33 Odo 572/2002
Datum rozhodnutí: 26.11.2003
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 572/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně B. P., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Mgr. I. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 216.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 220/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2001, č.j. 14 C 687/2001-297, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. prosince 1996, č.j. 10 C 220/95-45, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 31. ledna 1997, č.j. 10 C 220/95-64, bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 200 000 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 82 775 Kč, byla žaloba zamítnuta, a v plném rozsahu byla žaloba zamítnuta proti F. Z., který byl rovněž žalován. Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit část soudního poplatku. Rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalovaný odpovídá za škodu, kterou způsobil překročením svého oprávnění z plné moci při prodeji nemovitostí žalobkyně. Odpovědnost žalovaného F. Z. neshledal.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 1998 č.j. 14 C0 318/97-97 byl rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že bude namístě zkoumat, zda daný nárok nelze přiznat buď jako náhradu škody, případně jako doplatek kupní ceny, či plnění vyplývající z příkazní smlouvy podle § 724 a násl. Zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen ObčZ .

Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, č.j. 10 C 220/95-137, žalovanému uložil, aby zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 5. 1993 do 5. 5. 1996 ve výši 66 775 Kč a dále s 16 % úrokem z prodlení od 6. 5. 1996 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; ohledně další požadované částky 16 000 Kč žalobu proti žalovanému zamítl. V plném rozsahu zamítl žalobu proti F. Z. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Okresní soud posoudil věc podle ustanovení 420 odst. 1 ObčZ a znovu dospěl k závěru, že žalovaný překročil rozsah zmocnění při uzavírání kupní smlouvy jménem žalobkyně, čímž jí způsobil škodu ve výši 200 000 Kč.

Rovněž tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2000, č.j. 14 Co 316/99-166, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, že je nezbytné ujasnit, v jakém právním vztahu je žalobkyně k oběma žalovaným, a se závazným právním názorem, že zcela nepodstatný je vztah mezi žalovanými navzájem. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ačkoliv vyvodil odpovědnost žalovaného z ustanovení § 420 odst. 1 ObčZ, nevypořádal se důsledně s tím, zda jsou naplněny všechny zákonné předpoklady této odpovědnosti. Zároveň upozornil, že dospěl-li by soud prvního stupně k závěru, že na věc je třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, bude nutné vycházet z konkrétní skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, nikoli pouze z obecného vymezení podle § 451 odst. 1 ObčZ.

Vázán tímto právním názorem, Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. března 2001, č.j. 10 C 220/95-215, zamítl zcela žalobu proti F. Z. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 192 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 6. 1993 do 8. 4. 1996 ve výši 59 251,70 Kč a dále s 16 % úrokem z prodlení dlužné částky od 9. 4. 1996 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. V části požadující zaplacení dalších 24 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že F. Z. jednal na základě plné moci, kterou mu žalobkyně udělila dne 27. 1. 1993, a která jej opravňovala k předběžnému sjednání podmínek kupní smlouvy. Rozsah svého zmocnění však překročil uzavřením zprostředkovatelské smlouvy s žalovaným dne 29. 3. 1993. Jménem žalobkyně pak F. Z. její nemovitost prodal za kupní cenu 600 000 Kč, která byla poukázána na účet žalovaného. Povinností žalovaného bylo kupní cenu, po odpočtu 4 % z částky 600 000 Kč, zaslat žalobkyni. Protože žalovaný poslal žalobkyni pouze 384 000 Kč, je jeho povinností doplatit jí částku 192 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, 2 ObčZ. Do prodlení s úhradou zůstatku kupní ceny se žalovaný dostal dnem 25. 6. 1993, tedy následující den poté, kdy žalobkyně obdržela vyúčtování kupní ceny. Je proto povinen zaplatit jí rovněž úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 ObčZ ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Za období od 25. 6. 1993 do 14. 7. 1994 jde o 3 % úrok z prodlení ročně z částky 192 000 Kč, což představuje 6 059,80 Kč, za období od 15. 7. 1994 do 8. 4. 1996 činí 16 % úrok ročně z dlužné částky celkem 53 191,90 Kč, celkem tedy představuje úrok z prodlení do 8. 4. 1996 částku 59 251,70 Kč; od následujícího dne 9. 4. 1996 je povinen žalovaný platit úrok z prodlení ve výši 16 % z dlužné částky.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2001, č.j. 14 C 687/2001-297, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (změněn byl pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní s žalovaným) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nelze se však ztotožnit s jeho právním posouzením věci. Žalobkyně se podle odvolacího soudu důvodně domáhá dosud nepoukázané části kupní ceny, na kterou má nárok podle kupní smlouvy uzavřené podle § 588 ObčZ. Podle odvolacího soudu však její nárok nevyplývá z bezdůvodného obohacení, ale ze smlouvy příkazní, kterou žalovaný uzavřel s kupujícími manžely K. (§ 724 ObčZ). Účet žalovaného byl pouhým místem plnění, určeným dohodou manželů K. a žalobkyně. I když žalovaný nebyl přímým účastníkem kupní smlouvy, dohodou na sebe vzal závazek zakotvený v bodě III. kupní smlouvy, a to že kupní cenu, kterou kupující složili na jeho účet, poukáže žalobkyni po odečtení odměny za zprostředkování ve výši 4 % z kupní ceny. Tuto povinnost nesplnil do částky 192 000 Kč. Zprostředkovatelská smlouva uzavřená dne 29. 3. 1993 mezi žalovaným a F. Z. je absolutně neplatná jednak proto, že v ní není vymezen předmět zprostředkování, takže není zjevné, zda má jít o převod nemovitosti, či vyvíjení činnosti směřující k tomuto převodu, dále pak pro neurčitost (§ 37 odst. 1ObčZ). I kdyby se jednalo o smlouvu platnou, žalobkyni by nezavazovala mimo jiné proto, že F. Z. se v ní označil za prodávajícího (o žalobkyni se v ní vůbec nezmínil), takže ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 ObčZ platí, že jednal vlastním jménem. Především však F. Z. překročil jako zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, kterou mu žalobkyně udělila dne 27. 1. 1993, neboť podle plné moci byl oprávněn pouze předběžně sjednat veškeré podmínky kupní smlouvy, nikoli uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu s tak pro žalobkyni nevýhodnými podmínkami. Žalobkyně toto překročení plné moci neschválila, jak je zřejmé z jejího chování poté, co zjistila, za jakou částku byly nemovitosti ve skutečnosti prodány, naopak okamžitě požadovala vyplacení zbytku kupní ceny, takže ji toto překročení nezavazuje (§ 33 odst. 1 ObčZ).

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Má za to, že za újmu žalobkyně neodpovídá on, ale F. Z. jako příkazník z příkazní smlouvy, kterou uzavřel podle § 724 ObčZ s žalobkyní, neboť překročil oprávnění, která od žalobkyně obdržel, a odpovídá za škodu, kterou jí tím způsobil. Naopak dovolatel má nárok na plnění ze smlouvy o zprostředkování, kterou s F. Z. uzavřel, neboť byl v dobré víře, že tento má oprávnění s ním takovou smlouvu uzavřít.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (shodně jako mu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) již za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., rovněž odvolací řízení proběhlo podle současných předpisů, takže Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a je § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud neshledal dovolání opodstatněným.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady (které soud zkoumal z úřední povinnosti) ze spisu nevyplývají a ani dovolatel netvrdí, že by jimi řízení trpělo.

Dovolací soud proto rozsudek přezkoumal z důvodu uplatněného v dovolání, jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav.

V daném případě jsou podle názoru dovolacího soudu všechny relevantní právní závěry soudů obou stupňů správné; nesprávný je pouze závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně vyplývá z příkazní smlouvy, uzavřené mezi kupujícími manžely K. na jedné straně a žalovaným na druhé straně ve smyslu § 724 ObčZ. Nárok žalobkyně totiž vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení, konkrétně majetkového prospěchu získaného bez právního důvodu (viz § 451 odst. 2 ObčZ); zmíněná vada však nemá vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

Lze souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaný nemá nárok ponechat si žalovanou částku z titulu zprostředkovatelské smlouvy, kterou uzavřel s F. Z. dne 29. 3. 1993, a že povinnost zaplatit žalovanou částku nevyplývá pro F. Z. z ustanovení § 725 ObčZ o příkazní smlouvě. Stejně správný je závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je dán tím, že žalovaný si ponechal část kupní ceny patřící žalobkyni.

Podle § 724 ObčZ se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Takovou příkazní smlouvu uzavřela žalobkyně s F. Z. dne 27. 1. 1993 (šlo o zastoupení na základě dohody o plné moci). Podle ní žalobkyně zmocnila F. Z. k jednání ohledně prodeje vlastních nemovitostí (pozemkové parcely č. 183/4 se zahradní chatkou v katastrálním území M., obec M.) s realitní kanceláří s tím, aby předběžně sjednal veškeré podmínky kupní smlouvy a dále případným zájemcům nemovitosti osobně zpřístupnil za účelem prohlídky. Dále ho zmocnila k jednání s Městským úřadem v M. ke sjednání podmínek dohody ohledně pozemkových úprav. Z výše uvedené plné moci jednoznačně vyplývá, že F. Z. byl pověřen k pouhému vyjednání předběžných podmínek kupní smlouvy prostřednictvím realitní kanceláře a že nebyl pověřen ani uzavřením kupní smlouvy (zejména tedy ani co se týče výše kupní ceny), ani zmocněn k tomu, že sjedná odměnu s realitní kanceláří za zprostředkování.

V posuzovaném případě F. Z. dne 29. 3. 1993 sjednal s žalovaným zprostředkovatelskou smlouvu týkající se výše uvedených nemovitostí žalobkyně, podle níž byla v bodě III. dohodnuta výše odměny žalovaného za zprostředkování a to tak, že činí 4 % z ceny 400 000 Kč a bylo ujednáno, že pro případ, že bude tato cena překročena, připadne zprostředkovateli 50 % z částky představující toto překročení. Kupní smlouvou ze dne 27. 4. 1993 pak jménem žalobkyně prodal žalovaný výše uvedené nemovitosti kupujícím Ing. S. a Mgr. M. K. za kupní cenu 600 000 Kč.

Podle § 33 odst. 1 ObčZ překročí-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dověděl, platí, že překročení schválil.

Ve výše uvedených dvou případech, tedy jak při sjednávání zprostředkovatelské smlouvy s žalovaným dne 29. 3. 1993, tak při uzavírání kupní smlouvy dne 27. 4. 1993, překročil F. Z. svá oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalobkyní. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v březnu nebo v dubnu 1993 F. Z. oznámil žalobkyni, že její nemovitosti jednak prodal (uzavřel kupní smlouvu), dále že tak učinil za kupní cenu 400 000 Kč. S obojím žalobkyně souhlasila, čímž došlo ke zhojení následků překročení plné moci, neboť toto překročení bylo zmocněnkyní schváleno.

Žalobkyně se seznámila s kupní smlouvou až dne 26. 7. 1993, kdy jí byla v písemné podobě zaslána žalovaným; v této kupní smlouvě byla uvedena kupní cena 400 000 Kč. Kopie této kupní smlouvy s ověřenými podpisy byly předloženy katastrálnímu úřadu za účelem vkladu do katastru a finančnímu úřadu za účelem vyměření daně z převodu nemovitostí; v těchto kopiích však již byla uvedena skutečně sjednaná kupní cena 600 000 Kč. Až na podzim 1994, při kontrole finančního úřadu, se žalobkyně dozvěděla, že skutečná kupní cena čítala 600 000 Kč. Také toto překročení plné moci (sjednání kupní ceny o dalších 200 000 Kč vyšší) schválila a začala se domáhat zaplacení celé kupní ceny.

Z výše uvedeného vyplývá, že překročení plné moci, jak ve vztahu k uzavření kupní smlouvy, tak ve vztahu ke kupní ceně 600 000 Kč bylo žalobkyní dodatečně schváleno, takže kupní smlouvu uzavřenou dne 27. 4. 1993 je třeba považovat za platnou. Touto kupní smlouvou prodala žalobkyně (zastoupená F. Z.) zde specifikované nemovitosti Ing. S. a Mgr. M. K. za kupní cenu 600 000 Kč. Podle bodu III. této smlouvy si účastníci ujednali, že celá kupní cena bude poukázána na účet žalovaného do 3 dnů od jejího podpisu. Dále bylo sjednáno, že žalovaný poukáže kupní cenu prodávající nejpozději následující pracovní den po dni, kdy mu bude předloženo vyhotovení kupní smlouvy s doložku Katastrálního úřadu v Ch. o povolení vkladu vlastnictví pro kupující. Celou kupní cenu poukázali prodávající na účet žalovaného dne 5. 5. 1993. Kupní smlouva byla vložena do katastru dne 22. 6. 1993. Na základě vyúčtování ze dne 24. 6. 1993 zaslal žalovaný žalobkyni z převzaté kupní ceny částku 384 000 Kč. V jeho dispozici zůstalo z převzaté kupní ceny 24 000 Kč jako 4 % odměna za zprostředkování a dalších 192 000 Kč; k ponechání si částky 192 000 Kč neměl žalovaný od počátku žádný důvod.

Důvod ponechat si částku 192 000 Kč žalovanému neplyne ze zprostředkovatelské smlouvy ze dne 29. 3. 1993 uzavřené s F. Z. Ujednání o 50 % odměně zprostředkovatele z částky 200 000 Kč (při celkové kupní ceně 600 000 Kč) totiž žalobkyně nikdy neschválila a ze strany F. Z. šlo o překročení plné moci, kterou mu žalobkyně udělila. Nelze také vycházet z fikce souhlasu vyplývajícího z druhé věty § 33 odst. 1 občanského zákona. Od okamžiku, kdy se žalobkyně dověděla o skutečné kupní ceně 600 000 Kč, plnou cenu na žalovaném a na F. Z. požadovala (a to nejpozději žalobou podanou dne 21. 6. 1995). Protože ujednání o odměně zprostředkovatele ve výši 50 % z částky 200 000 Kč ze dne 29. 3. 1993 je pro rozpor s ustanovením § 33 odst. 1 ObčZ absolutně neplatné, nemůže z něj žalovaný žádný nárok vyvozovat (§ 39 ObčZ).

Žádný nárok pro žalovaného nevyplývá ani z kupní smlouvy ze dne 27. 4. 1993. Závěr odvolacího soudu, že účet žalovaného je místem plnění podle ustanovení § 567 odst. 1 ObčZ je sice správný, rozhodující je však skutečnost, že kupní smlouva je dvoustranným projevem vůle ve vztahu mezi prodávajícím a kupujícím a také ujednání o místě plnění je projevem vůle pouze těchto dvou účastníků smlouvy. Žalovaný od počátku věděl, že celá kupní cena patří žalobkyni jako prodávající a na jeho účtu je pro ni pouze složena, že tedy jde o místo plnění ze strany kupujících pro prodávající. Pouze k ujednání o místu plnění (nikoliv k uzavření smlouvy s kupujícími) mohla směřovat vůle žalovaného. Nelze proto dovozovat, že žalovaný s kupujícími (manželi K.) uzavřel příkazní smlouvu podle § 724 ObčZ.

Z bodu III. kupní smlouvy vyplývá, že žalovaný byl oprávněn ponechat na svém účtu celou kupní cenu 600 000 Kč pouze do dne, kdy mu bude předloženo vyhotovení kupní smlouvy s doložkou o povolení vkladu katastrálním úřadem, tedy nejpozději do 24. 6. 1993, nikoliv však pro sebe, nýbrž pro žalobkyni. Šlo o plnění, pro které právní důvod chyběl od samého počátku. Od 25. 6. 1993 již nebyl oprávněn ponechat tyto prostředky ani na svém účtu. Na úkor žalobkyně tak získal bezdůvodné obohacení, které jí je povinen vydat (§ 451, § 456 ObčZ).

Správné právní normy byly aplikovány i na úrok z prodlení, do něhož se dostal žalovaný dnem 25. 6. 1993, neboť tímto okamžikem se stala pohledávka žalobkyně v částce 192 000 Kč splatnou (§ 517 odst. 2 ObčZ, § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).

Pokud dovolatel vyvozuje pro sebe nepříznivé důsledky z překročení plné moci ze strany F. Z., je proti nim chráněn ustanovením § 33 odst. 2 ObčZ; jde však o případné nároky proti F. Z. , nikoliv proti žalobkyni.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný dovolatelem nebyl naplněn, dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení nárok a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. listopadu 2003

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu