33 Odo 762/2006
Datum rozhodnutí: 30.07.2008
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MUDr. J. H., , zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti žalované Č. s. s., a. s., , o určení, že smlouva o stavebním spoření není vinkulovaná vkladovým účtem ve prospěch třetí osoby, a o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 279/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, takto:

I. Dovolání proti výroku I. části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, ve výrocích I., III. a IV. a proti výroku II. jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce, výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a výroku IV. kterým byla žalobci udělena pořádková pokuta, se odmítá.

II. Dovolání proti části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, jímž bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003-9, změněno tak, že bylo zrušeno a řízení o vydání předběžného opatření zastaveno, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na určení, že tam specifikovaný účet vedený žalovanou není vinkulován ve prospěch třetí osoby a současně návrh na vydání předběžného opatření, jímž mělo být žalované zakázáno vyplatit vklad z předmětného účtu ve prospěch třetí osoby.

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003 -9, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, kterým měl soud zakázat žalované, aby vyplatila jakékoli třetí osobě či postupně vyplácela finanční obnos z vkladového účtu žalobce vedeného u Č. s. s., a.s.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 16 C 279/2003-18a, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že smlouva o stavebním spoření číslo uzavřená dne 30. června 2000 mezi žalobcem a žalovanou s číslem vkladového účtu není vinkulovaná ve prospěch B. dr; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, uvedený rozsudek i usnesení o předběžném opatření zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce doručil soudu podání jím označené jako odvolání, které směřoval proti shora uvedenému rozsudku. Z obsahu tohoto podání (ve znění jeho dalších doplnění) dovodil, že jím žalobce vzal žalobu i návrh na vydání předběžného opatření zpět a dožadoval se zrušit soudem vydaná rozhodnutí.

V souvislosti s uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 dále usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-34, zrušil své usnesení ze dne 16. 6. 2004, č. j. 16 C 279/2003-32a, kterým uložil žalobci zaplatit soudní poplatek z odvolání.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, ve výrocích, kterými byl zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 9. dubna 2004, č. j. 16 C 279/2003-18, řízení zastaveno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku, kterým soud prvního stupně zrušil své usnesení ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003-9, o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, změnil napadené usnesení tak, že sám citované usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na předběžné opatření zrušil a řízení o vydání předběžného opatření zastavil. Odvolací soud dále pro nepřípustnost odmítl odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. července 2003, č. j. 16 C 279/2003-34, kterým byla zrušena předchozí výzva k úhradě soudního poplatku z odvolání. Žalobci dále uložil pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč, neboť jeho odvolání posoudil jako podání hrubě urážlivé. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, a to proti všem jeho výrokům. Namítá, že řízení je postiženo neodstranitelnou právní vadou podmínek řízení pro věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvého stupně a Městského soudu v Praze jako soudu druhého stupně, což mělo za následek, že veškeré proběhlé úkony jak procesní tak ve věci samé obou označených soudů jsou ex tunc absolutně neplatné ve smyslu § 239 občanského zákoníku . Mimo to snáší žalobce mnoho dalších námitek proti jednotlivým výrokům napadeného usnesení a vyjadřuje rovněž svůj názor na meritorní posouzení jím podané žaloby.

Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolatel napadl všechny výroky usnesení odvolacího soudu, přičemž přípustnost a případně i důvodnost dovolání žalobce je třeba posoudit ve vztahu ke každému z nich jednotlivě.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení, usnesení o zrušení rozhodnutí o předběžném opatření a zastavení řízení o něm i usnesení o odmítnutí odvolání jsou sice usneseními, jimiž se řízení končí, usneseními ve věci samé však nejsou (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nejsou jimi ani napadená usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení a o uložení pořádkové pokuty, která jsou rovněž usneseními ryze procesní povahy; dovolání podle § 237 o. s. ř.; proto vůči žádnému z výroků usnesení odvolacího soudu přípustné není.

Co se týče usnesení o zastavení řízení nelze jej podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a ani podle nich přípustnost dovolání proti tomuto výroku usnesení odvolacího soudu nemůže být založena. Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dle tohoto ustanovení dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 (to jest pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení). O takový případ ovšem v dané věci nejde, jelikož soud prvního stupně zastavil řízení z jiného důvodu, totiž pro zpětvzetí žaloby (§ 96 o. s. ř.). Dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zrušení předchozího meritorního rozsudku a zastavení řízení, proto není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 103/2002).

Co se výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení týče (případně rovněž výroku o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení), ani tento typ rozhodnutí není vyjmenován v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a ani proti takovému výroku proto dovolání žalobce přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).

Přípustnost dovolání není dána ani proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým uložil žalobci pořádkovou pokutu, neboť ani proti tomuto usnesení citovaná ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 139/2002).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti uvedeným výrokům jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání žalobce je však podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zrušil jeho usnesení ze dne 3. března, č. j. 16 C 279/2003-9, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, a řízení o vydání předběžného opatření zastavil. Po prostudování žalobcova obsáhlého a ve shodě s odvolacím soudem nutno podotknout, že mnohdy málo srozumitelného dovolání má dovolací soud za to, že z mnoha námitek, které žalobce v dovolání uvedl, směřuje proti citovanému výroku pouze ta, že odvolací soud nebyl oprávněn o věci rozhodnout, neboť jak uvádí žalobce nebyl ve věci věcně příslušný.

Podle ustanovení § 74 odst. 3 o. s. ř. je příslušným k nařízení předběžného opatření soud, který je příslušný k řízení o věci, nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení § 10 odst. 1/ o. s. ř. rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů krajské soudy. Podle ustanovení § 9 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu vykonává Městský soud v Praze a působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že byl-li Obvodní soud pro Prahu 10 věcně příslušný k řízení o podané žalobě, byl věcně příslušný rovněž k vydání rozhodnutí o návrhu žalobce na předběžné opatření. Otázka věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vznesené žaloby byla řešena v rámci řízení o ní. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno a dovolání žalobce proti rozhodnutí v tomto řízení není přípustné. Dovolací soud tudíž není oprávněn otázku věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 v rámci tohoto řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zkoumat. Dovolací přezkum se v této věci omezuje pouze na otázku, zda při závěru o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 k řízení ve věci, byl tento věcně příslušný rovněž k řízení o předběžném opatření. Přímo ze znění citovaného ustanovení § 74 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že k tomuto řízení příslušný byl. Nelze proto dovodit ani funkční nepříslušnost Městského soudu v Praze (nesprávně žalobcem označovanou jako nepříslušnost věcnou) k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť tento je podle shora citovaných ustanovení soudem příslušným rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím okresních soudů, v daném případě Obvodního soudu pro Prahu 10. Jen pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že Obvodní soud pro Prahu 10 byl ve věci žaloby v posuzovaném případě věcně příslušný a že opačný názor žalobce vyjádřený v dovolání není správný.

Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné v tomto rozsahu usnesením zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu