33 Odo 657/2002
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 657/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce P. V., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému V. J., zastoupenému, advokátem, o slevu z kupní ceny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 258/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002, č. j. 14 Co 58/02-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se po žalovaném domáhal z titulu slevy z kupní ceny zaplacení 25 464 Kč s úrokem ve výši 26 % od 12. 11. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tak, že dne 3. 7. 1997 koupil od žalovaného osobní automobil Mitsubishi Galant 2.0i (dále jen automobil ) za kupní cenu 300 000 Kč. Před koupí žalovaný umožnil žalobci, aby si automobil prohlédl. Spolu s automobilem byl žalobci předán záznam o technickém stavu vozidla, přičemž ani v rámci tohoto záznamu ani ústně nebyl žalobce žalovaným upozorněn na žádné vady nad rámec běžného opotřebení automobilu. Po krátké době užívání však žalobce zjistil klepání při studeném až neúplně zahřátém motoru. Žalobce reklamoval zjištěnou vadu u žalobce osobně i písemně s tím, že uplatňuje právo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Jelikož žalovaný vadu odmítl ve lhůtě třiceti dní od reklamace odstranit, jde podle zákona na ochranu spotřebitele o vadu neodstranitelnou, za kterou žalovaný odpovídá, neboť vada existovala již v době převzetí automobilu. Vadu nechal žalobce odstranit na svůj náklad za cenu 25 464 Kč.

Žalovaný namítal, že žalobce na vadnost motoru upozornil. V záznamu o technickém stavu vozidla označil motor jako netěsný a jeho stav klasifikoval číslem tři vyhovující stav, což představuje stav horší než průměrný, kdy odchylky v technickém stavu ovlivňují provozní nebo užitné vlastnosti vozidla. Žalobci byla v této souvislosti doporučena kontrola nebo oprava motoru. Žalovaný dále namítal, že kupní cena čtyři roky starého automobilu byla výrazně nižší než u automobilu nového a rovněž vzhledem k množství ujetých kilometrů (120 500) musel žalobce předpokládat tomu odpovídající značnou opotřebovanost automobilu. Žalovaný neodpovídá za vadu, pro kterou byla sjednána nižší cena automobilu. Žalobce nedodržel řádný postup reklamace, neboť se domáhal jak slevy, tak i odstranění vady automobilu. Výše případné slevy nelze navíc bez dalšího dovozovat z hodnoty vadné součásti nebo opravy.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, č. j. 19 C 258/98-18, žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným a původním vlastníkem automobilu, P. M. byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle ustanovení § 774 a následujících ObčZ, na jejímž základě se žalovaný zavázal za odměnu obstarat uzavření smlouvy. Protože zprostředkovatel uzavírá kupní smlouvu jménem zájemce a nikoli jménem svým, nenese ani odpovědnost za případné vady prodávané věci. Uzavřel proto, že žalovaný není ve věci odpovědnosti za vady automobilu věcně pasivně legitimován.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 1999, č. j. 14 Co 259/99-35, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalovaný vyhotovil žalobci fakturu s tím, že za automobil bylo zaplaceno celkem 300 000 Kč, z toho 285 360 Kč jako základní cena, 12 000 Kč jako provize a 2 640 Kč jako DPH ve výši 22 % z provize. Listina je podepsána žalovaným a žalobcem (jako kupujícím) a v jejím textu je dále uvedeno, že žalovaný zprostředkovává převod a prodej ojetých vozidel, vozidlo není majetkem zprostředkovatele, který neodpovídá za vady vzniklé použitím nebo opotřebováním. Součástí faktury je záznam o technickém stavu vozidla, v němž je motor označen jako původní a netěsný, přičemž jeho opotřebení je hodnoceno stupněm tři. Žalovaný, který je dle živnostenského listu oprávněn podnikat v předmětu zprostředkovatelské činnosti, uzavřel dne 19. 6. 1997 s panem P. M. smlouvu označenou jako zprostředkovatelská, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje automobilu za cenu 309 000 Kč s navýšením o 4 % smluvní odměny a DPH. Ve své hlavičce odkazuje smlouva na § 733 a násl. ObčZ. Vycházeje z těchto skutkových zjištění posoudil odvolací soud předmětnou smlouvu podle jejího obsahu a vzhledem k okolnostem případu jako smlouvu o obstarání prodeje věci.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 9. 2001, č. j. 19 C 258/98-101, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 10 088 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení; co do 15 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 25 % od 12. 11. 1997 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 25 % z 10 088 Kč od 12. 11. 1997 do 18. 6. 1998 žalobu zamítl. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 244 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 12. 11. 1997 do zaplacení. Pokud jde o náklady řízení uložil žalovanému zaplatit 18 371,80 Kč žalobci a 7 555,50 Kč státu. Jsa vázán názorem odvolacího soudu ohledně věcné pasivní legitimace žalovaného k odpovědnosti za vady zabýval se dále skutečnostmi rozhodnými z hlediska vzniku této odpovědnosti v souvislosti s vadným motorem automobilu. Nad rámec shora popsaných skutečností zjistil, že v záznamu o technickém stavu vozidla, s nímž byl žalobce seznámen, je motor automobilu popsán jako původní, netěsný a ohodnocen číslicí tři. Toto ohodnocení charakterizuje motor jako vyhovující horší než průměrný, odchylky v technickém stavu již ovlivňují provozní nebo užitné vlastnosti vozidla. Stav tachometru automobilu byl ke dni prodeje 120 500 km. V průběhu několika dní po předání automobilu se na něm projevila závada spočívající v hlučnosti motoru při chodu ve studeném stavu. Podle zjištění společnosti M. M. D. P. vyžadovala závada opravu stavítek ventilů. Zmíněná společnost vydala žalobci potvrzení, že si u ní uvedenou opravu objednal, že tato oprava je nutná z důvodu možnosti dalšího poškození motoru a že cena opravy bude v rozmezí 1 000 Kč až 20 000 Kč. Vycházeje z tohoto potvrzení zaslal žalobce žalovanému dopis ze dne 18. 7. 1997, ve kterém mu sdělil, že po ujetí 200 km zjistil u automobilu hlučnost (klepání) studeného či neúplně zahřátého motoru a že je z důvodu předejití dalšímu poškození motoru nutné provést opravu stavítek ventilů. Tímto dopisem žalobce zároveň u žalovaného uplatnil nárok na slevu z kupní ceny ve výši ceny zmíněné opravy. Opravu provedla společnost M. M. E., která dne 12. 11. 1997 vystavila daňový doklad č. 7-60-1066, podle něhož byla výměna stavítek provedena za cenu 25 464 Kč. Ze znaleckého posudku V. u. t. v B., Ú. s. i. a z vyjádření odborného servisu M. soud zjistil, že předmětná vada nevznikla náhle, že zhoršování funkčních vlastností hydraulických zdvihátek ventilů je procesem dlouhodobým a že zdvihátka ventilů se u zmíněného automobilu vyměňují často již při ujetí 100 000 km a méně, resp. v rozmezí mezi 80 000 km až 250 000 km. Na základě těchto skutečností soud uzavřel, že vada existovala již v době uzavření kupní smlouvy. Rovněž na základě znaleckých posudků, a to posudku znalce Č. a revizního znaleckého posudku V. u. t. v B., Ú. s. i., dospěl k závěru, že žalovaný nebyl žalobcem na vadu zdvihátek ventilů upozorněn, neboť zmiňovanou vadu nelze obecně označit jako netěsnost motoru.

Na základě shora popsaných skutečnosti posoudil věc podle ustanovení § 597 odst. 1 ObčZ a uzavřel, že žalobci vzniklo právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, když vada, na kterou nebyl žalobce upozorněn, vyšla dodatečně najevo a žalovaný dodržel postup podle ustanovení § 599 odst. 1 ObčZ. Při stanovení výše této slevy vycházel soud zejména z počtu najetých kilometrů, nutnosti výměny zdvihátek při tomto počtu najetých kilometrů, z ceny nového automobilu a skutečnosti, že závada byla způsobena opotřebením při běžném užívání a stanovil přiměřenou slevu ve výši 40 % z ceny opravy, tj. ve výši 10 088 Kč. Ohledně požadovaného úroku z prodlení rozhodl, že náleží žalobci až od 19. 6. 1998, tedy od následujícího dne poté, kdy žalovaný převzal žalobu. Náhradu nákladů přiznal žalobci v plné výši, byť nebyl ve věci zcela úspěšný, neboť rozhodnutí záleželo na znaleckém posudku a úvaze soudu a žalovaný nebyl ochoten vyrovnat se s žalobcem mimosoudně.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2002, č. j. 14 Co 58/02-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku tak, že přiznal žalobci právo na zaplacení dalších 15 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na nákladech odvolacího řízení uložil žalovanému zaplatit žalobci 4 216,50 Kč. Poté, co zopakoval důkaz revizním znaleckým posudkem V. u. t. v B., Ú. s. i., uzavřel, že vadná zdvihátka byla po ujetí více než 100 000 km již za hranicí životnosti, přičemž žalovaný na vadu projevující se nadměrnou hlučnosti motoru žalobce neupozornil, ač ji měl sám jako odborník odhalit. Za dané situace se nemůže jednat o vadu vzniklou opotřebením a běžným používáním, za kterou by žalovaný neodpovídal. Vycházeje z těchto skutečností a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalovaný za předmětnou vadu automobilu odpovídá a žalobci vzniklo právo na slevu z kupní ceny; tento závěr však dovodil na základě odlišné právní kvalifikace věci. Na odpovědnost obstaravatele za vady věci při obstarání jejího prodeje se totiž podle ustanovení § 741 ObčZ vztahuje ustanovení o odpovědnosti za vady při prodeji použité věci (§ 619 odst. 1 ObčZ) a nikoli soudem prvního stupně aplikovaná ustanovení upravující obecnou odpovědnost za vady prodávané věci (§ 596 a násl. ObčZ); u použitých věcí nejde o vadu věci, pokud vznikla běžným používáním či opotřebením (R 28/1983). Byť je tedy právní posouzení věci soudem prvního stupně vadné, věcně rozhodl ve svém výroku správně, neboť dovodil, že odpovědnost žalovaného je dána. Správný je i závěr o právu žalobce na slevu z kupní ceny, byť je ho opět třeba dovozovat z jiné právní normy (§ 624 ObčZ). Neztotožnil se však se závěrem ohledně výše slevy. Vycházeje z hledisek rozhodných pro posouzení její výše (jak se vada projevuje, jak omezuje, jak zhoršuje vzhled, jak snižuje životnost R 22/1983), za přiměřenou považuje slevu ve výši 10 % z kupní ceny, neboť žalobce byl omezen nadměrnou hlučností automobilu a zároveň byla ovlivněna životnost jeho motoru. Jelikož žalobce byl poučen podle ustanovení § 119a o.s.ř., nemohl přihlédnout k jeho dopisu žalovanému z doby před podáním žaloby, který byl žalobcem předložen soudu v odvolacím řízení a jímž žalobce zdůvodňoval svůj nárok na příslušenství i za dobu předcházející dni 19. 6. 1998; odvolací soud se tudíž ztotožnil se zamítavým výrokem soudu prvního stupně ohledně příslušenství za předmětné období.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, a to výslovně v plném rozsahu. Přípustnost dovolání dokládá odkazem na ustanovení § 237 o.s.ř. a které odůvodňuje naplněním dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že motor automobilu nelze kvalifikovat jako vadný, ale jako běžně opotřebený, přičemž jeho opotřebování odpovídalo jeho životnosti, stáří, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu používání (NS 7 Cz 12/91). Nesprávný je skutkový závěr odvolacího soudu, že zdvihátka byla již za hranicí své životnosti, neboť jejich životnost je 120 000 až 150 000 ujetých kilometrů a nutnost jejich výměny při ujetí 120 500 km tedy nebyla akutní. I v případě, bylo-li by na opotřebená zdvihátka pohlíženo jako na vadu, vznikla tato vada používáním automobilu a proto by za ni žalovaný podle ustanovení § 619 ObčZ neodpovídal. Že je netěsnost zdvihátek běžným provozním opotřebením vyplývá podle žalovaného i ze znaleckých posudků, stejně jako skutečnost, že žalobce byl žalovaným na opotřebení zdvihátek upozorněn. Při hodnocení znaleckých posudků však soud nepostupoval podle ustanovení § 132 o.s.ř. a skutkové závěry plynoucí ze znaleckých posudků hodnotil nesprávně zejména tím, že vycházel z neurčitých nebo sporných závěrů a nebral v úvahu nesporně zjištěné skutečnosti. Odvolací soud nepřihlédl k závěru znalce Č., že žalobce byl žalovaným upozorněn na opotřebení stavítek, které odpovídalo stáří automobilu a počtu ujetých kilometrů. Vycházel naopak z revizního posudku VUT v B., podle něhož nebyl žalobce na vadu stavítek upozorněn, neboť uvedenou vadu nelze zahrnout pod pojem netěsnost motoru, neboť takto se označuje vada spočívající v úniku oleje, nikoli netěsnost hydraulických zdvihátek, kde je užíván termín vůle. Žalovaný má však za to, že pojmy netěsnost a vůle jsou pojmy synonymní a že žalobce na vadu upozornil, neboť v záznamu o technickém stavu vozidla uvedl, že motor potřebuje kontrolu potažmo opravu, že se jedná o motor původní, tudíž opotřebovaný a vzhledem k tomu, že v zápise je uvedena také netěsnost motoru, je možné, že opotřebovaný motor bude mít hlučnější chod, když trpí netěsností. Protože se nejednalo o vadu, nebyl navíc žalovaný ani povinen žalobce na běžné opotřebení automobilu upozorňovat a nemohla mu tedy vzniknout odpovědnost za vady. Po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby vždy odhalil všechna opotřebení, která vzniknou běžným používáním automobilu s počtem 120 000 najetých kilometrů. Žalovaný nemohl vědět o netěsnosti zdvihátek, neboť se jednalo pouze o běžné opotřebení motoru a jako takové nebylo v jednotlivostech zjišťováno. Protože žalovaný opotřebení na stavítcích ventilů nemohl zjistit ani při vynaložení veškeré péče, kterou po něm lze spravedlivě požadovat, svoji oznamovací povinnost neporušil. Žalobce automobil kupoval za cenu 300 000 Kč, tedy za cenu nižší, která odpovídala běžnému opotřebení vzhledem ke stáří automobilu a počtu najetých kilometrů. Kupní cena byla tudíž nižší o 2/3 oproti ceně nového automobilu, což vyjadřovalo značný stupeň opotřebení automobilu. Za nespravedlivé považuje žalovaný rovněž rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše přiznané slevy, neboť nebylo zjišťováno která a kolik zdvihátek bylo potřeba vzhledem k jejich opotřebení vyměnit. Autorizovaný servis P. s.r.o. přitom nutnost výměny stavítek při ujetí 120 000 km odhadl na 50 %. Za nespravedlivý považuje rovněž závěr, podle něhož má žalobci nahradit náklady řízení v plné výši. Má za to, že vzhledem ke shora uvedeným důvodům by měl nést náklady v plné výši žalobce, případně by měli účastníci nést své náklady podle míry úspěchu ve věci a náklady státu každý rovným dílem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoli dovolatel výslovně směřuje své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, vycházeje z obsahové konkretizace dovolání nelze než dospět k závěru, že dovoláním nebrojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 25 % z částek 15 132 Kč a 10 088 Kč od 12. 11. 1997 do 18. 6. 1998 (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.). Jen na okraj dovolací soud dodává, že jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve prospěch dovolatele a případné dovolání směřující proti uvedenému výroku by bylo subjektivně nepřípustné, neboť dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo odvolacím soudem vyhověno, popř. mu byla způsobena určitá újma na jeho právech.

Z obsahu dovolání se tedy podává, že směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalovanému povinnost zaplatit 10 088 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení a proti výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 15 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 19. 6. 1998 do zaplacení. Jelikož není v dané věci pochyb, že žalobou uplatněný nárok nevyplývá z obchodněprávního vztahu mezi účastníky, může být dovolání v souladu s citovaným ustanovením § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustné jen tehdy, směřuje-li proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Protože žádným z dovolatelem napadených výroků rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč, není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Protože žalovaný napadl dovoláním výslovně i výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, tedy výrok který - ač je formálně součástí rozsudku - má povahu usnesení, bylo namístě uvážit přípustnost dovolání rovněž v intencích ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. Ustanovení § 237 o.s.ř. totiž upravuje přípustnost dovolání výlučně proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, přičemž pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Usnesení o náhradě nákladů řízení tedy usnesením ve věci samé není.

Ustanovení § 238 upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení.

Podle § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkursu a vyrovnání, b) o žalobě pro zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338z odst. 2.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka,o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení; dovolání žalovaného není proto ani v tomto směru přípustné.

Lze uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 o.s.ř. a z hlediska jiného ustanovení o.s.ř. přípustnost dovolání v posuzované věci zvažovat nelze, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5, věty prvé, o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. února 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu