33 Odo 610/2006
Datum rozhodnutí: 28.04.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 610/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. R. S., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu financí o zaplacení 29.353,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 56/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 19 Co 425/2005-116, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 19 Co 425/2005-116, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. května 2005, č. j. 15 C 56/2004-87, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.

Žalobkyně s odkazem na dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního závěru, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně neobohatila. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejích dovolacích námitek plyne, že své výtky zakládá na kritice správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud tento právní závěr dovodil. Výhrady, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně dospěl k závěru, že částku 29.353,- Kč zaplatila příslušnému celnímu úřadu za obchodní společnost V. s. r. o., a že přitom zcela pominul důkazy, kterými prokazovala, že dlužné clo odmítla za dlužníka uhradit s odůvodněním, že již není jeho jednatelkou, a zaplatila ho až pod nátlakem s výslovným sdělením, že platbu neprovádí za dlužníka, nýbrž za sebe bez právního důvodu, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Argumentace žalobkyně je však založena výlučně na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkového závěry a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a uvěřil jejímu tvrzení, že částku 29.353,- Kč platila za sebe bez právního důvodu a pod nátlakem pracovníka příslušného celního úřadu, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila.

Stejný dovolací důvod, tedy důvod, jež slouží k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, naplňují i rozsáhlé výtky, jimiž žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu, že pokynem k peněžní operaci projevila jednoznačnou vůli plnit za dlužníka, co měl po právu plnit sám. Na tento závěr usoudil odvolací soud z toho, že plnění, jehož výše korespondovala s výší celního dluhu společnosti V., žalobkyně specifikovala nejen číslem účtu, ale i dalšími dvěma údaji, jež vyplývaly pouze z platebního příkazu č. 173/98 a jednoznačně a nezaměnitelně identifikovaly platbu jako celní dluh zmíněné společnosti. Oproti odvolacímu soudu prosazuje dovolatelka vlastní interpretaci obsahu jednostranného úkonu směřujícího k úhradě dlužného cla. Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002) vyslovil závěr, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. Navíc se sluší uvést, že otázka výkladu právního úkonu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. další ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99 a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000).

Ani námitkou, že odvolací soud v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby tímto soudem, aniž seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit , nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci. Výhrady k postupu soudu při provádění dokazování lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání nemůže založit. Navíc nelze přehlížet, že i soud prvního stupně poměřoval danou věc ustanovením § 451 obč. zák. a rovněž on učinil závěr (k němuž výlučně se přihlásil i odvolací soud), že žalobkyně zaplatila žalovanou částku jako celní dluh za dlužníka na základě platebního výměru Celního úřadu M. č. 173/98 a celní úřad ji jako takovou přijal.

Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2008



JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu