33 Odo 665/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2002
Dotčené předpisy: § 563 předpisu č. 40/1964Sb., § 101 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 665/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně O., a.s., členky koncernu K. I., a.s., s místem pro doručování , proti žalovanému V. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 22 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 79/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2002, č. j. 57 Co 17/2002-54, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 22 650 Kč, kterou její právní předchůdce poskytl žalovanému coby stabilizační příspěvek na složení členského podílu do bytového družstva. Protože žalovaný porušil smlouvu o poskytnutí stabilizačního příspěvku tím, že nesplnil podmínku spočívající v povinnosti užívat jako člen družstva předmětný byt po dobu patnácti let, je povinen stabilizační příspěvek vrátit.

Okresní soud ve Frýdku Místku rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č. j. 19 C 79/2001-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 22 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z uvedené částky od 7. 12. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 13. 11. 1985 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu na byt v bytovém družstvu, ve které se žalovaný zavázal vrátit stabilizační příspěvek mimo jiné tehdy, nebude-li po dobu patnácti let jako člen bytového družstva družstevní byt užívat. Žalovaný se ve smlouvě zavázal oznámit doporučeným dopisem právnímu oddělení právního předchůdce žalobkyně každou změnu poměrů, za kterých byl stabilizační příspěvek poskytnut, mimo jiné zejména zrušení členství v bytovém družstvu nebo jakoukoliv změnu v užívání družstevního bytu. Stabilizační příspěvek ve výši 22 650 Kč byl převeden na účet bytového družstva. Dohodou ze dne 4. 5. 1994 převedl žalovaný členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, na který mu byl stabilizační příspěvek poskytnut. Tato skutečnost byla žalobkyni oznámena dopisem stavebního bytového družstva ze dne 7. 11. 2000. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení stabilizačního příspěvku upomínkou ze dne 22. 11. 2000; žalovaný dosud žalobkyni částku 22 650 Kč nezaplatil. Na výplatních lístcích žalovaného byla změna adresy provedena v měsíci srpnu 1994. Na základě uvedených zjištění posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení částky 22 650 Kč jako oprávněný, třebaže se neztotožnil s jí prezentovanou právní kvalifikací věci (žalobkyně svůj požadavek kvalifikovala jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení) a uzavřel, že nárok žalobkyně je nárokem na splnění smluvního závazku. Dovodil, že zavázal-li se žalovaný užívat družstevní byt do 13. 11. 2000 a převedl-li dne 4. 5. 1994 členská práva a povinnosti k tomuto bytu s tím, že sám přestal jako člen družstva byt užívat, porušil stabilizační podmínku dohodnutou ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku, a vznikla mu povinnost stabilizační příspěvek vrátit. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť oprávnění žalobkyně požadovat vrácení stabilizačního příspěvku vzniklo až zjištěním, že žalobce nedodržel smluvní podmínky, které učinil z dopisu stavebního bytového družstva ze dne 7. 11. 2000. Byla-li žaloba podána u soudu dne 14. 12. 2000, nedošlo k promlčení nároku žalobkyně. Ze změny adresy na výplatních páskách totiž nebyla žalobkyně povinna dovozovat porušení stabilizačních podmínek podle stabilizační smlouvy a žalovanému se nepodařilo prokázat, že by žalobkyni o změně poměrů v souladu s uzavřenou smlouvou informoval dříve.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, č. j. 57 Co 17/2002-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Převzav skutkové závěry soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru ohledně promlčení uplatněného práva. Protože jde o plnění ze smlouvy (o poskytnutí stabilizačního příspěvku), vztahuje se na daný případ obecná tříletá promlčecí doba a počátek jejího běhu je dán okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. dnem, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu. Jelikož ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku nebyla dohodnuta ani jinak stanovena doba splatnosti pro případ povinnosti stabilizační příspěvek vrátit, počíná běh promlčecí lhůty dnem následujícím po dni, ve kterém dluh vznikl, tzn. v posuzované věci dnem 5. 5. 1994. Byla-li žaloba podána u soudu dne 14. 12. 2000, stalo se tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a žalovaný námitku promlčení uplatnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává v závěru, že z důvodu promlčení nelze právo na zaplacení částky 22 650 Kč žalobkyni přiznat. Namítá, že promlčecí lhůta nemohla v dané věci začít běžet dříve, než 7. 11. 2000, neboť teprve k tomuto dni se žalobkyně z vlastní iniciativy dozvěděla o porušení podmínky sjednané ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku. Skutečnost, že žalovaný porušil povinnost oznámit žalobkyni jakoukoli změnu v užívání bytu, nemůže jít podle názoru žalobkyně k její tíži. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolacímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu potvrdil , neboť tento soud rozhodl správně, když zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobní návrh je promlčen vycházeje z důvodů, které žalovaný uvedl ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a směřuje proti rozsudku, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně v dovolání brojí výslovně toliko proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolacímu přezkumu se tak otevírá správnost právního závěru odvolacího soudu, dovozujícího, že právo žalobkyně na vrácení stabilizačního příspěvku ve výši 22 650 Kč bylo promlčeno.

Majetkové právo s výjimkou práva vlastnického se promlčí, nebylo-li v zákonem stanovené době vykonáno. Není-li zákonem stanoveno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Po uplynutí stanovené promlčecí doby nelze věřiteli právo přiznat za předpokladu, že se dlužník promlčení dovolá, tzn. vznese námitku promlčení (srov. § 100 odst. 1 a 2 větu první a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen ObčZ ).

V posuzované věci bylo uplatněno právo na peněžité plnění, tzn. majetkové právo, které podléhá promlčení. Protože zákon neobsahuje ohledně uplatněného práva na vrácení stabilizačního příspěvku zvláštní úpravu promlčení, podléhá posuzovaná věc obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v ustanovení § 101 ObčZ.; tedy žalobou uplatněné právo se promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé. Takto stanovený počátek běhu promlčecí doby je objektivního charakteru a není vázán na vědomost věřitele o možnosti své právo uplatnit. Objektivní charakter má i obecná tříletá promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí i v případě, jestliže uplyne dříve, než se věřitel o svém právu dozví.

Dnem kdy mohlo být právo uplatněno poprvé - s nímž je spojován počátek běhu objektivní promlčecí doby - je den, kdy bylo poprvé možno důvodně podat u soudu žalobu k uplatnění práva. Důvodně je žaloba podána obvykle tehdy, je-li závazek splatný. Splatnost závazku je dána buď dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím a představuje okamžik, od kterého je dlužník povinen závazek plnit; vztaženo na posuzovaný případ - vrátit stabilizační příspěvek. Není-li splatnost závazku dohodnuta, ani stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím jak je tomu i v posuzovaném případě, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. § 563 ObčZ).

V souladu s ustálenou soudní praxi nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku; pak (objektivně posuzováno) může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den bezprostředně následující dni, ve kterém dluh vznikl, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, č. 28).

Protože v posuzované věci porušil žalovaný podmínku, jejíž splnění by činilo stabilizační příspěvek nevratným, dne 4. 5. 1994, vzniklo žalobkyni tímto dnem právo na vrácení stabilizačního příspěvku. Následujícího dne mohla žalobkyně požádat žalovaného o vrácení stabilizačního příspěvku a zároveň mohla své právo uplatnit poprvé ve smyslu ustanovení § 101 ObčZ. Tímto okamžikem, tj. dnem 5. 5. 1994, počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která uplynula dne 4. 5. 1997. Protože žaloba byla podána u soudu dne 14. 12. 2000 a žalovaný vznesl v řízení námitku promlčení, je právo žalobkyně promlčené a nelze je rozhodnutím soudu přiznat.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit námitka žalobkyně, že se o svém právu na vrácení stabilizačního příspěvku dověděla až dne 7. 11. 2000 proto, že žalovaný nedodržel rovněž svůj smluvní závazek informovat ji o změně v užívání družstevního bytu. Jak již bylo výše rozvedeno, vyplývá z objektivní povahy obecné promlčecí doby, že z hlediska jejího počátku, plynutí a konce je irelevantní skutečnost, že věřitel o právu, které může uplatnit, neví (jiný režim platí u subjektivní promlčecí doby k tomu srov. např. § 107 odst. 1 ObčZ). Důvody, pro které se věřitel o vzniku svého práva včas nedozvěděl, na počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv nemají. Proto zůstávala-li žalobkyně při kontrole svých práv vůči žalovanému pasivní, protože spoléhala na splnění oznamovací povinnosti ze strany žalovaného a ten tuto svoji povinnost nesplnil (resp. nepodařilo se mu v řízení její splnění prokázat), je tato skutečnost z hlediska posouzení promlčení bezvýznamná.

Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, zamítl-li žalobu z důvodu promlčení žalovaného práva a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243 b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná a náklady, které žalovaný měl v souvislosti se zastoupením advokátem v dovolacím řízení, nebyly (s přihlédnutím k obsahu vyjádření k dovolání) posouzeny jako účelně vynaložené.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. listopadu 2002

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu