33 Odo 573/2004
Datum rozhodnutí: 11.11.2004
Dotčené předpisy: § 213 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 573/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Z. B., zastoupené, advokátem, proti žalované M. K., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 70.641,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 3/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2004, č. j. 19 Co 248/2002-94, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2004, č. j. 19 Co 248/2002-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou v konečném znění po žalované zaplacení částky 75.641,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 1997 do zaplacení. Uváděla, že tuto částku jí žalovaná dluží na kupní ceně za byt .

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 13. března 2002, č. j. 8 C 3/2000-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 70.641,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1997 do zaplacení, žalobu v části pro zaplacení částky 5.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. ledna 2004, č. j. 19 Co 248/2002-94, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 70.641,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1997 do zaplacení zamítl, a v návaznosti na tuto změnu změnil i akcesorický výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení. Současně pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka namítá, že odvolací soud při rozhodování pominul některé údaje vyplývající z výpovědí svědků Z. i manželů U. a zjištění, že žalovaná za žalobkyni zaplatila 45.000,- Kč manželům N., učinil z neurčité výpovědi svědkyně N. Bez povšimnutí přitom nechal skutečnost, že sama žalovaná svá tvrzení ohledně četnosti i výše splátek postupně účelově měnila a že pozměnila potvrzení o předání částky 45.000,- Kč. Žalobkyně připomíná, že již před soudem prvního stupně náležitě objasnila, že splátku ve výši 30.000,- Kč převzala od žalované pouze jednou, a to v dubnu 1997, a pouze nedopatřením argumentovala tím, že splátku ve stejné výši obdržela od žalované v srpnu 1997. Odvolací soud však přesto bez opory v ostatních provedených důkazech - vzal za prokázané, že se jednalo o dvě různé platby. Dovolatelka je přesvědčena, že listinnými důkazy i svědectvími bylo prokázáno, že žalovaná jí namísto částky 250.000,- Kč uhradila pouze 179.359,- Kč, takže částku 70.641,- Kč jí doposud dluží. Dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v dovolání obsahově konkretizován není.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně byla jako nedůvodné zamítnuto. Je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť skutkové zjištění, že žalobkyni za převod členských práv a povinností v družstvu vlastníků bytů zaplatila částku 250.000,- Kč, vychází z důkazů provedených u soudu prvního stupně, byť je tento soud považuje za sporné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodu uváděného dovolatelkou.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření tzv. smlouvy o koupi bytu v P. v D. u. čp. 17, jejímž předmětem však ve skutečnosti byl převod členských práv a povinností v družstvu vlastníků ze žalobkyně na žalovanou za ujednanou cenu 250.000,- Kč. Na tuto cenu uhradila žalovaná žalobkyni postupně celkem 179.359,- Kč (a to platbami 120.000,-Kč dne 13. 9. 1996, 30.000,- Kč dne 4. 4. 1997 a 20.000,- Kč dne 23. 1. 1998, a započtením částky 4.359,- Kč představující dluh žalobkyně vůči žalované); s plněním zůstatku ve výši 70.641,- Kč je žalovaná v prodlení. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně rozvedeno - vyhodnocením listinných důkazů (zejména Potvrzení ze dne 13. 9. 1996), výpovědí obou účastnic (tyto výpovědi hodnotil s přihlédnutím ke značně snížené věrohodnosti jejich obsahu pouze jako orientační) a výpovědí svědků A. N., J. Z. a M. a J. U. za situace, kdy přijetí doplatku ceny žalobkyně popírala. Závěr volného hodnocení zmíněných důkazů vyústil v to, že soud prvního stupně neuvěřil obraně žalované, že doplatek ceny byl uhrazen tak, že žalovaná za žalobkyni zaplatila její dluh vůči manželům N. ve výši 45.000,- Kč, další částku 30.000,- Kč jí předala v srpnu 1997 a nevzal za prokázané ani to, že účastnice se dohodly na započtení částek 38.168,40 Kč, 12.000,- Kč a 5.000,- Kč na doplatek ceny. Odvolací soud, aniž shora zmíněné důkazy při jednání dne 7. 1. 2004 zopakoval, vyšel z jiných skutkových zjištění, když uzavřel, že sporný doplatek ceny žalovaná žalobkyni uhradila. Na přijetí platby 35.000,- Kč v srpnu 1997 usoudil z výpovědí žalobkyně při jednání soudu prvního stupně 17. 2. 1999 a 24. 3. 1999 a existenci platby 45.000,- Kč dovodil jak z předloženého potvrzení ze dne 13. 9. 1996, tak z výpovědi žalobkyně, která sama uváděla, že ji žalovaná dala peníze pro paní A. N. , a z výpovědi svědkyně A. N., která si sice všechny podrobnosti ohledně předávání peněz nepamatovala, setrvala však ve svých výpovědích na tom, že tato částka pocházela od žalované a měla být započítána na dohodnutou částku za převod bytu .

Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval účastnické a svědecké výpovědi, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K té, jak již bylo shora uvedeno, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný výrok (a spolu s ním i akcesorické výroky o nákladech řízení) rozsudku odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. listopadu 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu