33 Odo 725/2006
Datum rozhodnutí: 26.06.2008
Dotčené předpisy: § 558 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 725/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. T., zastoupené JUDr. E.B., advokátem proti žalovanému Z. M., zastoupenému JUDr. V. R., advokátkou o zaplacení 56.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 36/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 29 Co 355/2005-147, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 29 Co 355/2005-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 56.500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. 3. 2000 žalovanému půjčila 62.500,- Kč na zakoupení osobního automobilu a žalovaný jí dosud 56.500,- Kč dluží, přestože se písemně zavázal tento nedoplatek uhradit nejpozději do 15. 2. 2002.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. května 2005, č. j. 5 C 36/2002-122, žalobu o zaplacení 56.500,- Kč s 6,5 % úrokem od 16. 2. 2002 zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 29 Co 355/2005-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 56.500,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 16. 2. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Zatímco soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení, že žalovanému dne 6. 3. 2000 půjčila 62.500,- Kč na zakoupení automobilu, a uvěřil obraně žalovaného, že si od ní žádné peníze nepůjčil, odvolací soud uzavřel, že listina ze dne 11. 1. 2002 splňuje náležitosti uznání dluhu a žalobě vyhověl s odůvodněním, že žalovaný v řízení ničím neprokázal, že si od žalobkyně peníze nepůjčil, či že od ní žádné peníze nepřevzal .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Především je přesvědčen, že listina z 11. 1. 2002 nesplňuje náležitosti uznávacího prohlášení ve smyslu § 558 obč. zák. Namítá, že důvod neexistuje, neboť je označen jako půjčka na koupi auta dle smlouvy ze dne 6. 3. 2000, která uzavřena nebyla a z listiny je viditelné, že částka na ní uvedená byla bez parafy účastníků přepisována, původní částku nelze rozeznat a výpovědi svědků a žalobkyně jednoznačně o této částce, popř. o výši vrácených peněz, nehovoří . Navíc odvolací soud nikterak nevyhodnotil skutečnost, že tvrzené uznání dluhu obsahuje závazek dlužníka splnit dluh i jiným způsobem, než zaplacením. Podle § 561 obč. zák. tak má žalovaný jako dlužník právo volby, které bylo porušeno. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalovaný brojí proti závěru, že v řízení nikterak neprokázal své tvrzení, že si od žalobkyně žádné peníze nepůjčil, resp. nepřevzal. Tento závěr nemá oporu v provedených důkazech, z nichž vyplynulo, že smlouvu o půjčce nepodepsal (jeho podpis na této listině byl zfalšován) a žádné peníze na auto od žalobkyně nepřevzal. Žalovaný rekapituluje jednotlivé důkazy, které provedl soud prvního stupě a připomíná jejich hodnocení. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný brojí proti závěru, že listina sepsaná dne 11. 1. 2002 obsahuje prohlášení, jímž uznal vůči žalobkyni svůj dluh co do důvodu i výše.

Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby své tvrzení prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že písemnost datovaná dnem 11. 1. 2002 splňuje náležitosti uznávacího prohlášení podle § 558 obč. zák. Obsahuje příslib žalovaného zaplatit žalobkyni zůstatek dluhu ve výši 56.500,- Kč, jehož důvodem byla půjčka ve výši 62.500,- Kč poskytnutá na koupi automobilu dne 6. 3. 2000. Skutečnost, že uznaná částka byla v písemnosti opravena, nemůže mít na platnost uznání dluhu vliv, neboť výsledek opravy je čitelný (údaj o výši dluhu je tak určitý i srozumitelný). O výši dluhu nemůže být - s přihlédnutím k celkovému textu prohlášení - sporu (v textu je popsáno, kolik činila půjčka a jaká částka z ní byla dosud uhrazena; částka 56.500,- Kč odpovídá rozdílu těchto dvou položek). Irelevantní z hlediska platnosti uznání dluhu je námitka, že listina obsahující uznávací prohlášení žalovaného je opatřena nepravým podpisem jeho matky J. M.. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli; nevyžaduje tudíž, aby byl stvrzen, resp. osvědčen třetí osobou. Skutečnost, zda listinu podepsala další osoba (J. M.), která není dlužníkem, je pro posouzení právních účinků uznání dluhu žalovaným nevýznamná. Nedůvodná je výtka dovolatele, že odvolací soud nevyhodnotil skutečnost, že uznání dluhu obsahuje závazek dlužníka splnit dluh i jiným způsobem, než zaplacením a porušil tím jeho právo volby podle § 561 obč. zák. Z obsahu listiny ze dne 11. 1. 2002 vyplývá, že mělo-li by se jednat o tzv. alternativní závazek, sjednáno bylo právo volby věřitele. Je-li sjednáno právo volby věřitele, je volba vykonána, jakmile jeho projev vůle došel dlužníkovi; není přitom vyloučeno, aby věřitel provedl volbu v žalobě tím, že uvede pouze to plnění, které od dlužníka žádá.

Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, sešit 30/2004 pod označením C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.

V dané věci soud prvního stupně sice pochybil tím, že důkazní břemeno nepřesunul ze žalobkyně na žalovaného, nicméně na podkladě provedeného dokazování uvěřil obraně (tvrzení) žalovaného, že si od žalobkyně peníze na koupi automobilu nepůjčil. Odvolací soud, který správně vyhodnotil právní důsledky uznání dluhu, se omezil na konstatování, že žalovanému se nepodařilo v řízení ničím prokázat tvrzení, že si od žalobkyně peníze nepůjčil . Skutkové závěry obou soudů ohledně tvrzení žalovaného, že jeho dluh nevznikl, jsou tedy zcela odlišné.

Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel.

K závěru, že dluh nevznikl, dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně rozvedeno - především vyhodnocením výpovědí účastníků a svědků A. T., V. M., J. M., Z.M. st. a manželů Ž. Neuvěřil žalobkyni, že žalovanému dne 6. 3. 2000 půjčila na koupi automobilu 62.500,- Kč, přestože své tvrzení doložila listinami, a to smlouvou o půjčce ze dne 6. 3. 2000 a písemností z 11. 1. 2002. Konstatoval, že mezi žalobním tvrzením a výpovědí žalobkyně, jakož i mezi výpovědí žalobkyně a výpověďmi svědků A. T. a V. M., kteří měli verzi žalobkyně podpořit, je řada rozporů, které podstatně snížily věrohodnost těchto důkazů. Uvěřil proto obraně žalovaného, že si od žalobkyně peníze na auto nepůjčil, s tím, že tato je podporována závěry znaleckého posudku (soudní znalec PhDr. V. posuzoval pravost podpisů na předložených listinách) i údaji, které vyplynuly z výpovědí svědků J.a Z. M. a A.a L. Ž. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (uzavřel, že žalovaný neprokázal, že si peníze na auto od žalobkyně nepůjčil, tedy že jeho dluh vůči žalobkyni nevznikl), aniž opakoval účastnické výpovědi a výpovědi svědků, o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K této vadě je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen vždy přihlédnout. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu