33 Odo 672/2006
Datum rozhodnutí: 31.03.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 672/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Státního statku J., státního podniku, zastoupeného advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 3,273.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 71/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2005, č. j. 11 Co 345/2005-339, 11 Co 346/2005, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. 6 C 71/98-237, ve spojení s usnesením ze dne 1. července 2004, č. j. 6 C 71/98-263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1998 do zaplacení, vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku s tím, že žalobce je oprávněn se po žalované domáhat splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, které nabyla po své právní předchůdkyni B. O., (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1,414.105,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), jakož i žalobu Pozemkového fondu České republiky vůči žalované na zaplacení částky 4,688.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky IV. a V.). Vzal za prokázané, že dne 19. 4. 1993 uzavřeli právní předchůdci žalobce a žalované smlouvu o poskytnutí náhrad. Tuto smlouvu soud prvního stupně shledal neplatnou podle § 40a obč. zák. v rozsahu náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, převzatých zásob a náhrady za trvalé porosty v částce 3,273.895,- Kč pro omyl, který vyvolala B. O., neboť jí náhrada nebyla poskytnuta podle zápisu o odnětí živého a mrtvého inventáře ze dne 7. 10. 1948, ale podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb.; náhradová dohoda tak byla uzavřena právním předchůdcem žalobce v omylu ohledně rozhodujících skutečností. Nepřisvědčil výhradě žalované, že se této neplatnosti žalobce nemůže dovolávat; o nepravdivosti rozhodných skutečností pro uzavření smlouvy právní předchůdce žalobce nevěděl a omyl o skutečnostech tvrzených právní předchůdkyní žalované neodhalil. Podle názoru soudu prvního stupně není promlčeno právo dovolat se relativní neplatnosti části právního úkonu ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), přičemž důvody, jenž jej k tomuto závěru vedly, blíže rozvedl. Převzala-li žalovaná náhradu formou živých zvířat, strojů a dalších movitých věcí v celkové hodnotě 3,273.895,- Kč, kterou již nemá v držení, je povinna - s přihlédnutím k částečné neplatnosti smlouvy - zaplatit žalobci odpovídající částku v penězích. S odkazem na § 470 odst. 1 obč. zák. zároveň omezil povinnost plnění žalované na výši ceny dědictví, které převzala po své právní předchůdkyni.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 11 Co 345/2005-339, 11 Co 346/2005, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím, dále ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu České republiky vůči žalované na zaplacení částky 4,688.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku. Rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla omezena povinnost žalované výší ceny dědictví po B. O., změnil tak, že povinnost žalované zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím se neomezuje. Ztotožnil se se skutkovými a s výjimkou otázky počátku běhu promlčecí doby práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu i s právními závěry soudu prvního stupně. Pro přesvědčivost, srozumitelnost a podrobnost odůvodnění, stejně jako pro věcnou správnost rozhodnutí, na něj odvolací soud odkázal. Jelikož výše ceny nabytého dědictví po B. O. byla podstatně vyšší, než částka přiznaná rozsudkem soudu prvního stupně, odvolací soud napadené rozhodnutí změnil jen tak, že povinnost k plnění žalované ničím neomezil.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že její matka B. O. uvedla právního předchůdce žalobce v omyl, na základě kterého jí byla poskytnuta náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb. v nesprávné výši. Dohodou došlo k částečnému vypořádání nároku a nedořešeným zůstal restituční požadavek v rozsahu částky 3,349.507,- Kč. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil jí vznesenou námitku promlčení. I přesto, že byly provedeny všechny navržené důkazy, odvolací soud je nehodnotil a v otázce skutkového stavu věci pouze odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně.

Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř ).

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7).

Přestože soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. 6 C 71/98-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s tím, že žalobce je oprávněn po žalované domáhat se splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, které nabyla po právní předchůdkyni B. O., a odvolací soud jeho rozsudek změnil tak, že se povinnost žalované zaplatit částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím neomezuje, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně. Soud prvního stupně povinnost k plnění žalované omezil s odkazem na § 470 odst. 1 obč. zák., přičemž odvolací soud vycházeje z usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. května 2001, kdy hodnota dědictví, jež žalovaná po právní předchůdkyni nabyla, značně převyšuje přisouzenou částku, povinnost žalované neomezil. Oba soudy tak vzaly v úvahu, že dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele). Jejich rozhodnutí jsou tak v této otázce souhlasná a nikoliv odlišná; rozsudek odvolacího soud není proto obsahově měnícím , nýbrž potvrzujícím.

Za této situace může být dovolání žalované přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Námitkou, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, ale vyjadřuje nesouhlas s postupem, kterým odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; ten ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je proto výtka žalované, že její matka B. O. neuvedla právního předchůdce žalobce v omyl ani námitka dosud nevypořádaného zbytku restitučního nároku žalované, neboť těmito výhradami dovolatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z hlediska právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neshledal důvodnou její námitku promlčení žalovaného nároku. I když v dovolání není tato námitka blíže rozvedena, z předchozích podání žalované v tomto řízení, zejména z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá její přesvědčení, že k promlčení došlo.

Odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že právo žalobce dovolat se relativní neplatnosti části právního úkonu (smlouvy ze dne 19. 4. 1993) se uplynutím tříleté promlčecí doby stalo právem promlčeným, ale jelikož žalovaná námitku promlčení tohoto práva v řízení neuplatnila, nebylo možno k této skutečnosti přihlédnout. Jinak se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že není promlčen ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který byl v případě (relativně) neplatné smlouvy uplatněn včas. Tyto závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s § 100 odst. 1 a 2, § 101, § 107 odst. 1 a 2 a § 112 obč. zák.

Žalovaná netvrdí, že zásadní právní význam napadeného rozsudku spočívá v tom, že je v něm řešena otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud neřešená, případně otázka rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, a otázku promlčení, k níž existuje ustálená judikatura, za takovou považovat nelze. S námitkou, že problematiku promlčení vyřešil odvolací soud v této věci v rozporu s hmotným právem, se tak nelze ztotožnit.

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. března 2008



JUDr. Václav Duda

předseda senátu