž je uveden závazek žalovaného zaplatit žalobkyni za vybavení dílny 130.000,- Kč do 23. 9. 1998. Žalovaného nikdo psychicky ani fyzicky nenutil k uzavření kupní smlouvy. Sjednanou kupní cenu žalovaný žalobkyni dosud nezaplatil. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil věc podle § 588 občanského zákoníku; uzavřel, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 9. 1998 platnou kupní smlouvu, podle níž žalovaný koupil od žalobkyně zařízení dílny po jejím zemřelém manželovi J. H. tak, jak se zde nacházelo v době uzavření smlouvy, a zavázal se za něj zaplatit sjednanou kupní cenu 130.000,- Kč. Protože svůj smluvní závazek ani zčásti nesplnil, je žaloba důvodná.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 55 Co 8/2004-189, ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil ve vyčíslení nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal úplnými a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že pro právní posouzení věci bylo podstatné, zda smlouva uzavřená mezi účastníky dne 19. 6. 1998, je platná, neboť žalovaný namítal, že tuto smlouvu neuzavřel svobodně, nýbrž pod nátlakem, a že předmět smlouvy nebyl stanoven určitě. Ani jednu z těchto námitek neshledal odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - důvodnou. V řízení nebylo prokázáno, že na žalovaného bylo vyvíjeno jakékoli násilí či že byl k uzavření smlouvy psychicky donucen. Skutečnost, že žalobkyně si pro vybavení dílny přijela s úmyslem si ho odvézt, pakliže ho žalovaný neodkoupí, nelze hodnotit jako bezprávnou výhrůžku, neboť šlo o výkon vlastnického práva. Žalovaný si nemusel věci kupovat a mohl strpět, aby si je vlastnice odvezla, neboť k tomu byla oprávněna. Předmět kupní smlouvy nebyl neurčitý. Ve smlouvě bylo jednoznačně stanoveno místo, kde se převáděné věci nacházejí, přičemž žalovanému byly věci tvořící zařízení dílny dobře známy, neboť v dílně delší dobu podnikal sám. V této souvislosti odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 441/2003 (správně 32 Odo 441/2003), v němž je vysloven závěr, že určitým předmětem kupní smlouvy mohou být věci jak stojí a leží , to jest bez určení druhu, množství a jakosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že v důvodech svého rozhodnutí odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli v něm jsou rozpory a nejasnosti, na které žalovaný poukazoval již ve svém odvolání (a na jehož obsah sám odkazuje). Nesprávným shledává právní závěr dovozující, že dohoda, kterou účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1998, není neplatná, přestože žalobkyně před jejím podpisem žalovanému hrozila tím, že jestliže tuto dohodu nepodepíše, demontuje zařízení a stroje v dílně a odveze si je. Takové zjištění totiž podle názoru žalovaného umožňuje uzavřít, že šlo o bezprávnou výhrůžku. Žalobkyně nebyla v době dohody majitelkou věcí, neboť rozhodnutí o dědictví bylo vydáno a nabylo právní moci později, a i kdyby jí svědčilo vlastnické právo, nebyla oprávněna si věci svémocně odvézt, protože k tomu neměla rozsudek o vydání. Žalovaný, kterému bylo ve vzrušené debatě sděleno, že buď koupí zařízení dílny nebo budou stroje odvezeny, tyto věci užíval spolu se zůstavitelem a užíval je v souladu se zákonem a nikým mu nebyl prokázán opak . Žalobkyně jako bývalá tchýně znala poměry žalovaného, věděla, že musí platit výživné na děti, a že nemá jiné příjmy. Odvolací soud v souvislosti s nesvobodou vůle žalovaného nevzal v úvahu, že hodnota prodávaných věcí byla ve výrazném nepoměru ke sjednané kupní ceně. Stroje a nástroje byly opotřebované, avšak žalovaný je nezbytně potřeboval k výkonu své činnosti a na nové neměl dostatek finančních prostředků. Srozuměn není žalovaný rovněž se závěrem odvolacího soudu, že předmět kupní smlouvy byl dostatečně určitý. Nebylo totiž nade vší pochybnost prokázáno, co bylo skutečně v dílně ve vlastnictví zůstavitele, a sám žalovaný nevěděl, ke kterým věcem má on sám vlastnické právo. Ani žalobkyně nevěděla, o jaký soubor věcí se jedná, neboť v dílně se nacházelo mnoho věcí, které nebyly součástí prodeje a nebylo možné je, vzhledem k okolnostem, dostatečně odlišit . Žalovaný nikdy nepopíral, že by nevěděl, co v dílně má za věci, ale tvrdil, že u mnohých nevěděl a ani vědět nemohl, že nejsou jeho . Dílna totiž byla zařízena a provozována ještě dříve než přišel, spolupracovníci si při odchodu své věci odvezli a některé věci jim žalovaný vyplatil. Věci byly společně užívány, část zařízení byla získána darem či jako nepeněžitá odměna. Žalovaný je přesvědčen, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s právem a spravedlností a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí .

Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že dovolaní bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad ve skutečnosti ve svém dovolání nenamítá a existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.

Nesouhlas žalovaného se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1998, je platným právním úkonem, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalovaný oproti názoru odvolacího soudu prosazuje vlastní představu právního zhodnocení věci, která ústí především v závěr, že kupní smlouvu uzavřel dne 16. 9. 1998 pod tlakem bezprávné výhrůžky. Bezprávná výhrůžka (tzv. psychické donucení, vis compulsiva) je bezprávné působení na vůli člověka, jež v něm vzbuzuje důvodný strach z újmy, které se hrozí, takže se jeho vůle, projevená v právním úkonu, utváří pod vlivem tohoto strachu. Výhrůžka musí být bezprávná, tj. vzbuzení strachu, pod jehož vlivem se vytváří vůle jednajícího, musí být protiprávní. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje něco, co takto nesmí být vynucováno, vyhrožováno je něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést. Bezprávnost výhrůžky může spočívat dále v tom, že je vyhrožováno něčím, co je hrozící sice oprávněn provést, ale čím není oprávněn hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu úkonu (např. je.-li někomu vyhrožováno, že na něho bude podáno trestní oznámení pro skutečně spáchaný trestný čin, neuzavře.-li smlouvu). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné počínání žalobkyně, které bezprostředně předcházelo uzavření kupní smlouvy, nelze kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku již proto, že nešlo o jednání protiprávní. Lichá je především námitka žalovaného, že žalobkyně nebyla v době uzavření kupní smlouvy vlastnicí strojů a nástrojů, které patřily jejímu zemřelému manželovi, když usnesení o dědictví bylo vydáno a nabylo právní moci o několik let později . Dědictví se ve smyslu ustanovení § 460 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) nabývá smrtí zůstavitele, což znamená, že k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví dochází - přes nezbytnost ingerence státu při nabývání dědictví (rozhodné skutečnosti jsou předmětem zjištění před státním orgánem k této činnosti a rozhodování povolaným) - již v okamžiku a bezprostředně smrtí fyzické osoby. Nesprávný je rovněž názor žalovaného, že žalobkyně k tomu, aby mohla disponovat se svými věcmi potřebovala soudní rozhodnutí o vydání těchto věcí. K subjektivnímu právu vlastnickému náleží oprávnění věc užívat, disponovat s ní a držet ji (ius utendi, ius disponendi a ius possidendi), přičemž k výkonu všech těchto oprávnění nejenže vlastník nepotřebuje souhlasu soudu, ale je právem chráněn. Žalovaný věci žalobkyně užíval bez jakéhokoli právního důvodu (v řízení totiž nebylo zjištěno a ostatně ani žalovaným namítáno, že by mu nějaký právní důvod užívání, ať již nájemní či jiná smlouva, svědčil); sama skutečnost, že věci zůstaly po smrti manžela žalobkyně v dílně a žalovaný je i nadále, tedy již bez souhlasu nového vlastníka, užíval, nezaložila žalovanému právní důvod jejich užívání. Jestliže si tudíž žalobkyně pro své věci přijela a hodlala si je odvézt, jednala v rámci výkonu svého vlastnického práva, tedy počínala si oprávněně. Neměla přitom žádnou právní povinnost své počínání žalovanému zdůvodňovat či ho předem na něj upozornit. Hrozba žalobkyně, že si své věci odveze, pakliže si je žalovaný od ní neodkoupí, není bezprávou výhrůžkou ve smyslu shora podaného výkladu a na žalovaném bylo, zda se žalobkyní za této situace kupní smlouvu uzavře či nikoli. Pohnutky, které žalovaného vedly k uzavření kupní smlouvy (stroje a nástroje nezbytně potřeboval pro výkon své činnosti a na nové neměl dostatek finančních prostředků), stejně jako jím zdůrazňovaná skutečnost, že žalobkyně byla v době uzavření kupní smlouvy obeznámena s jeho poměry a věděla, že má vyživovací povinnosti k nezletilým dětem a že nemá jiné příjmy, nežli příjmy z podnikatelské činnosti, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat. Žalovanému nelze přisvědčit ani v tom, že na nedostatek svobody vůle lze v posuzovaném případě usuzovat z výrazného nepoměru mezi hodnotou převáděných věcí tak, jak byla zjištěna v dědickém řízení a sjednanou kupní cenou. Dvoustranné právní úkony (mezi které patří i kupní smlouva) vznikají ze dvou jednostranných právních úkonů různých stran, přičemž musí jít o úkony navzájem adresované a obsahově shodné. Postup při uzavírání smlouvy je takový, že jedna strana navrhne druhé straně uzavření smlouvy určitého obsahu a druhá - v případě, že s uzavřením smlouvy souhlasí - návrh smlouvy přijme. Smlouva tedy vzniká tím, že se dosáhne shody pokud jde o obsah návrhu a přijetí, čili smluvního souhlasu (konsensu). Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vzhledem k tomu, že ceny nejsou, pokud jde o předmětné převáděné věci, nikterak regulovány, bylo jen věcí účastníků kupní smlouvy, jakou cenu si sjednají. Takto dohodnutá cena nebyla nikterak závislá na tom, jak byly věci oceněny pro potřeby dědického řízení. Je ostatně podstatou obchodování maximalizovat výnos z prodeje věci a přiměřenost ceny poměřuje jen nabídka a poptávka.

Správný je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1998, obstojí i pokud jde o určitost jejího předmětu. Již ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že předmětem kupní smlouvy mohou být věci určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně ( jak stojí a leží ), to jest bez určení druhu, množství a jakosti, a vyslovil zde názor, že dostatečné určení předmětu kupní smlouvy, jako podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 ObčZ, nelze v případě prodeje věcí úhrnem ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří. Určení předmětu je v takovém případě nutno vztahovat k vymezení tohoto úhrnu , za použití údajů určujících např. místo, kde se věci k datu uzavření smlouvy nacházejí, jejich druhové vymezení bez současného určení množství, a podobně. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzovaném případě. Žalovaný dílnu v době uzavření kupní smlouvy jako jediný užíval a její vybavenost tak musel znát. Měl povědomost o tom, čím byla dílna vybavena v době jeho nástupu a zažil odchod obou spolupracovníků J. H., kteří (jak vyplynulo z jejich výpovědi) si věci, jež pokládali za svůj majetek, odnesli. Nelze rovněž předpokládat, že by žalovaný nevěděl, které věci, jimiž byla dílna vybavena, si pořídil on sám, popř. které věci spoluvlastnil. Jestliže se účastníci řízení za této situace dohodli, že žalovaný od žalobkyně odkoupí všechny stroje a nástroje, jimiž byla dílna v té době vybavena a jež náležely zemřelému manželu žalobkyně, pak ve smlouvě vymezený předmět prodeje podmínku určitosti předmětu závazku splňuje.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu