33 Odo 704/2004
Datum rozhodnutí: 31.05.2006
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 704/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. - T. s r. o., proti žalovanému K. F., o zaplacení částky 99.363,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 76/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č. j. 24 Co 478/2003-155, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 9.785,- Kč k rukám JUDr. J. R., advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 9 C 76/2002-117, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 99.363,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 4. 4. 2003 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % z částky 114.983,60 Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení, zamítl (výrok II.), řízení ohledně částky 15.620,60 Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho dřívější - žalobu v plném rozsahu zamítající - rozsudek ze dne 27. srpna 2002, č. j. 9 C 76/2002-62, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2003, č. j. 24 Co 35/2003-83, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož nájemní vztah založený smlouvou z dubna 2000 zanikl uplynutím sjednané doby (tj. dnem 31. 12. 2000). K obnovení nájemní smlouvy ve smyslu § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), nemohlo dojít, neboť při jednání v lednu 2001 nešlo o změnu nájemní smlouvy, nýbrž o sjednání smlouvy nové.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 24 Co 478/2003-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o příslušenství pohledávky změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8 % z částky 99.363,- Kč za dobu od 1. 1. 2002 do zaplacení, jinak jej ve zbývající části výroků I. a II. ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem souboru movitých věcí sloužících pro tlakovou impregnaci dřeva (dále jen impregnační zařízení ), který se nachází v areálu pily, kde žalovaný podniká. Účastníci opakovaně uzavřeli nájemní smlouvy (naposledy v písemné formě pro období roku 2000), jejichž předmětem bylo užívání impregnačního zařízení, které žalovaný fakticky užíval i v období od 1. 1. 2001 až do 2. 10. 2001, ohledně něhož nájemní smlouva v písemné podobě uzavřena nebyla. Dne 16. 1. 2001 se uskutečnilo jednání mezi jednateli žalobkyně Ing. J. M. a R. B. a žalovaným za účelem sjednání nové nájemní smlouvy; tomuto jednání byla přítomna účetní žalobkyně J. Š. Jeho výsledkem byla ústní dohoda o tom, že žalobkyně přenechá žalovanému impregnační zařízení do užívání na dobu do konce roku 2001 za nájemné, vypočtené jako násobek množství impregnovaného dřeva žalovaným v m3 a částky 500,- Kč za 1 m3 podle účetních podkladů žalovaného o objemu vyprodukovaného naimpregnovaného dřeva. Splatnost nájemného byla stanovena čtvrtletně. V průběhu měsíce ledna 2001 došlo dohodou ke snížení ceny na 400,- Kč za 1 m3 . Na jaře roku 2001 žalovaný připravil podklady pro výpočet nájemného (za období leden až březen 2001 celkem 37,871 m3 naimpregnované dřeva) a na základě žalobkyní vystavené faktury č. 2107 ze dne 15. 5. 2001 uhradil nájemné za I. čtvrtletí roku 2001 ve výši 15.148,- Kč. Z dokladů založených ve spise Okresního soudu v Mladé Boleslavi vedeném pod sp. zn. 4 C 242/2001, jímž doplnil odvolací soud dokazování, bylo zjištěno, že žalovaný vyprodukoval za období od dubna do začátku října 2001 celkem 248,408 m3 naimpregnovaného dřeva, avšak částku 99.363,- Kč tomu odpovídajícího nájemného nezaplatil.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že účastnící dne 16. ledna 2001 uzavřeli ústně novou smlouvu o nájmu movité věci na dobu od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 za dohodnutou cenu. Součástí dohody bylo i ujednání o splatnosti nájemného. Správným shledal závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k obnovení původního nájemního vztahu sjednaného písemně pro rok 2000. Nájemní smlouvu uzavřenou ústní formou shledal platnou, neboť nedostatek písemné formy nemůže působit její absolutní či relativní neplatnost (§ 37 a § 40a obč. zák.). Vůli obou smluvních stran považoval za zřejmou, neboť (jak plyne ze skutkových zjištění) žalobkyně prostřednictvím svých dvou jednatelů učinila ve vztahu k žalovanému dostatečně určitý návrh na uzavření smlouvy a ten jej bezprostředně bez výhrad přijal. Ačkoli žalovaný předmět nájmu užíval v období od 1. 4. 2001 do 2. 10. 2001 dohodnuté nájemné nezaplatil; porušil tak svou povinnost z nájemního vztahu.

Námitku žalovaného o nepřípustné změně právní kvalifikace, kdy žalobkyně po něm požadovala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení a následně z titulu nájemní smlouvy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že omyl žalobce v právní kvalifikaci podstatných skutkových okolností nemá pro závěr soudu žádný význam. Poskytla-li žalobkyně v žalobě dostatečná skutková tvrzení k prokázání svého nároku, je bez významu, jak v předžalobních výzvách dlužné částky právně kvalifikovala.

Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný byl v prodlení s úhradou dlužného nájemného až ode dne 3. 4. 2003. Ujednaly-li strany smlouvy čtvrtletní splatnost nájemného, byl žalovaný povinen plnit platby nejpozději posledního dne každého čtvrtletí v roce 2001. Proto do prodlení se zaplacením nájemného za druhé čtvrtletí roku 2001 se žalovaný dostal dne 1. 7. 2001 a se zaplacením nájemného za třetí čtvrtletí roku 2001 dne 1. 10. 2001. S těmito závěry není v rozporu žalobní požadavek na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8 % od 1. 2. 2002, neboť soud je žalobním návrhem žalobkyně vázán.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že ačkoliv žalobkyně v řízení tvrdila, že uplatněný nárok je bezdůvodným obohacením žalovaného získaným na její úkor, odvolací soud přesto dospěl k závěru, že se jedná o dlužné nájemné. Názor odvolacího soudu, že omyl žalobkyně v právní kvalifikaci nemá pro závěr soudu žádný význam, pokládá za neakceptovatelný. Z jednání žalobkyně bylo přitom patrné, že si nebyla vědoma uzavření jakékoliv nájemní smlouvy. Pokud by jednání žalobkyně v lednu 2001 směřovalo k uzavření nájemní smlouvy, adekvátní reakcí na neplnění závazků z takové smlouvy žalovaným by bylo vymáhání nájemného (nikoliv bezdůvodného obohacení), případně dání výpovědi z nájmu. V tomto směru žalovaný odkázal na obsah své účastnické výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 C 242/2001, kde zpochybnil správnost závěru, že došlo k uzavření smlouvy o nájmu věci v ústní formě. Zdůraznil, že ke vzniku smlouvy je nezbytná shodná vůle obou smluvních stran a že při výkladu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. je nutno právě z vůle obou subjektů právního vztahu vycházet. Odvolací soud se náležitým způsobem nevypořádal s celým obsahem uzavřené nájemní smlouvy; pominul totiž, že splatnost nájemného měla být vázána na zaslání účetního dokladu (faktury) žalobkyní, k čemuž dosud nedošlo. Z uvedených důvodů proto navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.¨

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. K námitkám dovolatele uvedla, že již při prvním jednání před soudem prvního stupně právně kvalifikovala nárok uplatněný žalobou jako požadavek vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 9 C 76/2002-117, rozhodl jinak než v předchozím rozsudku ze dne 27. srpna 2002, č. j. 9 C 76/2002-62; žalobě v rozsahu jistiny a části úroků z prodlení vyhověl proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Dovolání je tak v části, která napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad (s výjimkou nesprávného postupu odvolacího soudu při změně v právním hodnocení věci z pohledu žalobkyně) v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalovaným obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Výtkou směřující proti postupu odvolacího soudu, jenž se nepovažoval být vázán právním hodnocením nároku žalobkyní, uplatnil žalovaný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jím lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vylíčení skutkového děje v žalobě ze dne 22. 3. 2002, ale i v přednesu žalobkyně u jednání dne 27. 8. 2002 umožňovalo, aby soud žalobní požadavek posoudil jako nárok z nájemní smlouvy. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikovaného v časopisu Soudní judikatura č. 17/98, podle nichž se skutek v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z kupní smlouvy , ze smlouvy o dílo , apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Jinými slovy řečeno - žalobce je povinen v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti, nikoliv uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, natož aby svůj požadavek právně kvalifikoval. Subsumpce skutkového děje pod příslušné ustanovení skutkové podstaty právní normy je totiž vyhrazena soudu, což znamená, že nesprávné právní posouzení vylíčeného skutku žalobcem, je irelevantní a nemůže mu být na újmu. K otázce právního posouzení žalobního nároku se Nejvyšší soud České republiky již opakovaně vyslovil v řadě svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 634/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2002, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 1996, sp. zn. 11 Cmo 50/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1996). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl právní kvalifikací nároku žalobkyně (tak jak jej uvedla v žalobě) vázán, nikterak se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy nebyl uplatněn oprávněně a jeho prostřednictvím se žalovanému správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo.

Podstatou dovolací námitky, že smluvní strany neměly při jednání dne 16. 1. 2001 v úmyslu uzavřít novou nájemní smlouvu, je zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu; jde o námitku skutkovou, kterou žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Už v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně podložená svědeckou výpovědí J. Š. a výpovědí statutárních zástupců žalobkyně, že žalobkyně prostřednictvím těchto statutárních zástupců uzavřela ústně s žalovaným nájemní smlouvu podle § 663 obč. zák. (byl určen předmět nájmu, jeho dočasnost, výše a splatnost nájemného). Součástí dohody bylo i to, že nájemné bude splatné čtvrtletně na základě žalovaným předložených účetních dokladů o množství naimpregnovaného dřeva. V tomto směru skutková zjištění učiněná odvolacím soudem mají oporu v provedených důkazech. Nelze přičítat žalobkyni k tíži, že žalovanému nezaslala fakturu, neboť jejímu vystavení bránil právě postoj žalovaného; ostatně ze shora provedených důkazů vyplynulo, že vystavení faktury nemělo vliv na splatnost nájemného, která nastávala vždy čtvrtletně. Uvedenými námitkami proto nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.

S přihlédnutím ke shora učiněným závěrům dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 9.710,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996Sb., v platném znění).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.



V Brně 31. května 2006

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu