33 Odo 582/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 582/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. S., proti žalovanému L. H., o zaplacení částky 158.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 287/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 522/2003-98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 522/2003-98, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. června 2003, č. j. 5 C 287/2002-76/7, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 158.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 10. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 168.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 21. 10. 2000 do zaplacení s odůvodněním, že v autobazaru provozovaném žalovaným zakoupila osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia Combi GLXi, SPZ SYH 17-51 (dále jen vozidlo , resp. předmětné vozidlo ), za kupní cenu 168.000,- Kč. Kupní smlouvu s ní žalovaný uzavřel jako obstaravatel na základě smlouvy o obstarání prodeje motorového vozidla sjednané mezi ním a prodávající V. F. Vzápětí však bylo zjištěno, že jde o odcizené vozidlo, a jelikož prodávající nebyla jeho vlastníkem, je kupní smlouva neplatná. Vozidlo bylo vydáno orgánům Policie ČR a žalobkyně se nyní domáhá vrácení plnění, které žalovanému na základě smlouvy poskytla.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 5 C 111/2001-25, žalobu zamítl s tím, že žalovaný uskutečnil prodej vozidla na základě přímého zastoupení, neboť žalobkyně musela vědět, že žalovaný jedná za jiného a že prodávajícím je ve skutečnosti jiná osoba. Proto se žalobkyně musí domáhat vrácení plnění z neplatné smlouvy na prodávajícím, nikoli na žalovaném jako obstaravateli, který není ve věci pasivně legitimován. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 19 Co 69/2002-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 33 Odo 621/2002-54, shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom jej s odkazem na ustálenou judikaturu zavázal právním názorem, že vzhledem k tomu, že žalovaný nedisponoval plnou mocí, na jejímž základě by vůči žalobkyni vystupoval jako zástupce jiné osoby, ale pouze smlouvou o obstarání prodeje vozidla, která nezakládá přímé zastoupení, nemusela žalobkyně vědět o tom, že žalovaný jedná jako zmocněnec jménem zmocnitele. Naopak jednání žalovaného vykazovalo znaky nepřímého zastoupení a žalobkyně se právem domnívala, že s ní žalovaný jedná vlastním jménem. Smluvními stranami tedy byli žalobkyně a žalovaný a otázka pasivní legitimace byla posouzena nesprávně.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 5 C 287/2002-76/7, žalobu znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Respektoval sice vázanost právním názorem dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalovaného, ale na základě doplněného dokazování dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že žalovaný o prodeji předmětného vozidla jednal vždy s otcem žalobkyně J. P., o němž věděl, že podniká v oboru obchodování s motorovými vozidly. J. P. se při tomto jednání neprokazoval žádnou plnou mocí ani pověřením a jeho prohlášení, že žalovanému bylo zřejmé, že předmětné vozidlo kupuje pro svoji dceru, je podloženo pouhým dojmem. Kupující stranou ústně uzavřené kupní smlouvy byl tedy otec žalobkyně a jen ten je ve věci ve smyslu § 457 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) aktivně legitimován. Soud prvního stupně současně konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že za předmětné vozidlo bylo zaplaceno pouze 158.000,- Kč.

K odvolání žalobkyně (jímž nebyl napaden výrok o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 10.000,- Kč s příslušenstvím) odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 522/2003-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 158.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 10. 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco žalobu o zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 158.000,- Kč od 21. 10. 2000 do zaplacení zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování některých listinných důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že při uzavření kupní smlouvy žalovaný věděl, že neprodává předmětné vozidlo J. P. jako fyzické osobě, nýbrž provozovateli autobazaru N., jímž je žalobkyně. Ta je tedy jako účastnice této smlouvy v řízení aktivně legitimována. V otázce pasivní legitimace pak odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Žalovaný v souvislosti s touto otázkou poukazoval na změnu skutkového stavu oproti době, kdy rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Nově bylo zjištěno, že žalobkyně na základě mandátní smlouvy s (domnělou) vlastnicí vozidla V. F. uzavřela 6. 12. 1999 ohledně předmětného vozidla další kupní smlouvu, v níž V. F. vystupovala jako prodávající. Z toho podle přesvědčení žalovaného zřetelně vyplývá, že žalobkyně si musela být již při jednání s ním vědoma, že vlastníkem vozidla je třetí osoba a že on jedná za jiného. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ani z této smlouvy nelze vědomost žalobkyně o tom, že smluvní stranou je osoba odlišná od žalovaného, dovodit. Pokud byl předmětem prodeje odcizený osobní automobil, je kupní smlouva neplatná a žalovaný je podle § 457 ObčZ povinen vrátit žalobkyni to, co podle smlouvy dostal, t. j. 158.000,- Kč, a to i s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně stanovené v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. podle diskontní sazby ke dni prodlení.

Proti tomuto rozsudku, a to proti všem výrokům s výjimkou výroku o částečném zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení, podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovil názor, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by již v den, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji předmětného vozidla, věděl o tom, že J. P. jedná za žalobkyni jako její zaměstnanec, naopak je z nich zřejmé, že se o této skutečnosti dověděl až z korespondence s právním zástupcem žalobkyně. I ze svědecké výpovědi J. P. vyplývá, že dlouhou dobu provozoval Autobazar N. a že takto byl v regionu znám, a jestliže tento svědek připustil, že žalovanému nepředložil plnou moc ani pracovní smlouvu a o pracovněprávním vztahu mezi ním a žalobkyní se vůbec nezmínil, není pochyb o tom, že při uzavření smlouvy byl žalovaný v dobré víře, že ji uzavírá s J. P. Výpověď svědka P. je vzhledem k ústní formě kupní smlouvy stěžejním důkazem, ale odvolací soud ji podle názoru dovolatele vůbec nehodnotil. Vzhledem k nesouhlasu se skutkovým závěrem o tom, s kým uzavíral smlouvu, zpochybnil žalovaný i právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Pokud jde o pasivní legitimaci, zdůraznil, že od doby vydání rozsudku dovolacího soudu se změnil skutkový stav. Z kupní smlouvy ze 6. 12. 1999, kterou žalobkyně uzavírala na základě mandátní smlouvy s V. F., lze totiž dovodit, že ani žalobkyně, ani J. P. se ve skutečnosti nechtěli stát vlastníky předmětného vozidla, ale že pouze chtěli pro V. F., kterou tehdy za vlastníka považovali, zajistit prodej vozidla další osobě. Museli tedy vědět, že žalovaný vystupuje při jednání s nimi jako přímý zástupce. Navíc nechtěla-li se žalobkyně nikdy stát vlastnicí vozidla, jsou zde další pochybnosti o její aktivní legitimaci. Dovolatel ještě vyslovil názor, že pokud svědek P., jak sám vypověděl, žalobkyni částku zaplacenou žalovanému na základě smlouvy z 2. 10. 1999 splácí, je to on, kdo má alespoň do výše již zaplacené částky nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle jejího názoru bylo prokázáno, že J. P. jednal se žalovaným jako její zaměstnanec, a to samo o sobě postačí k závěru, že z jeho úkonů je zavázána ona. Navíc z provedených důkazů je podle ní zřejmé, že žalovaný o tom, že její otec jedná za ni, věděl. Pokud pak jde o pasivní legitimaci žalovaného, pro její posouzení je rozhodující doba uzavření smlouvy mezi účastníky, t. j. 2. 10. 1999, a pokud tehdy žalovaný při jednání s ní nevystupoval jako zástupce prodávající, je to on, s kým je žalobkyně v právním vztahu.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru že dovolání je opodstatněné.

Žalovaný především zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že mu již v době uzavření smlouvy s J. P. bylo známo, že tato osoba s ním jedná jako zaměstnanec žalobkyně, a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Jelikož žalobkyně vyslovila názor, že pokud bylo prokázáno, že její otec jednal se žalovaným z titulu zaměstnaneckého vztahu k ní, je jeho jednáním bez dalšího zavázána ona, zabýval se dovolací soud nejprve tím, zda jsou skutková zjištění týkající se vědomosti žalovaného o tom, že J. P. byl zaměstnancem žalobkyně a jako takový při jednání s ním vystupoval, vůbec pro právní posouzení věci relevantní.

Podle § 13 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Osobní jednání podnikatele fyzické osoby je tzv. jednáním přímým; jednáním nepřímým pak je jednání, jímž projevuje svoji vůli zástupce, ovšem jménem a s důsledky pro podnikatele. Oprávnění zástupce jednat za podnikatele může vyplývat buď ze zákona či z rozhodnutí státního orgánu (tzv. zákonné zastoupení) nebo z dohody o plné moci (zastoupení smluvní). Zákonné zastoupení podnikatele je upraveno mimo jiné v § 15 odst. 1 ObchZ, podle kterého kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Obchodní zákoník neobsahuje komplexní úpravu jednání podnikatele, a proto podle § 1 odst. 2 ObchZ lze na otázky v obchodním zákoníku neřešené aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Takovýmto ustanovením je i § 32 odst. 1 ObčZ, podle kterého nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Pro případ, že z právního úkonu neplyne, že ten, kdo jej činí, jedná za jiného, se tedy uplatní nevyvratitelná domněnka, že jedná vlastním jménem a že proto jemu vznikají práva a závazky. Tato zásada platí nejen pro zastoupení smluvní, ale i pro zastoupení zákonné. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že k tomu, aby právní úkony osob uvedených v § 15 odst. 1 ObchZ zavazovaly podnikatele, z nich musí vyplývat, že tyto osoby jednají za něho. Za této situace je ovšem závěr o tom, zda v této věci bylo z jednání J. P. se žalovaným patrné, že jedná za žalobkyni, pro posouzení otázky, kdo je ve sporu aktivně legitimován, rozhodující a námitkami žalovaného proti správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud řešení této otázky postavil, je nutno se zabývat.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně z důvodu, že v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98).

Odvolací soud opřel svůj závěr o aktivní legitimaci žalobkyně o účastnickou výpověď žalovaného v tomto řízení, o jeho výpověď před orgány činnými v trestním řízení a o některé listiny a z těchto důkazů dovodil, že žalovanému bylo známo, že druhou smluvní stranou je provozovatel (vlastník) A. N., resp. žalobkyně, neboť J. P. jednal pouze jako její zaměstnanec, nikoliv jako kupující fyzická osoba . Při hodnocení důkazů ovšem nevzal v úvahu další provedené důkazy. To platí především o svědecké výpovědi J. P., která jak žalovaný právem zdůrazňuje je jedním z nejdůležitějších důkazů, neboť představuje spolu s výpovědí žalovaného jediný přímý důkaz o tom, jak jednání o koupi předmětného vozidla probíhalo. Odvolací soud se o obsahu této svědecké výpovědi při odůvodnění svých skutkových závěrů vůbec nezmínil, ačkoli skutečnost, že otec žalobkyně podle svých vlastních slov nehlásil , že jedná za dceru, neprokázal se plnou mocí či pověřením a neměl k dispozici ani razítko, ze kterého by bylo patrno, kdo podniká pod obchodním jménem A. N., koresponduje s tvrzením žalovaného, že podle jeho přesvědčení při jednání s ním vystupoval J. P. vlastním jménem. Pokud by odvolací soud přihlédl i k této svědecké výpovědi, nemohl by pouze na základě údaje na příjmovém dokladu, že kupní cena byla převzata od J. P., A. N., a poznámky na obstaravatelské smlouvě, že cena byla upravena podle požadavku A. N. Ch., dospět k závěru, že žalovanému bylo známo, že druhou smluvní stranou je žalobkyně, Svědek P. totiž vypověděl, že v dřívější době provozoval autobazar s názvem N. on sám a že mu není známo, zda žalovaný věděl, že s tímto podnikáním již skončil. Odvolací soud nehodnotil ani korespondenci účastníků před zahájením sporu, konkrétně dopis žalovaného právnímu zástupci žalované, v němž žalovaný odpovídá na výzvu k vrácení přijaté kupní ceny ze dne 17. října 2000 tak, že předmětné vozidlo u něho nezakoupila žalobkyně, nýbrž J. P. Na druhé straně učinil z protokolu o výslechu žalovaného jako svědka před orgány Policie ČR dne 21. listopadu 2000, v němž je uvedeno: Zastavil se u mě pan P., o kterém vím, že jeho dcera vlastní autobazar v Ch. , závěr, že žalovaný už v době jednání s J. P. věděl o tom, že otec žalobkyně s ním jedná jejím jménem, i když z tohoto protokolu nelze dovodit, že žalovanému bylo již tehdy známo, že autobazar N. provozuje žalobkyně, a už vůbec se z něj nepodává, že J. P. jednal se žalovaným jako zaměstnanec žalobkyně.

Lze tedy konstatovat, že odvolací soud při hodnocení důkazů na jedné straně pominul podstatné skutečnosti, které byly prokazovány provedenými důkazy, a na druhé straně vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly. Tím naplnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalovaný zpochybňuje v prvé řadě právní závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně. Tato námitka však plně souvisí s jeho výhradami proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, neboť její podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž pak odvolací soud dovodil, že nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy přísluší žalobkyni jako subjektu, který se žalovaným smlouvu uzavřel. Jde tedy podle obsahu opět o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, pro který platí to, co bylo uvedeno shora. I nesouhlas žalovaného s tím, jak byla vyřešena otázka pasivní legitimace, se opírá o námitky skutkového charakteru poukazující na změnu skutkových zjištění oproti těm, z nichž vycházel dovolací soud při formulaci svého závazného právního názoru. V tomto směru lze ovšem přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že skutečnost, že s odstupem přibližně dvou měsíců od uzavření smlouvy mezi žalovaným a J. P. (ať už jednal svým jménem nebo jako zaměstnanec žalobkyně) uzavřela žalobkyně jako přímá zástupkyně V. F. ohledně předmětného vozidla kupní smlouvu s jiným kupujícím, ještě není jednoznačným důkazem toho, že už při jednání se žalovaným jí muselo být známo, že žalovaný není jeho vlastníkem.

Výhrady žalovaného, které skutečně představují polemiku s právními závěry odvolacího soudu, je nutno odmítnout. I kdyby bylo možno mít za prokázané, že žalobkyně (samozřejmě za předpokladu, že by bylo postaveno najisto, že J. P. jednal jejím jménem a že ona byla účastnicí smlouvy se žalovaným) vůbec neměla v úmyslu nabýt kupní smlouvou vlastnictví k předmětnému vozidlu, neměnilo by to nic na její aktivní legitimaci ve sporu, neboť pokud byla účastnicí smlouvy, která byla shledána ať už z jakéhokoli důvodu neplatnou, byla by jen ona oprávněna ve smyslu § 457 ObčZ požadovat vrácení plnění, které podle ní žalovanému poskytla. Z téhož důvodu nemůže být podstatné, že J. P. (jak uvádí) splácí žalobkyni částku odpovídající kupní ceně žalovanému zaplacené, neboť pokud by nedošlo k platnému postoupení pohledávky či k jiné změně v obsahu závazku (a to není tvrzeno), je v případě bezdůvodného obohacení podle § 457 ObčZ vždy dána věcná legitimace jen na straně účastníků neplatné či zrušené smlouvy. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak, jak jej žalovaný v dovolání vymezil, tedy dán není.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil. Obecně platí zásada, že je nepřípustné, aby odvolací soud, pokud se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Jelikož však o nové hodnocení důkazu ve vlastním smyslu jde tam, kde má odvolací soud jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku, jsou možnosti odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně určovány povahou důkazního prostředku a zákonem předepsaným způsobem provedení důkazu. Proto jde-li o listinné důkazy nebo například o výpovědi účastníků či svědků, jež byly učiněny v prvním stupni před dožádaným soudem (kde je podle § 129 odst. 1 OSŘ předepsaným způsobem provedení těchto důkazů jejich přečtení při jednání), může odvolací soud tyto důkazy jinak hodnotit a dojít k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Z výpovědi účastníka řízení nebo svědka však odvolací soud nesmí vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně, pokud tento důkaz sám neopakoval. Je tomu tak především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které mají vliv na posouzení věrohodnosti výpovědí, ale nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. blíže např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jak už bylo uvedeno, skutkové závěry odvolacího soudu vycházejí kromě protokolu o výpovědi žalovaného před orgány činnými v trestním řízení a dalších listinných důkazů (jejichž odlišné hodnocení odvolacím soudem bez opakování v odvolacím řízení vadu řízení jak bylo shora vysvětleno nezakládá) též z výpovědi žalovaného v řízení před soudem prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně z této výpovědi (v souvislosti s dalšími hodnocenými důkazy) dovodil, že žalovanému nebylo známo, že s ním J. P. jedná jako zaměstnanec žalobkyně, odvolací soud přesto, že žalovaného znovu nevyslechl, přijal závěr opačný. Je tedy zřejmé, že na rozdíl od soudu prvního stupně považoval účastnickou výpověď žalovaného za nevěrohodnou a že tímto jejím hodnocením zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Vzhledem k naplnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ přezkoumávaný rozsudek v napadeném rozsahu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu