33 Odo 593/2001
Datum rozhodnutí: 30.10.2001
Dotčené předpisy: § 544 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 593/2001-84

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců A) Z.H., dříve S., a B) P.S., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) B.R., a 2) L.B., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 150 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 98/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999 č. j. 14 Co 451/99-60, ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2001 č. j. 14 Co 451/99-78, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999 č. j. 14 Co 451/99-60, ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2001 č. j. 14 Co 451/99-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. dubna 1999 č. j. 19 C 98/99-32 uložil žalovaným, aby zaplatili žalobcům částku 141 000 Kč, zastavil řízení ohledně částky 9 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě, v níž se žalovaní zavázali zaplatit částku 250 000 Kč na účet žalobců do 30. 11. 1997 a doplatit kupní cenu za nemovitosti ve výši 3 600 000 Kč do 31. 3. 1998. Předmětem smlouvy byl dům čp. 31 se stavební parcelou č. 3/1, parcelou č. 619 a 627, vše v P., kat. území T. u V. Po zaplacení kupní ceny měla být mezi účastníky uzavřena kupní smlouva ohledně těchto nemovitostí. Pro případ nezaplacení doplatku kupní ceny v dohodnuté výši a lhůtě si účastníci dohodli smluvní pokutu ve výši 250 000 Kč rovnající se záloze na kupní cenu. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že smlouva byla uzavřena podle § 50a občanského zákoníku a smluvní pokuta byla dohodnuta podle § 544 a násl. občanského zákoníku. Protože žalovaní skutečně celkovou kupní cenu nezaplatili a nezaplatili ani smluvenou zálohu ve výši 250 000 Kč (na tuto zálohu zaplatili jen 100 000 Kč), stala se tato záloha smluvní pokutou, na niž jsou žalovaní po částečném zpětvzetí žaloby v částce 9 000 Kč (v tomto rozsahu bylo řízení podle § 96 odst. 1 a 3 o. s. ř. zastaveno) povinni zaplatit ještě 141 000 Kč.

K odvolání prvé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 1999 č. j. 14 Co 451/99-60, ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2001 č. j. 14 Co 451/99-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 141 000 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. V rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud řízení doplnil výslechem druhého žalovaného a zopakoval důkaz obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Ze smlouvy o smlouvě budoucí zjistil, že se uzavřená smlouva o smlouvě budoucí skládá po úvodu (označení smluvních stran) z ustanovení bez číselného označení, kde je uvedeno, že účastníci uzavírají smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se dohodli tak, že nejpozději do 1. dubna 1998, za podmínky, že kupující zaplatí do 30. 11. 1997 zálohu na kupní cenu ve výši 250 000 Kč a do 31. 3. 1998 doplatek kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč, uzavřou následující kupní smlouvu. Dále pokračuje text prvním až šestým článkem kupní smlouvy a následuje opět neoznačený závěr a podpisy smluvních stran. V článku pátém se uvádí, že smluvní strany dohodly, že v případě nezaplacení doplatku kupní ceny v dohodnuté výši a lhůtě se záloha na kupní cenu stane smluvní pokutou za nedodržení podmínek smlouvy a prodávající nebude povinen tuto částku kupujícímu vracet. Odvolací soud dovodil z výše uvedených skutečností závěr, že účastníci dohodli smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti zaplatit předem kupní cenu, nikoliv pro případ porušení povinnosti kupní smlouvu uzavřít. Smluvní pokuta, která je zajišťovacím institutem, zajišťovala tak ve své podstatě nikoli smlouvu o smlouvě budoucí, ale smlouvu kupní. Jestliže byla porušena povinnost uzavřít kupní smlouvu, pak se měli žalobci domáhat nahrazení projevu vůle žalovaných. Protože ale je z jejich následného chování zřejmé, že na tom nemají zájem, odpadl hlavní zajišťovaný závazek a následně není co zajišťovat. Žalobci se proto mohou domáhat pouze případné náhrady škody vzniklé jim porušením závazku ze strany žalovaných.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, v němž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Smluvní pokuta zajišťovala splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, tedy uzavření následné kupní smlouvy, a měla alespoň částečně odčinit majetkovou újmu, která by žalobcům vznikla v případě nesplnění závazku žalovanými a která by spočívala ve vázanosti žalobců smlouvou o budoucí smlouvě a nemožností realizovat prodej jiným zájemcům. Zdůrazňují, že obě smluvní strany chápaly příslušné ustanovení smlouvy o budoucí smlouvě jako smluvní pokutu pro případ neuzavření kupní smlouvy, a upozorňují na to, že žalovaní byli s tímto srozuměni a nikdy nepožadovali již zaplacenou částku zálohy, tedy 100 000 Kč nazpět. Podle jazykového vyjádření a zejména podle vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se měla záloha na kupní cenu stát smluvní pokutou, pokud žalovaní nezaplatí v dohodnutém termínu a výši doplatek kupní ceny. Protože tato skutečnost nastala, změnila se záloha na smluvní pokutu, kterou žalobci nebyli povinni žalovaným vracet. Je tedy zcela jednoznačné, že vůlí smluvních stran nebylo zahrnout smluvní pokutu do kupní smlouvy o převodu nemovitostí, neboť pokud by k podpisu této smlouvy mělo dojít, musela by být zaplacena jak záloha, tak i doplatek kupní ceny a ujednání o jakékoli smluvní pokutě by bylo nadbytečné. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že text upravující smluvní pokutu byl koncipován jako nedílná součást kupní smlouvy, která měla být mezi účastníky teprve uzavřena. Kupní smlouva je v textu smlouvy o smlouvě budoucí zřetelně oddělena od textu zbývající části smlouvy, což vyplývá především z číslování článků kupní smlouvy, v níž je ujednání o pokutě uvedeno v článku V. Z textu smlouvy o smlouvě budoucí jednoznačně vyplývá vůle stran upravit práva a povinnosti ohledně smluvní pokuty až v kupní smlouvě. Z žádného jednání žalovaných nelze dovodit jejich vůli spočívající v tom, aby ustanovení o smluvní pokutě bylo účinné ještě před uzavřením kupní smlouvy. Kupní smlouva v uvedeném znění nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena a vzhledem k tomu nelze uplatňovat jakékoli nároky z jejích jednotlivých ustanovení včetně povinnosti úhrady smluvní pokuty, neboť takový závazek nikdy žalovaným nevznikl. Žalovaní dále namítají neurčitost ujednání o smluvní pokutě, protože není přesně specifikováno, jaké a čí porušení závazku má být uvedenou smluvní pokutou sankcionováno. Ustanovení smlouvy předpokládá pouze transformaci doplatku kupní ceny ve smluvní pokutu, avšak příslušná ustanovení občanského zákoníku tuto možnost změny poskytnutého plnění na smluvní pokutu nepřipouštějí. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. ).

85

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem. Předmětem daného dovolacího přezkumu je proto správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě uzavřeli účastníci smlouvu o smlouvě budoucí podle § 50a občanského zákoníku. Tato smlouva směřovala k uzavření smlouvy kupní o převodu nemovitostí, náležitosti této smlouvy byly pojaty do textu smlouvy o smlouvě budoucí. Povinnost uzavřít budoucí smlouvu kupní byla koncipována jako oboustranná, vznik této povinnosti byl však vázán na zaplacení kupní ceny nemovitostí, a to ve formě zálohy ve výši 250 000 Kč a doplatku ve výši 3 600 000 Kč, přičemž platby měly odlišné lhůty splatnosti. Pro případ nezaplacení druhé platby se měla první platba stát smluvní pokutou.

Smluvní pokuta je jedním ze zajišťovacích prostředků. Právní podstatou smluvní pokuty je povinnost zaplatit určitou částku v případě, že byla porušena smluvní povinnost, kterou si strany pro případ jejího porušení sjednaly (§ 544 občanského zákoníku). Společným znakem všech občanskoprávních zajišťovacích prostředků je přitom jejich závislost na existenci platného závazkového právního vztahu, který zajišťují. Bez existence smluvní povinnosti nemůže existovat ani závazek k zaplacení smluvní pokuty.

V daném případě zaplacení zálohy na kupní cenu ve výši 250 000 Kč ve lhůtě do 30. 11. 1997 a doplatku kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč ve lhůtě do 31. 3. 1998 bylo ve smlouvě o smlouvě budoucí stanoveno jako odkládací podmínka, na kterou byl ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku vázán vznik práva a současně povinnosti k uzavření kupní smlouvy.

Podmínka je vedlejší ustanovení v právním úkonu, kterým se následky právního úkonu (tj. vznik, změna nebo zánik práva či povinnosti) činí závislými na skutečnosti, o níž jednající, resp. smluvní strany nevědí, zda se splní.

Nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že smluvní pokuta zajišťovala splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí k uzavření kupní smlouvy. Záloha na kupní cenu se měla stát smluvní pokutou, pokud žalovaní nezaplatí v termínu do 31. 3. 1998 doplatek kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč, zajišťovala tedy zaplacení tohoto doplatku kupní ceny žalovanými.

Jak však bylo v řízení zjištěno, prvá část odkládací podmínky, že kupující do 30. 11. 1997 zaplatí zálohu na kupní cenu ve výši 250 000 Kč, splněna nebyla. To mělo za důsledek, že právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí, tedy vznik práva a povinnosti k uzavření kupní smlouvy, již nenastanou a k datu 31. 3. 1998 již neexistovala povinnost zaplatit doplatek kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč, neboť zde nebyl právní důvod k takovému plnění, když bylo zřejmé, že k uzavření smlouvy nedojde.

Jelikož zde tedy neexistovala smluvní povinnost, nemohlo dojít k jejímu porušení a nemohl existovat ani závazek k zaplacení smluvní pokuty. Dovolací soud tedy shodně s odvolacím soudem, i když z poněkud jiných důvodů, dospěl k závěru, že žalobcům nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty.

Nejvyšší soud však současně dovodil, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad přitom dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. října 1994 sp. zn. 7 Cdo 38/94, které bylo publikováno pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, dovodil, že pokud odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolání účastníka řízení (§ 206 odst. 3, § 212 odst. 1 o. s. ř.) zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 25. září 1997 sp. zn. 2 Cdon 877/96, které bylo uveřejněno pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, dospěl k závěru, že takovou vadou řízení je i okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním. Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31. srpna 1999 sp. zn. 20 Cdo 1630/98, který byl publikován pod č. 46 v Soudní judikatuře, ročník 2000.

V dané věci se žalobci domáhali na žalovaných, aby jim společně a nerozdílně zaplatili částku 150 000 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem řízení co do částky 9 000 Kč zastavil a žalovaným uložil, aby zaplatili žalobcům částku 141 000 Kč. Ve výroku rozsudku přitom nestanovil povinnost žalovaných jako solidární. Pokud rozhodnutím soudu byla uložena několika dlužníkům povinnost zaplatit věřiteli určitou částku bez uvedení podílů jednotlivých dlužníků a bez uvedení, že jde o povinnost společnou a nerozdílnou, jsou dlužníci povinni přisouzenou částku věřiteli zaplatit rovným dílem. Stejným principem se řídí práva více žalobců na zaplacení přisouzené částky (srov. § 512 odst. 1 občanského zákoníku). V dané věci tedy výrok rozsudku soudu prvního stupně založil stav, že každý z obou žalovaných byl povinen zaplatit každému z žalobců částku 35 250 Kč. Odvolání každého z obou žalovaných pak bylo subjektivně přípustné co do částky 70 500 Kč, neboť pouze v tomto rozsahu jim byla rozsudkem soudu prvního stupně způsobena újma na jejich právech. Není přitom správný závěr odvolacího soudu, že oba žalovaní mají postavení nerozlučných společníků a že tudíž ve smyslu ustanovení § 206 a 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úkony jednoho z účastníků platí podle § 91 odst. 1 o. s. ř. i pro ostatní. Předmětem řízení je zaplacení peněžité částky, tedy plnění dělitelné, a nelze tudíž dovodit, že účastníci vystupují v pozici nerozlučných procesních společníků. V řízení každý vystupuje sám za sebe a odvolání jednoho ze žalovaných neotevřelo přezkum rozsudku soudu prvního stupně i pro druhého žalovaného.

86

Rozsudek soudu prvního stupně byl doručen první žalované dne 8. června 1999 a druhému žalovanému dne 9. června 1999. Podle § 204 odst. 1 o. s. ř. a § 57 odst. 2 o. s. ř. lhůta k odvolání uplynula první žalované dne 23. června 1999 a druhému žalovanému dne 24. června 1999. První žalovaná podala odvolání dne 21. června 1999, tedy včas, za odvolání druhého žalovaného je možno považovat až společné podání žalovaných ze dne 2. července 1999, jež bylo doručeno soudu prvního stupně dne 5. srpna 1999. Ve spise se sice nenachází doklad o předání této zásilky poště, datum vyhotovení tohoto podání a jeho doručení soudu prvního stupně však zakládá úsudek, že odvolání druhého žalovaného bylo podáno opožděně. Z uvedeného vyplývá, že včasné odvolání prvé žalované otevřelo přezkumu rozsudek soudu prvního stupně pouze co do částky 70 500 Kč, kterou podle rozhodnutí soudu prvního stupně měla prvá žalovaná zaplatit žalobcům. Opožděné odvolání druhého žalovaného neotevřelo možnost přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec. V rozporu s tím však odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 141 000 Kč ve vztahu k oběma žalovaným a rozhodl tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (zamítl tedy žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům tuto částku společně a nerozdílně).

Odvolací soud tedy podrobil věcnému přezkumu rozsudek soudu prvního stupně nad rámec včasného subjektivně přípustného odvolání první žalované. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k této vadě nelze napadený rozsudek kvalifikovat jako správný. Nejvyšší soud ho proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

Při novém rozhodování odvolací soud nepřehlédne, že příjmení žalobkyně A) správně zní H.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2001

JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu