33 Odo 764/2005
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 764/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému Z. Š., o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 167/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2004, č. j. 12 Co 148/2004-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. 6 C 167/2003-59, uložil žalovanému povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 4. 11. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. června 2004, č. j. 12 Co 148/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen smlouva ) ze dne 27. 9. 1990, kterou se žalovaným uzavřel tehdejší Okresní národní výbor v D. (dále jen národní výbor ), byl žalovanému podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění, poskytnut státní příspěvek ve výši 60.000,- Kč na přestavbu a nástavbu rodinného domu č.p. 24 ve S. Žalovaný se ve smlouvě zavázal provést přestavbu a nástavbu rodinného domu včetně stavby septiku, elektrické přípojky a ústředního topení tak, že těmito stavebními úpravami vznikne v patře domu nová bytová jednotka. Současně se zavázal stavbu provést tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, dům po dobu 8 let od kolaudace nepřevést na jiného a užívat ho po tuto dobu k trvalému bydlení. Pro případ nedodržení některé z těchto sjednaných podmínek se žalovaný zavázal poskytnutý příspěvek do 30 dnů vrátit. Na výše uvedenou přestavbu a modernizaci rodinného domu bylo před samotným uzavřením smlouvy vydáno Městským národním výborem ve S. (stavebním úřadem) dne 24. 8. 1990, č. j. 786/90, stavební povolení, přičemž přestavba a modernizace rodinného domu nebyla dosud kolaudována. Žalovaný navíc porušil stavební povolení tím, že poskytnutý příspěvek použil k jinému účelu. Původní dům z jedné poloviny zboural až na jeho základy a na nich postavil totéž s tím, že místo střechy sedlové vybudoval střechu rovnou.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovanému vznikla povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit, neboť nesplnil podmínku stavební úpravy dokončit tak, aby do deseti let od uzavření smlouvy, tj. do 27. 9. 2000, bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí. Podotkl, že tato podmínka nebyla splněna ani v prodloužené lhůtě 13 let (§ 34 odst. 14 vyhlášky č. 385/2000 Sb., kterou se mění vyhláška č. 136/1985 Sb.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž především namítl, že nebyl soudy obou stupňů řádně poučen ve smyslu § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), přestože v průběhu řízení u něho byly dány předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků. V důsledku toho mu nebyl k ochraně jeho zájmů ustanoven právní zástupce, přičemž jako osoba práva neznalá nevyužil svých zákonných práv a nevznesl ani námitku promlčení nároku na vrácení poskytnutého příspěvku. Uvedenou námitku proto vznáší až nyní. Odvolacímu soudu vytkl, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval vyhlášku č. 385/2000 Sb. a prodloužil tím lhůtu k vrácení příspěvku na 13 let. Poukázal na to, že jeho povinnost vrátit příspěvek by pak vznikla dříve, než uvedená vyhláška nabyla účinnosti, a vyslovil názor, že promlčecí doba začala běžet ode dne 28. 9. 2000. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. června 2004, tedy před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Dovolacímu soudu tedy zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Znamená to, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, z něhož při rozhodování vycházel soud odvolací. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud je přitom ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl.

S přihlédnutím k výše uvedenému jsou z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela bez významu námitky žalovaného, jimiž vytýká soudům, že nesplnily svou poučovací povinnost o jeho právech ve smyslu § 30 o. s. ř. Uvedené výhrady totiž představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Žalovaný teprve v dovolání vznesl námitku promlčení žalobou uplatňovaného nároku. Je obecně známo, že promlčení nároku je upraveno hmotným právem (zejména obchodním a občanským zákoníkem), přičemž účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s určitým omezením vztahujícím se na odvolací řízení, které vyplývá z § 205a, § 211a o. s. ř. Jelikož žalovaný námitku promlčení do pravomocného skončení řízení neuplatnil, soudy se logicky posouzením otázky promlčení nároku nezabývaly a na takovém právním posouzení věci své rozhodnutí nezaložily. Vzhledem k tomu, že činnost dovolacího soudu má pouze přezkumnou povahu, nepřísluší mu zabývat se námitkou promlčení vznesenou až v dovolacím řízení.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval vyhlášku č. 385/2000 Sb. V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, spočívá na právním závěru, že žalovanému vznikla ve smyslu § 17 odst. 3 písm. d/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit, neboť nedodržel závazky, k nimž se při poskytnutí příspěvku zavázal (§ 17 odst. 3 písm. a/ a b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.). Pokud ve svém rozhodnutí odvolací soud zmiňoval vyhlášku č. 385/2000 Sb., pak pouze v té souvislosti, kdy dovodil, že žalovaný nesplnil závazek podle § 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. stavební úpravy dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku. Mimo rámec tohoto učiněného závěru pouze připomenul, že žalovaný uvedenou podmínku nesplnil ani v prodloužené lhůtě 13 let ve smyslu § 34 odst. 14 vyhlášky č. 385/2000 Sb., kterou se mění vyhláška č. 136/1985 Sb. Zmiňované ustanovení přitom pouze dává možnost příslušnému úřadu upustit od vymáhání vrácení příspěvku v případě, kdy u individuální bytové výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20. 4. 1989 dojde k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb., a to za předpokladu, že kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy. Je tedy zjevné, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis - vyhlášku č. 136/1985 Sb., a nikoli vyhlášku č. 385/2000 Sb., jak je mylně přesvědčen žalovaný. Nelze mu proto přisvědčit, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a že jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení, jak má na mysli § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Protože žádná z námitek uplatněných v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. října 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu