33 Odo 768/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 768/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RNDr. Z. F., zastoupené Mgr. V. V., advokátem proti žalovaným 1/ M. č. P., a 2/ B. d. L. 9 a 11 o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 206/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2004, č. j. 39 Co 91, 92/2004-107, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku dne 30. srpna 2004, č. j. 39 Co 91, 92/2004-107, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2002, č. j. 17 C 206/99-78, tak, že zamítl žalobu na zaplacení 644,10 Kč s příslušenstvím proti druhému žalovanému, se odmítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku dne 30. srpna 2004, č. j. 39 Co 91, 92/2004-107, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2002, č. j. 17 C 206/99-78, tak, že zamítl žalobu na zaplacení 50.255,90 Kč s příslušenstvím proti prvé žalované, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po první žalované domáhala zaplacení 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na její úkor získala tím, že na jejích pozemcích parcelních čísel 1493/1, 1493/2, 1493/3 a 1493/4 v katastrálním území V., má umístěny své stavby aniž za to poskytuje ekvivalentní plnění. Požadováno je plnění 30.000,- Kč ročně zpětně za dva roky od podání žaloby, tj. od 9. 8. 1997 do 9. 8. 1999.

Při jednání dne 27. 6. 2001 Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením řízení o zaplacení částky 1.960,- Kč zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 4. 8. 2001, č. j. 17 C 206/99-57, pak připustil vstup B. d. L. 9 a 11 do řízení jako druhého žalovaného (tuto změnu žaloby žalobkyně navrhla s odůvodněním, že došlo ke změně vlastnictví předmětných bytových domů nacházejících se na jejích pozemcích). V návaznosti na to současně připustil změnu žaloby spočívající v rozvržení žalované částky mezi žalované, kdy po první žalované je požadováno zaplacení 57.013,40 Kč s 21% úrokem z prodlení od 17. 6. 1999 do zaplacení a po druhém žalovaném 1.026,60 Kč s 8% úrokem z prodlení od 24. 8. 2001 do zaplacení.

Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žaloby o 21% úrok z prodlení z částky 1.960,- Kč od 17. 6. 1999 do zaplacení řízení zastavil - rozsudkem ze dne 15. dubna 2002, č. j. 17 C 206/99-78, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 17 C 206/99-98, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.013,40 Kč s 21% úrokem z prodlení od 17. 6. 1999 do zaplacení a druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.026,60 Kč s 8% úrokem z prodlení od 24. 8. 2001 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státem.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. 39 Co 91, 92/2004-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6.757,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení a žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 382,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 28. 4. 2001 do zaplacení; ve zbývající části vyhovující rozsudečný výrok změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 50.255,90 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalované a o zaplacení 644,10 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a nákladech státu. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parcelních čísel 1493/1 o výměře 114 m2, 1493/2 o výměře 196 m2, 1493/3 o výměře 12 m2 a 1493/4 o výměře 39 m2 v katastrálním území V. Na pozemcích parcelních čísel 1493/1 a 1493/4 se nacházejí budovy čísel popisných 1207 a 1206, jež vlastnila žalovaná, která je s účinky k 30. 6. 1999 prodala žalovanému. Podle znaleckého posudku Ing. L. K. činilo roční ekonomické nájemné ze všech čtyř pozemků 29.080,- Kč, přičemž rozloha stavbami dotčených pozemků činí celkem 153m2. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná a po převodu vlastnictví k budovám žalovaný se ve smyslu § 451 ObčZ na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. Správným však neshledal vyčíslení tohoto obohacení soudem prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vycházel při jeho vyčíslení z ekonomického nájemného stanoveného znaleckým posudkem, odvolací soud dospěl k závěru, že z ekonomického nájemného vycházet nelze, neboť výše nájemného za předmětné pozemky byla v rozhodné době regulována. Výměrem Ministerstva financí ČR číslo 01/97 ze dne 29. 11. 1996, publikovaným v Cenovém věstníku Ministerstva financí ČR ze dne 12. 12. 1996 v částce 13 je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce stanoveno částkou 5,- Kč za m2 v hlavním městě Praze při maximálním ročním nájemném. Ve výměru Ministerstva financí ČR číslo 1/98 ze dne 4. 12. 1997, publikovaném v Cenovém věstníku Ministerstva financí ČR dne 12. 12. 1997 v částce 20, je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce stanoveno v odst. 1 písm. c/ pro obec Praha maximální částkou 30,- Kč za m2 ročně. Podle výměru Ministerstva financí ČR číslo 01/99 ze dne 30. 11. 1998, publikovaného v Cenovém věstníku Ministerstva financí ČR dne 9. 12. 1998 v částce 12, je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce v souladu s bodem 10 odst. 1 písm. c/ stanoveno pro Prahu maximální částkou 30,- Kč za m2 ročně. Odvolací soud dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z nájemného, které by žalobkyně mohla požadovat za užívání obou pozemků, na nichž předmětné domy stojí. Vycházeje z § 671 odst. 1 ObčZ konstatoval, že není-li nájemné dohodnuto, vychází se sice z nájemného obvyklého, avšak jen tehdy, není-li nájemné regulováno zvláštním právním předpisem. V rozhodné době bylo nájemné z pozemků, které nesloužily k podnikání žalobkyně, regulováno právním předpisem, a proto nelze při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházet z tržního nájemného. Navíc skutečnost, že pozemky jsou zastavěny stavbami jiného subjektu, je činí pro pronájem třetí osobě neatraktivními. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení proto vycházel z výměrů Ministerstva financí ČR č. 01/97, 01/98, 01/99. Žalovaná užívala pozemky parcelních čísel 1493/1 a 1493/4 v rozsahu 153 m2 v době od 9. 8. 1997 do 29. 5. 1999 a žalovaný v době od 30. 6. 1999 do 9. 8. 1999. Výše ročního nájemného za metr čtvereční byla citovanými předpisy regulována v maximální výši 5,- Kč v roce 1997 a 30,- Kč v letech 1998 a 1999. Žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o 6.757,50 Kč a žalovaný o 382,50 Kč. Příslušenství pohledávky přiznal žalobkyni až dnem 1. 7. 1999, neboť jí stanovená lhůta k vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 30. 6. 1999.

Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že při vyčíslení bezdůvodného obohacení, které na její úkor v rozhodné době žalovaní získali, je třeba vycházet z regulovaných cen a nikoli z tržního nájemného. Mělo být zohledněno, že s pozemky nemůže disponovat a nemůže z nich - v rozporu s právem na ochranu majetku garantovaným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - mít ani odpovídající majetkový prospěch, když rozdíl mezi regulovanou a tržní cenou nájemného činí v daném případě až 1.600 %. Připomíná, že nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb. byla zrušena vyhláška regulující nájemné v bytech a má zato, že v posuzované věci jde o situaci analogickou. Řízení proto mělo být přerušeno a věc předložena Ústavnímu soudu k vyřešení otázky souladu výměrů MF ČR s Ústavou, jak navrhovala. Protože odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a rozhodl tuto otázku sám, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že na dotčených pozemcích se nacházejí bytové domy, z nichž získávala rovněž jen regulované nájemné, které nepokrývalo náklady na jejich nutnou údržbu. Možnost ekonomického využití předmětných pozemků je v rovnováze s regulovaným nájemným, neboť nemohly být jinak ekonomicky využity. Dovoláním napadený rozsudek respektuje jak Ústavou zaručená práva vlastníka pozemků, tak práva stejného obsahu jiných vlastníků. Smyslem ústavní ochrany je totiž ochrana vlastnických práv všech vlastníků a ne jednoho na úkor druhého, jak se nesprávně domnívá žalobkyně. Protože i práva žalované jsou Ústavou chráněna, byl by vyhověním dovolání žalobkyně zmíněný rovnovážný stav vážně narušen a ona by nemohla zpětně po nájemcích bytů cokoli požadovat. Žalobkyní připomínaná regulace nájemného z bytů byla zrušena až s účinností od 31. 12. 2001, tedy po rozhodném období, kterého se napadený rozsudek týká.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, 241 odst. 1, 4 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.

Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení 644,10 Kč s příslušenstvím, není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť tímto napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.

Dovolání směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala po žalované zaplacení 50.255,90 Kč s příslušenstvím, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nebylo však shledáno opodstatněným.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu, aby řízení bylo přerušeno a věc předložena Ústavnímu soudu ČR k rozhodnutí, zda regulace nájemného výměry Ministerstva financí ČR není protiústavní.

K této dovolací námitce lze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) konstatovat, že odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nelze důvodně vytýkat, že nepodal návrh Ústavnímu soudu na posouzení souladu regulace nájemného z pozemků v rozhodném období s ústavními zákony a že z tohoto důvodu nepřerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., i když se žalobkyně takového postupu dožadovala. Z § 109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I ÚS 30/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru nedospět , i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). I když se odvolací soud s návrhem žalobkyně na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (vzneseným ostatně vůči soudu prvního stupně) v napadeném rozsudku výslovně nevypořádal, nezaložil tím vadu řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Námitkou, že odvolací soud pochybil při vyčíslení bezdůvodného obohacení, které žalovaní získali užíváním jejích pozemků, neboť měl vycházet z tržního nájemného a nikoli z nájemného, které v rozhodném období určoval výměr Ministerstva financí ČR, uplatnila žalobkyně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobkyně v dovolání nezpochybňuje, že by příslušné výměry Ministerstva financí ČR v rozhodném období maximální cenu nájemného z předmětných pozemků neregulovaly a ničeho nenamítá ani proti správnosti výpočtu výše bezdůvodného obohacení podle těchto výměrů. Namítá pouze, že příslušné výměry Ministerstva financí ČR neměly být aplikovány pro jejich rozpor s ústavním pořádkem a že soud měl při vyčíslení bezdůvodného obohacení v dané věci vycházet z tržního nájemného.

Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu řešil dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jen v takové výši, na níž by měla od žalované nárok v případě, že by mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva. Cena nájemného, které si mohli účastníci za užívání pozemků sjednat, byla v rozhodné době regulována a žalobkyně tak mohla za užívání svých pozemků požadovat maximálně nájemné ve výši podle příslušných předpisů. Nejvyšší soud je oprávněn posuzovat toliko soulad ostatních právních předpisů se zákony, nikoli se zákony ústavními. Ani on však neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu. Cenová regulace měla v posuzovaném období své důvody a stíhala v dané věci nejen žalobkyni, ale i žalovanou. Žalobkyni se tudíž ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud proto její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, v tomto řízení žádné náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu