33 Odo 676/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




33 Odo 676/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. K. K., správce konkursní podstaty úpadkyně H. S., proti žalované Československé obchodní bance a.s., o zaplacení 471.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 13 Co 299/2003-32, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 13 Co 299/2003-32, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení 471.270,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 29 K 2/99, byl prohlášen konkurs na majetek H. S. a on byl ustanoven správcem konkursní podstaty. H. S. a její manžel jsou rovným dílem podílovými spoluvlastníky objektu občanské vybavenosti čp. 117 na parcele č. 205 v katastrálním území Č. L. Právní předchůdkyně žalované, I. a.s., uzavřela 28. 9. 1993 a 2. 1. 1995 s manžely S. nájemní smlouvy, na jejichž základě převzala do užívání smlouvou vymezené nebytové prostory v objektu čp. 117 a nájemné jim uhradila zálohově předem do roku 2008 ještě před prohlášením konkursu na jejich majetek. Pro absenci předchozího souhlasu Městského úřadu v Č. L. jsou však uvedené nájemní smlouvy podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatné a každý z účastníků je tak povinen druhému vydat vše, co podle nich obdržel. Nájemné, které bylo úpadkyni H. S. zaplaceno nemůže žalobce vrátit v důsledku probíhajícího konkursního řízení. Protože žalovaná od žalobce přijímá plnění z neplatné smlouvy v podobě užívání předmětných nebytových prostor, bezdůvodně se na jeho úkor obohacuje a je povinna mu toto obohacení ve výši obvyklého nájemného (sjednaného v neplatných nájemních smlouvách) vydat. S přihlédnutím k velikosti spoluvlastnického podílu H. S. na objektu čp. 117 je žalována částka ve výši jedné poloviny obvyklého nájemného za období od 1. 6. 1999 do 31. 5. 2001.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č. j. 12 C 154/2001-21, žalobu o zaplacení částky 471.270,- Kč s 10 % úrokem od 1. 6. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 28. 9. 1993 a 2. 1. 1995 byly uzavřeny nájemní smlouvy, jimiž D. S. a H. S. pronajali I. a p. b. a.s. nebytové prostory nacházející se v jejich domě čp. 117 v Č. L. Nájemné bylo uhrazeno až do roku 2008 zálohově v celkové výši 6.797.080,- Kč. Protože k uzavření těchto nájemních smluv nebyl dán předchozí souhlas příslušného správního orgánu, jenž byl v dané době podle tehdy účinného znění § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. podmínkou jejich platnosti, posoudil soud obě nájemní smlouvy jako neplatné a uzavřel, že jejich účastníci jsou povinni vzájemně si vrátit přijatá plnění. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalované si předplatila nájemné až do roku 2008 a vlastníkům nemovitosti tak byla předem poskytnuta odpovídající finanční náhrada za užívání jejich nemovitosti, nemohla se žalovaná konzumací nájmu na jejich úkor obohatit. Přiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení by navíc bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 13 Co 299/2003-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 a 28 Cdo 718/2003 zaujal názor, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného správního orgánu podle zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Pokud zákon č. 302/1999 Sb. zrušil toto omezení ke dni 3. 12. 1999, nelze s ohledem na článek 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tolerovat dvojí právní režim před a po nabytí účinnosti citované novely. Uzavřel tudíž, že za dané situace není možné pro nedostatek (zcela nadbytečného) úředního souhlasu odpírat účinky smluvnímu vztahu, který účastníci smlouvy považovaly za platně uzavřený a na jehož základě již jednali. Proto posoudil předmětné nájemní smlouvy jako platně uzavřené a v návaznosti na to dovodil, že žalobci nárok z titulu bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí daného nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem a rozdílným posuzováním řešené právní otázky v rozhodovací praxi soudů. Připomíná, že v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR je otázka platnosti smlouvy o pronájmu nebytových prostor bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu řešena jinak, než v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1895/2002. V něm totiž dovolací soud zaujal jednoznačný právní názor, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná a skutečnost, že podmínka předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu byla později ze zákona odstraněna, nemůže vést k derogaci právních následků, jež v důsledku nesplnění této zákonné podmínky nastaly.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) za splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobce je přípustné, neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Otázkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu předtím, než byla tato náležitost podmiňující platnost smlouvy ze zákona odstraněna, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi zabýval již vícekrát. Odvolací soud odkázal v této věci na rozsudky Nejvyššího soudu ČR vydané pod spisovými značkami 28 Cdo 1364/2001 a 28 Cdo 718/2003 a v souladu s nimi dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi úpadkyní H. S. a právní předchůdkyní žalované není neplatná jen proto, že k ní nebyl předem dán obligatorní souhlas příslušného správního orgánu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném do 3. 12. 1999 (a nelze tudíž ani dovozovat právní důsledky bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu). Zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu však řeší otázku platnosti nájemní smlouvy z pohledu citovaného ustanovení odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97 a ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovými číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým číslem 12). Pro uvedený rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla věc zde vedená pod sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, příslušným senátem postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia (srov. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ten pak ve svém rozhodnutí dospěl k jednoznačnému závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu je absolutně neplatná, na čemž nemění nic skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo zrušeno s účinností od 3. 12. 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. Uvedený závěr je na místě respektovat i v posuzované věci.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ), místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů viz ustanovení § 22 věty první citovaného zákona obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje-li náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.

Náležitostí právního úkonu je mimo jiné i dovolenost jeho předmětu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, jinak jde o právní úkon absolutně neplatný (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen ObčZ ). Dovolenost předmětu právního úkonu je přitom nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že následně došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v § 39 ObčZ. Účinky absolutní neplatnosti právního úkonu totiž působí definitivně a neplatnost trvá, i když z hlediska následné právní úpravy by zde důvod neplatnosti nebyl. Lze tedy uzavřít, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená (před 3. 12. 1999) bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná (§ 3 odst. 2 věta druhá a třetí, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a § 39 ObčZ). Okolnost, že uvedené ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.

Dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že předmětné nájemní smlouvy uzavřené ve dnech 28. 9. 1993 a 2. 1. 1995 jsou platné, byť k nim nebyl udělen předchozí souhlas příslušného správního orgánu, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (srov. § 243b odst. 3 větu první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. listopadu 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu