33 Odo 623/2004
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 35 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 51 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 623/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce V.S., proti žalovanému F. Č., o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 101/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2004, č. j. 19 Co 660/2003-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o závazném postupu přípravy a realizace prodeje nemovitosti , na jejímž základě mu uhradil 50.000,- Kč. Ústně bylo přitom dojednáno, že tato částka, jíž měl být garantován zájem žalobce o koupi nemovitosti a z níž měly být uhrazeny poplatky na úhradu dohodnutých služeb včetně zprostředkovatelské provize , bude žalobci vrácena v případě realizace prodeje. Přestože k realizaci prodeje došlo kupní smlouvou ze dne 25. 6. 2002, žalovaný žalobci uvedenou částku nevrátil.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. 5 C 101/2003-26, žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 5,5% od 7. 6. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 19 Co 660/2003-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 1. 2002 smlouvu, v níž se žalovaný zavázal zabezpečit potřebné služby související s převodem bytové jednotky č. v Ch., obstarat doklady, ocenění apod. pro sepsání kupní smlouvy o prodeji této nemovitosti a návrhu na její vklad do příslušného katastru nemovitostí. Na úhradu těchto služeb včetně zprostředkovatelské provize se žalobce zavázal žalovanému zaplatit 50.000,- Kč a tuto částku také žalovanému poukázal na jeho bankovní účet. Smlouva neobsahuje ujednání, že částka 50.000,- Kč bude žalobci vrácena po realizaci převodu bytové jednotky, obsahuje pouze zvláštní ujednání o dispozici se zmíněnou částkou v případě, že od kupní smlouvy odstoupí kupující nebo vlastník nemovitosti. Kupní smlouva ohledně specifikované nemovitosti byla mezi žalobcem jako kupujícím a Ing. M. K., Ing. H. Š. a Ing. Z. T. jako prodávajícími uzavřena a vklad práva podle ní proveden s právními účinky dnem 14. 8. 2002. Správným shledal odvolací soud rovněž právní posouzení věci soudem prvního stupně, který smlouvu účastníků podle obsahu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou, v níž byly práva a povinnosti účastníků určitě a srozumitelně sjednány, a odmítl jako neopodstatněné i námitky žalobce, že tato smlouva je neplatná podle § 40a občanského zákoníku, případně že je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Akcentuje sice, že smlouva, kterou se žalovaným uzavřel dne 29. 1. 2002, je smlouvou upravenou v ustanovení § 51 občanského zákoníku, tedy smlouvou nepojmenovanou, odvolacímu soudu však vytýká, že nesprávně dovodil, že jde o smlouvu platnou, z níž žalobci vyplýval závazek zaplatit žalovanému 50.000,- Kč. Nadále zastává názor, že ze smlouvy dostatečně určitě a konkrétně nevyplývá jeho závazek zaplatit ať již navýšení kupní ceny, nebo odměnu či provizi žalovanému, když za takový závazek nelze považovat smluvní ujednání o složení či převedení platby poplatky . Žalobce do dnešního dne neví, za co částku 50.000,- Kč odpovídající 10 % ceny nemovitosti žalovanému ve skutečnosti zaplatil. Nadále je rovněž přesvědčen, že předmětná částka byla uhrazena v rozporu s dobrými mravy, neboť byla z pohledu provize nepřiměřeně vysoká, a že ujednáním o jejím zaplacení je porušován zákon, resp. jeho kogentní ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Navíc právní důvod složení částky 50.000,- Kč odpadl uzavřením kupní smlouvy, neboť v tomto směru sice smlouva nehovoří jasně o povinnosti vrátit uvedenou částku, avšak ani jasně nestanoví, jakým okamžikem vzniká žalovanému nárok na odměnu . Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku odvolacího soudu, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jehož se ostatně žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchylovat ani v tomto případě, se jeví výhrady dovolatele k tomu, že soudy obou stupňů při výkladu obsahu nepojmenované smlouvy nesprávně vycházely z toho, že touto smlouvou bylo sjednáno, že žalobce zaplatí žalovanému za dohodnuté služby včetně zprostředkovatelské provize paušální částku 50.000,- Kč, a naopak že vrácení této částky v případě, že dojde k uzavření kupní smlouvy, nebylo dojednáno, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smlouvu účastníků, která je z hlediska zde sjednaných práv a povinností smluvních stran určitá a srozumitelná, lze podle obsahu podřadit mezi smlouvy inominátní, na něž nelze aplikovat úpravu podle části osmé občanského zákoníku, a dále na tom, že tato smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Přezkum výše uvedených závěrů především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu (nepojmenované smlouvy uzavřené účastníky dne 29. 1. 2002) mající význam právě a jen pro projednávanou věc.

Dovolací soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení ani rozporným s hmotným právem. Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení dané věci shledává dovolatel v tom, že platba, kterou žalovanému poskytl, nebyla posouzena rovněž z pohledu ustanovení § 588 a násl. občanského zákoníku a §§ 774-777 občanského zákoníku , byť smluvní typy těmito ustanoveními upravené (tj. kupní smlouva a smlouva zprostředkovatelská) jsou smluvnímu vztahu účastníků nejbližší, a že ignoroval právní úpravu spotřebitelských smluv, resp. dovodil, že tato se na vztah účastníků nevztahuje. Soudní praxí je obecně zastáván názor, že pro právní vztahy vyplývající z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou jím vymezeny vzájemná práva a povinnosti. Takto stanovené povinnosti jsou pak pro účastníky smlouvy závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Znamená to, že analogie zákona (analogie legis) ve smyslu shora zmiňovaných ustanovení, jejichž použití se žalobce dovolává, je připuštěna jen v tom rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje vlastní úpravu (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol., Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 253, 618 - 620, 1159 s.). Jestliže odvolací soud při posouzení právního důvodu platby částky 50.000,- Kč vyšel z obsahu smlouvy ze dne 29. 1. 2002, která založila žalovanému právo na zaplacení této částky a nepoužil analogii zákona, pak mu nelze ničeho vytknout. Protože smluvní ujednání ohledně důvodu platby částky 50.000,- Kč (a dispozice s ní) z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti posoudil odvolací soud v souladu s § 35 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/ 2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99), nelze ani v tomto jeho právním závěru spatřovat dovolatelem namítaný rozpor s hmotným právem.

Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. července 2005



JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu