33 Odo 645/2003
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 645/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně P. Č., s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným: 1/ V. S., 2/ O. S. a 3/ D. S., o zaplacení 40.196,25 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 319/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2002, č. j. 35 Co 12/2002-135, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalovaných domáhala zaplacení 40.196,25 Kč s příslušenstvím s tím, že její nárok vyplývá z bezdůvodného obohacení, které žalovaní na její úkor získali tím, že užívají byt v jejím vlastnictví bez právního důvodu. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za období od července 1997 do června 1999 včetně. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházela žalobkyně z dvojnásobku tzv. regulovaného nájemného a dále z ceny poskytovaných služeb při současném započtení toho, co jí žalovaní za užívání bytu v rozhodném období již zaplatili.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 4. 2001, č. j. 25 C 319/99-40, žalobu o společné a nerozdílné zaplacení částky 40.196,25 Kč s úrokem z prodlení a úroků z prodlení z částky 40.704,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2002, č. j. 35 Co 12/2002-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 40.196,25 Kč s příslušenstvím a zrušil ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení z částky 40.704,- Kč; v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaní užívají byt o třech pokojích a kuchyni, který je ve vlastnictví žalobkyně, a to na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu uzavřené podle ustanovení § 155 občanského zákoníku ve znění do 1. 1. 1992 mezi prvním žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, jíž však nepředcházelo obligatorní rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Druhá žalovaná je manželkou a třetí žalovaný je synem prvního žalovaného. Celkové náklady služeb a nájemné za užívání předmětného bytu, vypočtené podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., představují dohromady za rozhodné období částku 68.138,- Kč. Ve sledovaném období zaplatil první žalovaný žalobkyni za užívání bytu a za služby celkem 75.000,- Kč. Na základě uvedených skutečností odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu je pro absenci správního rozhodnutí o přidělení bytu absolutně neplatná a první žalovaný, jako jedna ze smluvních stran zmíněné dohody, užívá předmětný byt na základě neplatného právního úkonu, čímž mu vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že užíváním bytu vzniká bezdůvodné obohacení rovněž ostatním žalovaným, neboť i oni užívají předmětný byt bez právního důvodu. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z tzv. regulovaného nájemného stanoveného vyhláškou 176/1993 Sb., byť konstatoval, že při absenci právního titulu k užívání bytu by bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému, které by mohlo být jinak sjednáno. K vyčíslení bezdůvodného obohacení ve výši tzv. regulovaného nejemného dospěl s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ), s odůvodněním, že žalovaní byli v dobré víře, že jsou oprávněnými uživateli bytu, přičemž pochybení, které mělo za následek to, že první žalovaný se nestal řádným uživatelem služebního bytu, zapříčinil právě právní předchůdce žalobkyně. S ohledem na tyto okolnosti daného případu by bylo v rozporu s dobrými mravy dovozovat výši bezdůvodného obohacení z výše obvyklého nájemného. Při platnosti dohody, která byla uzavřena mezi prvním žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, by totiž byli povinni platit toliko nájemné regulované. Protože se odvolací soud neztotožnil se soudem prvního stupně v otázce právního posouzení nároku na zaplacení žalovaného úroku z prodlení, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zároveň vychází ze skutkového zjištění nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil, pokud v okolnostech daného případu shledal důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku a dovodil, že od žalovaných lze požadovat bezdůvodné obohacení pouze ve výši regulovaného nájemného. V pravomocném rozhodnutí v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem je vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu za jiné období, totiž vycházel soud prvního stupně z ceny obvyklého nájemného. Dovolatelka je přesvědčena, že při hodnocení mimořádnosti okolností případu byla v dané věci podceněna skutečnost, že žalovaní jsou neoprávněnými uživateli bytu a že neužívali byt v dobré víře. Byli si totiž vědomi, že byt jim byl poskytnut pouze na dobu výkonu prací prvého žalovaného a druhé žalované, přičemž vzali na vědomí povinnost byt vyklidit pro případ nesplnění této podmínky; tím byla možnost užívání bytu omezena na dobu určitou. Za řádný pronájem bytu by žalovaní nepochybně zaplatili více, než požaduje žalobkyně. Zohledněno nebylo dostatečně ani to, že žalobkyně je krácena na svých právech, neboť s bytem nemůže volně nakládat a pronajmout jej případně za nájemné obvyklé v daném místě a čase, a že regulace nájemného byla jako protiprávní následně nálezem Ústavního soudu České republiky zrušena. Dovolatelka připomíná rozsudek ve věci vyklizení předmětného bytu, v jehož výroku byla povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt vázána na přidělení náhradního bytu, jenž však byl následně dovolacím soudem zrušen a nové rozhodnutí již podmiňuje vyklizení bytu toliko zajištěním přístřeší. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka rovněž ve skutkových závěrech, neboť odvolací soud v podstatě převzal výsledky dokazování provedeného v rámci řízení o vyklizení bytu. Ani v tomto řízení však nevyplynuly žádné mimořádné okolnosti případu. Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naopak jím není důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nebo důvod, jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Námitky takového charakteru nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve přípustnost zvažuje, se jimi nemůže zabývat. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec - její řešení lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil.

Jak již bylo výše vyloženo, skutkový základ sporu nelze v daném případě zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.

Odvolací soud v dané věci založil své rozhodnutí o neoprávněnosti žalovaného nároku výlučně na právním závěru, že vzhledem k mimořádným okolnostem daného případu jsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, neboť požadavek žalobkyně na bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, které je obvyklé v daném místě a čase, je v rozporu s dobrými mravy. Výlučně z pohledu tohoto právního závěru, jehož správnost žalobkyně v dovolání zpochybnila, byl proto dovolací soud oprávněn zkoumat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práva lze odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit, resp. využít pro řešení jiných případů. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který byl významný z hlediska aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně (namátkou lze zmínit např. jeho rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, v němž se konstatuje, že občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje a že dobré mravy společnosti je nutno chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Protože tento obecný horizont vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního individualizovaného případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném). Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích ustáleného výkladu § 3 odst. 1 ObčZ, není opodstatněná ani výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. prosince 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu