33 Odo 61/2004
Datum rozhodnutí: 20.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 61/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce R. Č., proti žalované Z. o. o. s. K. při M. J., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 83/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2003, č. j. 6 Co 1636/2003-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 172.000,- Kč s příslušenstvím z titulu plnění za opatřené vstupenky na dva kulturní pořady a zaplacení smluvní pokuty 20.000,- Kč za prodlení s úhradou této částky.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. února 2002, č.j. 16 C 83/200-152 žalobu zamítl s odůvodněním, že uznávací prohlášení žalované ze dne 3. 5. 2001 nesplňuje podmínky vyžadované ustanovením § 153a odst. 1 o. s. ř. k vydání rozsudku pro uznání a žalobce neprokázal, že by mu uplatněný nárok vznikl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. července 2002, č.j. 6 Co 795/2002-167, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že k náležitému posouzení, zda listina žalované ze dne 3. 5. 2001 představuje prohlášení o uznání nároku ve smyslu § 153a o. s. ř., bude ještě třeba řízení doplnit výslechem žalobce, popř. novým znaleckým posudkem k objasnění, kdo listinu, na níž je originální razítko a podpis žalované, vyhotovil.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro uznání ze dne 24. dubna 2003, č.j. 16 C 83/2000-210 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 172.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 88.000,- Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení a 26% úrokem z prodlení z částky 84.000,- Kč od 1. 10. 1997 do zaplacení a dále smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uznávací prohlášení ze dne 3. 5. 2001 není podvrhem, ale listinou žalované. Učinil tak poté, co statutární zástupkyně žalované J. P. potvrdila pravost svého podpisu a autentičnost razítka žalované na uznávacím prohlášení. Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v P. zjistil, že s listinou nebylo dodatečně manipulováno, nevykazuje technické znaky shodné s písemnostmi psanými žalobcem, ani nebyla vyhotovena na stejném zařízení; a není dána podobnost ručně psaných textů na obálce, v níž byla soudu doručena žalobcem žaloba s ručně psanými texty na obálce, v níž bylo soudu doručeno uznávací prohlášení. Soud prvního stupně považoval, vzhledem ke skutečnostem vyšlým po dokazování najevo, za nadbytečné doplňovat dokazování žalovanou navrženým znaleckým posudkem ze účelem jazykové expertizy textu uznávacího prohlášení. Dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že listina obsahující uznávací prohlášení je falzifikát. Uzavřel, že žalovaná uznala nárok žalobce, a proto jsou splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. října 2003, č.j. 6 Co 1636/2003-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky; změnil jej ve výroku o nákladech řízení státu. Zcela přisvědčil soudu prvního stupně, že uznávací prohlášení žalované ze dne 3. 5. 2001 (došlé soudu dne 4. 5. 2001) je účinné. Rovněž podle jeho názoru nejsou namístě pochybnosti o pravosti této listiny za situace, kdy znaleckými posudky Policie ČR (z oboru kriminalistické techniky a expertiz) v B. a Kriminalistického ústavu v P. nebylo prokázáno, že jde o falzifikát. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná nepopírá pravost podpisu a autentičnost razítka na listině. Soud prvního stupně nepochybil, když dokazování nedoplnil znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy textu uznávacího prohlášení pro jeho nadbytečnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatnila v něm výslovně dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Vady při zjišťování skutkového stavu se podle dovolatelky dopustil odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) tím, že neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy uznávacího prohlášení, jímž by byla prokázána podobnost této listiny s jinými písemnostmi žalobce. Rovněž namítá, že soud při zjišťování skutkového stavu nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť nevzal v úvahu rozhodné skutečnosti z nich vyplývající, takže z nich vyvodil vadné skutkové závěry. Především měl přihlédnou k tomu, že listina obsahující uznání dluhu byla soudu zaslána v obálce, jejíž typ žalovaná nepoužívá, že adresu na ní nepsala osoba žalovanou ke korespondenci pověřená, že v uznávací listině byla prokazatelně dodatečně dopsána vodorovná čára mezi jejím textem a podpisem žalované, že žalobce zfalšoval text jiné listiny zaslané soudu (na č.l. 109 spisu) a že falzifikát vytvořil i ve sporu vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 102/2000. Pokud oba soudy založily svá skutková zjištění na listině o uznání dluhu, použily nepřípustný důkaz, neboť není známo, kdo tento důkaz soudu zaslal, žádný z účastníků ho nepředložil a soud si ho sám nevyžádal. Nesprávné právní posouzení věci odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) spočívá podle dovolatelky v tom, že nebyl splněn předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání pro absenci uznání nároku, a v chybném posouzení nositele důkazního břemene. Břemeno prokázání pravosti uznávacího prohlášení jako soukromé listiny měl nést žalobce, nikoliv žalovaná. Z uvedených důvodů navrhuje rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/, a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V dané věci není přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci. Soud prvního stupně tak nebyl při svém rozhodování ve věci omezen vysloveným právním názorem odvolacího soudu; ve svém v pořadí druhém rozsudku sice rozhodl jinak, než v dřívějším zrušeném rozhodnutí, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání je proto možno uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být přitom dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má relevanci i pro obecnou rozhodovací činnost soudu vůbec.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci předmětu řízení týkají i procesní předpisy).

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

Ve shora citovaném ustanovení jsou stanoveny předpoklady vydání tzv. rozsudku pro uznání, mezi něž náleží i uznání nároku žalovaným. Uznáním nároku se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon žalovaného adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí. Uznávací prohlášení může žalovaný učinit jakoukoliv zákonem dovolenou formou, tedy i písemným podáním adresovaným soudu. Dojde-li k uznání nároku procesním úkonem žalovaného zcela a je-li na tomto základě rozsudek pro uznání přípustný (§153a odst. 2), je soud povinen rozhodnout podle tohoto uznání i bez výslovného návrhu žalobce.

V posuzovaném případě soudu prvního stupně došla v průběhu řízení dne 4. 5. 2001 listina, jejíž obsahem je prohlášení žalované o tom, že nárok žalobce uplatněný žalobou uznává v plném rozsahu. Pravost této listiny žalovaná následně zpochybnila.

Dovolatelce je třeba dát obecně za pravdu, že pokud účastník popřel pravost soukromé listiny, stíhalo důkazní břemeno druhého účastníka, pokud z ní vyvozoval pro sebe příznivé důsledky (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 22/1997). V posuzovaném případě soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že listina obsahující uznávací prohlášení je falzifikát, avšak současně závěr o pravosti listiny (který zcela převzal odvolací soud) učinil na základě provedených důkazů (znaleckých posudků a výpovědi J. P.).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v dané věci nebylo ve skutečnosti rozhodnuto v důsledku neunesení důkazního břemene tím z účastníků, který má procesní povinnost navrhnout důkazy k prokázání právně významných skutečností, ohledně nichž má břemeno tvrzení, nýbrž na základě skutečností, které vyšly najevo z provedených důkazů. Jinými slovy, z provedených důkazů byl zjištěn opak toho, co žalovaná tvrdila skutkový stav byl zjištěn jinak, než jak žalovaná uváděla. I když tedy odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, na tomto právním názoru jeho rozhodnutí nespočívalo. Vzhledem k závěru, že uznávací prohlášení nároku žalovanou je pravou listinou, jeví se správným závěr odvolacího soudu, že byla splněna zákonná podmínka pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn opodstatněně.

Ani další dovolací námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Pro identifikaci dovolacích důvodů není totiž rozhodující, jak jsou v dovolání označeny; je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení. Námitkou, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy uznávacího prohlášení, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze zbývajících dovolacích námitek žalované (tj. vylíčení dovolacích důvodů), i když v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, vyplývá, že jimi nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatelka totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by ho subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek, že odvolací soud měl uzavřít, že uznávací prohlášení je falzifikátem, je výlučně výtka týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Ve skutečnosti tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci o nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek naplňujících dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř., které žalovaná uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Protože žalovanou uplatněné dovolací důvody nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v dané věci založit, Nejvyšší soud České republiky dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 20. května 2004

JUDr. Blanka Moudrá,v.r. předsedkyně senátu