33 Odo 640/2003
Datum rozhodnutí: 15.12.2004
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 640/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované PhDr. I. D., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 63/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, č. j. 13 Co 579/2002-54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002, č. j. 13 Co 579/2002-54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. května 2002, č. j. 15 C 63/2001-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 99.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 126.000,- Kč od 6. 7. 2000 do 28. 12. 2000 a z částky 99.000,- Kč od 29. 12. 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 126.000,- Kč za dobu od 30. 6 2000 do 5. 7. 2000, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalované částku nejméně 144.000,- Kč (žalovaná uváděla dokonce 159.000,- Kč), která byla použita na zaplacení nájemného za byt, jehož nájemcem se stal syn žalované, na dva roky dopředu. Žalobce neprokázal své tvrzení, že uvedenou částku poskytl žalované jako půjčku; stejně tak ovšem nebylo prokázáno tvrzení žalované, že částka 105.000,- Kč představovala splátku dluhu, který vznikl tím, že jí žalobce v době, kdy žili ve společné domácnosti, nepřispíval na společné náklady a že mu žalovaná pomáhala v práci, a jen zbývající 54.000,- Kč byly půjčkou. Ta však měla být splacena tím, že žalobce nebude žalované po dobu jednoho roku přispívat na náklady spojené s bydlením v jejím bytě. Při hodnocení důkazů soud prvního stupně vzal v úvahu, že veškerá jednání mezi účastníky probíhala ústně bez přítomnosti třetích osob, a tvrzené skutečnosti by tak bylo možné prokazovat jen účastnickými výpověďmi. Ty však obecně mají nízkou věrohodnost a slouží spíše jako důkazy podpůrné. Proto také byla vyslechnuta pouze žalovaná a její syn M. M., který byl v řízení před soudem prvního stupně druhým žalovaným; návrhu na výslech žalobce, kvůli němuž by muselo být jednání odročeno, nebylo vyhověno s tím, že by jeho výpověď stejně nebyla spolehlivá. Jestliže bylo prokázáno, že žalobce žalované poskytl plnění, ale nebyl prokázán jeho právní důvod, jde o majetkový prospěch žalované získaný bez právního důvodu, který musí žalobci podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) vydat.

K odvolání žalované Městský soudu v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2002, č. j. 13 Co 579/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá , a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o půjčce, neztotožnil se však s názorem, že nárok žalobce je dán z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti poznamenal, že žalobce netvrdí ani neprokazuje skutečnosti, které by odůvodnily takovéto posouzení jeho nároku, a uvedl, že podle tvrzení žalované sám žalobce za pomoc při jeho podnikatelských aktivitách a v souvislosti s náklady společného bydlení z poskytnuté částky uznal vůči ní dluh ve výši 105.000,- Kč a že zbývajících 54.000,- Kč mělo být půjčkou, která bude splacena tak, že jí nebude po dobu jednoho roku přispívat na společné bydlení, což akceptovala. Žalobce při odvolacím jednání potvrdil, že s ním žalovaná spolupracovala při přípravě jeho podnikatelských aktivit, i když k jeho podnikání nedošlo. Žalobce rovněž potvrdil, že se žalovanou se znal asi od roku 1955, tedy ještě od doby, kdy žalovaná studovala na vysoké škole, a jejich přátelství rostlo a nabývalo intimnějších rozměrů. Potvrdil rovněž, že oba zamýšleli uzavřít manželství, ale k tomu nedošlo, podle tvrzení žalobce proto, že sama žalovaná vyslovila o možnosti uzavření manželství pochybnosti. Nemůže tedy žalobce prokázat ani to, že poskytl žalované plnění, které mu měla vrátit, kromě částky 54.000,- Kč, z nichž žalobce požadoval pouze 27.000,- Kč a poté, co žalovaná mu tuto částku zaplatila, vzal žalobu zpět. Nedluží tedy žalovaná žalobci nic ani z poskytnuté půjčky ve výši 54.000,- Kč . Navíc podle názoru odvolacího soudu pokud původně žalovaná částka měla sloužit jako nájemné pro jejího syna, je už z toho zřejmé, že plnění nebylo určeno jí. Jen ze skutečnosti, že žalobce poskytl plnění, aniž by bylo zjištěno komu a z jakého právního důvodu se tak stalo, nelze dojít k závěru, že tímto plněním byla bezdůvodně obohacena právě žalovaná.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ). Především uvedl, že sama žalovaná vypověděla, že od něho částku převzala a následně ji použila na zajištění bydlení pro svého syna, a převzetí plnění potvrdila i ve vyjádření k žalobě a v odvolání. Skutečnost, že žalovaná od něho obdržela 144.000,- Kč, je tedy nesporná. Dále namítl, že zatímco žalovaná byla jako účastnice vyslechnuta a tvrzení obsažené v její výpovědi dokonce odvolací soud použil pro odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí, návrh na provedení jeho účastnické výpovědi soud prvního stupně zamítl, čímž byla porušena zásada rovnosti stran řízení. Žalobce poukázal též na rozpory v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který na jedné straně zpochybňuje uzavření smlouvy o půjčce, ale na druhé straně konstatuje, že částku 54.000,- Kč měla žalovaná žalobci vrátit, takže tuto část plnění za půjčku pokládá. Pokud jde o právní posouzení věci, vyslovil dovolatel názor, že nebyla-li jako právní důvod plnění prokázána smlouva o půjčce, nezbývá, než je kvalifikovat jako plnění bez právního důvodu. Odvolací soud považoval za právní titul plnění pomoc žalované při žalobcových podnikatelských aktivitách a úhradu nákladů společného bydlení, ale v tomto směru vycházel pouze z neprokázaného tvrzení žalované, kterou ani nevyzval k tomu, aby tyto své tvrzené nároky specifikovala. Ohledně tohoto tvrzení nese důkazní břemeno žalovaná a žalobce je přesvědčen, že své důkazní břemeno neunesla. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že žalobce byl vyslechnut v odvolacím řízení a v podstatě potvrdil to, co uváděla ona ve své účastnické výpovědi. Proto není důvodná jeho námitka, že byla porušena zásada rovnosti stran a že odvolací soud vycházel výhradně z jejích nepodložených tvrzení. Zdůraznila, že vzhledem ke všem okolnostem je její tvrzení věrohodnější než tvrzení žalobcovo, a vyslovila pochybnosti o jeho právním názoru, že nebylo-li prokázáno, že právním důvodem plnění byla smlouva o půjčce, je nutno žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení. Závěrem navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je v prvé řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O vady při zjišťování skutkového stavu věci se jedná mimo jiné tehdy, jestliže nebyl proveden navrhovaný důkaz a soud přesto dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno, nebo jestliže odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 OSŘ a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil. V daném případě soud prvního stupně (a posléze ve shodě s ním i soud odvolací) konstatoval, že žalobci se nepodařilo prokázat tvrzení, že žalovanou částku žalované poskytl jako půjčku. K tomuto tvrzení žalobce už v žalobě nabízel jako důkaz svoji účastnickou výpověď a tento důkazní návrh zopakoval i při jednání soudu prvního stupně 28. 5. 2002 s tím, že jinak své tvrzení prokázat nemůže, neboť není k dispozici ani listinný důkaz ani svědecká výpověď. Soud prvního stupně tedy pochybil, když návrh na provedení důkazu výpovědí žalobce zamítl, avšak přesto svůj skutkový závěr ohledně neexistence tvrzené smlouvy o půjčce postavil na tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně ponechal bez povšimnutí a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Soud prvního stupně založil své rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl, na závěru, že ani žalované se nepodařilo prokázat její tvrzení o důvodech, pro které jí žalobce poskytl částku 159.000,- Kč, když její účastnickou výpověď nepovažoval za věrohodnou a průkaznou. Naproti tomu odvolací soud, aniž důkaz výpovědí žalované zopakoval nebo důkazní řízení řádným způsobem doplnil (vyjádření žalobce do protokolu o jednání odvolacího soudu 11. 12. 2002 nelze považovat za důkaz výpovědí účastníka řízení provedený v souladu s § 131 OSŘ), vzal skutečnosti tvrzené žalovanou za prokázané, tedy jinak řečeno hodnotil její výpověď jako věrohodný důkaz, o který opřel svůj právní závěr, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. I tento jeho postup je procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li z výroku patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 OSŘ. Výrok rozsudku tedy nemá být formulován pouhým odkazem na obsah žalobního petitu slovy žalobě se vyhovuje či žaloba se zamítá (srov. blíže R V/68). Odvolací soud uvedenou zásadu nerespektoval, když svůj výrok, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně, formuloval slovy rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá . Na tuto procesní vadu sice žalobce ve svém dovolání nepoukázal, ale ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ je dovolací soud povinen k ní přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je naplněn. Proto Nejvyšší soud ČR, aniž se musel zabývat dovolacími námitkami týkajícími se právního posouzení věci, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. prosince 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu