33 Odo 6/2004
Datum rozhodnutí: 10.02.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 6/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobců a) A. V., b) J. V., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovaným 1) ing. M. J., zastoupenému opatrovnicí, justiční čekatelkou Krajského soudu v Brně, 2) JUDr. P. P., o zaplacení 380 645 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 78/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2003, č. j. 17 Co 555/2000-99, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 380 645 Kč s příslušenstvím, neboť zatajením rozhodných skutečností při prodeji nemovitostí jim způsobili škodu. Žalobci totiž museli již jednou (neplatně) koupenou a zaplacenou nemovitost znovu vydražit, zaplatit dražební cenu a uhradit daň z převodu nemovitostí.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 17. července 2000, č.j. 4 C 78/99-55, uložil prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 200 000 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení od 26. 1. 1999 do zaplacení, a do dalších 180 645 Kč spolu s 26 % úrokem od 1. 6. 1998 do zaplacení žalobu proti němu zamítl. V plném rozsahu pak zamítl žalobu směřující proti druhému žalovanému. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako kupující na podkladě kupní smlouvy o prodeji nemovitostí uzavřené 21. 5. 1996 zaplatili prvému žalovanému jako prodávajícímu z a nemovitosti kupní cenu 200 000 Kč. Prvý žalovaný však při uzavření této kupní smlouvy zatajil, že v důsledku dluhů jsou omezena jeho dispoziční práva k převáděným nemovitostem, a že proto není oprávněn tyto nemovitosti prodat. Protože žalobci po uzavření kupní smlouvy do nemovitostí investovali své finanční prostředky, zúčastnili se dražby v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí a vydražili je za 350 000 Kč. Na dani z převodu nemovitostí zaplatili 30 645 Kč. Na podkladě těchto zjištění soud prvého stupně uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a prvým žalovaným je sice neplatná podle § 39 občanského zákoníku, avšak mezi škodou, kterou žalobci utrpěli tím, že znovu zaplatili cenu nemovitostí a daň z jejich převodu, a jednáním žalovaných (druhý žalovaný měl žalobcům způsobit škodu tím, že je ujistil, že k exekuci nedojde), není příčinná souvislost. Žalobu soud shledal důvodnou pouze pokud jde o požadavek na zaplacení 200 000 Kč, o které se prvý žalovaný obohatil přijetím plnění z neplatné kupní smlouvy.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. července 2003, č.j. 17 Co 555/2000-99, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla prvému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 200 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku, jímž byla vůči prvému žalovanému zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 180 645 Kč a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému, potvrdil; ve zbylém rozsahu jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými a nepřihlédl k novému tvrzení žalobců, že částku 350 000 Kč splatili k dobru prvého žalovaného ve prospěch jeho věřitelů; konstatoval, že jde o nový nárok, kterého se mohou domáhat pouze v samostatném řízení.

Proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v části zamítající žalobu na zaplacení 180 645 Kč s příslušenstvím, podali žalobci dovolání. Namítají, že již v žalobě uváděli, že byli-li z kupní ceny přesahující 200 000 Kč uspokojeni věřitelé prvého žalovaného, lze dovozovat, že žalobci za prvého žalovaného plnili, co po právu měl plnit sám. Druhý žalovaný jako advokát poskytující žalobcům právní službu sepsal kupní smlouvu, která nevyhovovala podmínkám vkladu a bezdůvodně je ujišťoval, že k dražbě nedojde. Rozsudek odvolacího soudu je tak založen na nesprávném právním posouzení věci a dovolatelé navrhují, aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 17. 7. 2000.

Dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejde-li o případ vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud (pokud jde o dovoláním napadenou část) potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238 odst. 1, ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněného dovolacího důvodu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. února 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu