33 Odo 591/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 591/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce G. G., proti žalované J. Z., o zaplacení částky 594.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 66/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2003, č. j. 56 Co 580/2002-273, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. M. S., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 594.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že jí poskytl tuto částku na splacení části upsaného základního jmění (emisního kurzu akcií) akciové společnosti, kterou pro něho svým jménem a na jeho účet založila.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 9. dubna 2002, č. j. 10 C 66/2000-210, žalobu o zaplacení částky 594.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. října 2003, č. j. 56 Co 580/2002-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření příkazní smlouvy, v jejímž rámci se žalovaná (tehdy v zaměstnaneckém poměru u žalobce) zavázala uskutečnit vymezenou činnost - založit pro žalobce svým jménem obchodní společnost (akciovou společnost) s tím, že hodnotu upsaných akcií uhradí žalobce a žalovaná pak následně akcie společnosti na žalobce převede. Částku 594.000,- Kč žalovaná od žalobce nikdy v hotovosti neobdržela, žalobce, který byl současně správcem vkladu a předsedou představenstva akciové společnosti, ji měl vložit přímo do založené společnosti 2.G. G., a. s. Žalovaná sice dne 3. 12. 1998 podepsala pokladní doklad o převzetí částky 594.000,-Kč z rukou žalobce, k takovému předání peněz však nikdy nedošlo, neboť zůstaly u žalobce a on s nimi sám disponoval. Zatímní list, který měl být vystaven ihned po vzniku obchodní společnosti, tedy po 11. 1. 1999, byl vystaven se značným zpožděním (v září 1999) a z jeho obsahu vyplývá, že splacená část emisního kurzu upsaných akcií v celkové výši 990.000,- Kč je pouze 594.000,- Kč, nesplacená zůstala část 396.000,- Kč. V době vystavení zatímního listu již žalovaná u akciové společnosti nepracovala, její vztahy se členy představenstva společnosti byly konfliktní. Nastaly mezi nimi neshody pokud jde o doplacení mzdy žalované i ohledně správnosti účetnictví, které žalovaná pro společnost v rozporu s pracovní smlouvou vedla. Bezprostředně po odstranění nejasností ve vztazích mezi žalovanou a akciovou společností projevila žalovaná dopisem ze dne 13. 12. 1999 ochotu zatímní list na žalobce převést a vydat mu jej. Žalobce jí však dopisem z 5. 1. 2000 sdělil, že o zatímní list již nemá zájem a že požaduje úhradu částky 594.000,- Kč. Žalobce netvrdil a ani neprokázal, že částku 594.000,- Kč předal do rukou žalované, nepodařilo se mu rovněž prokázat ani tvrzení, že splnil povinnost k zaplacení hodnoty 60 % upsaných akcií do pokladny obchodní společnosti za žalovanou. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů uzavřely, že ve vztahu mezi účastníky řízení, který se řídí ustanovením § 724 a násl. občanského zákoníku, splnila žalovaná povinnost vyplývající z příkazní smlouvy a žalobce je proto oprávněn požadovat po ní pouze zatímní list, nikoli (z titulu vydání bezdůvodného obohacení) finanční částku, kterou nikdy neobdržela. Pro dané řízení pak není rozhodující, že žalovaná v rámci zakladatelské smlouvy upsala akcie v hodnotě 990.000,-Kč a zavázala se k plnění ve smyslu § 176 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť závazek žalované vůči obchodní společnosti nebyl předmětem sporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci soudy obou stupňů shodně dospěly, a je přesvědčen, že soudy nebyl respektován zásadní princip občanského soudního řízení, tedy rozhodovat na základě skutkového stavu věci tak, jak byl v řízení prokázán. V této souvislosti žalobce velmi podrobně popisuje vlastní verzi skutku s tím, že takový skutkový děj má za prokázaný a jakákoli jiná tvrzení jsou zcela neodůvodněná a v rozporu s připomínaným principem formální pravdy i skutečnými výsledky dokazování . Další dovolací námitky směřují vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Žalobce namítá, že v řízení nabídl důkazy podstatně vyšší právní sily, než jak tak učinila žalovaná , soud prvního stupně však celou řadu jím nabídnutých důkazů neprovedl, případně provedené důkazy zhodnotil zjevně jednostranně. Oba soudy se velmi obsáhle zaobíraly skutečnostmi, které neměly žádnou souvislost s šetřenou věcí a zjevně je pak posoudily a zhodnotily tak, aby vyzněly zcela v neprospěch žalobce . S tvrzeními žalobce se soudy nevypořádaly, přestože byla podložena řádnými důkazy. Některé důkazy odvolací soud vyhodnotil v rozporu s pravidly logického uvážení. Žalobce je rovněž přesvědčen, že nebyla dodržena rovnost účastníků řízení. Zatímco skutečnost, že k vydání zatímního listu ze strany představenstva 2.G.-G. a. s. žalované došlo s určitým zpožděním, je transparentně hodnocena k tíži žalobce, skutečnost, že žalovaná nepřevedla zatímní list na žalobce v intencích dohody, je odůvodňována vůči žalované shovívavě tím, že nemá potřebné právnické ani ekonomické vzdělání, věk či zkušenosti. Doba, která uplynula od obdržení zatímního listu od představenstva do projevení ochoty jej žalobci předat, je shledávána přiměřenou. Soudu prvního stupně žalobce vytýká procesní pochybení spočívající v tom, jak naložil s jím uplatněnou námitkou podjatosti samosoudce, který věc projednával. S odkazem na Listinu základních práv a svobod poukazuje žalobce na zbytečné průtahy v celém soudním řízení i při písemném vyhotovení rozhodnutí. Stejně tak je přesvědčen, že byl krácen na svém základním právu jednat ve své mateřštině, když překlady realizované soudem původně ustanoveným tlumočníkem nebyly kvalitní a poté, kdy soud na opětovné žádosti ustanovil žalobci jím navrženého tlumočníka, odmítl opakovat výslech účastníků řízení. Ze všech zmiňovaných důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, a pokud by je shledal přípustným, aby je jako nedůvodné zamítl. Namítá, že přestože žalobce v dovolání výslovně deklaruje, že předmětem dovolání není opakování jeho skutkových tvrzení, z obsahu dovolání je zcela zřejmé, že jím jsou zpochybňovány právě skutkové závěry, k nimž odvolací soud dospěl. V čem žalobce spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí není v dovolání specifikováno. Žalovaná je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně jsou zcela správné, a plně se s nimi ztotožňuje.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že brojí proti skutkovým závěrům soudů ohledně vzniku jím namítaného bezdůvodného obohacení žalované (tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, vycházel), vytýká soudům nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalobce neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil a podle vlastního názoru i prokázal, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.. v platném znění).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu