33 Odo 566/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2006
Dotčené předpisy: § 114b předpisu č. 99/1963Sb., § 153a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 566/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. K., proti žalované V. D., o zaplacení částky 121.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 38/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 26 Co 512/2004-42, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 26 Co 512/2004-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 28. června 2004, č. j. 10 C 38/2004-28, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 121.062,- Kč se 4 %úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co žalovanou usnesením ze dne 25. února 2004, č. j. 10 C 38/2004-10, vyzval podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení vyjádřila, zda uplatněný nárok uznává, a pokud jej neuznává, aby vylíčila všechny rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu, a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ji poučil podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., že když se bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Poté, co bylo usnesení s výzvou dne 1. 3. 2004 doručeno žalované do vlastních rukou, podáním ze dne 29. 3. 2004 (předaným k poštovní přepravě dne 31. 3. 2004) sdělila soudu jen, že skutečnosti tvrzené v žalobě nejsou pravdivé a nároky vznášené ze strany žalobkyně považuje za účelové, a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření s odůvodněním, že její zástupkyně, již dne 29. 3. 2004 zmocnila k zastupování, má zdravotní potíže, které si pravděpodobně vyžádají pracovní neschopnost. Svá tvrzení ničím nedoložila. V podání ze dne 10. 4. 2004 (podaném u soudu dne 21. 4. 2004) žalovaná uplatněný nárok neuznala, vylíčila rozhodující skutečnosti na svou obranu a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud prvního stupně dovodil, že v posuzované věci byly naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě kvalifikovaně nevyjádřila k podané žalobě a nevylíčila rozhodující okolnosti na svou obranu. Její žádost o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření vyhodnotil jako ryze účelovou, protože žádné vážné důvody, které by se týkaly její osoby, neuvedla a od 1. 3. 2004 měla dostatek času zajistit si právní zastoupení a ve věci se kvalifikovaně vyjádřit. Pokud zástupkyně žalované tvrdila, že má určité zdravotní potíže, pro které bude pravděpodobně v pracovní neschopnosti, pak ani ona v době sepisování žádosti žádné konkrétní vážné důvody, jež by doložila, neměla. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že marným uplynutím lhůty určené k vyjádření nastala ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. fikce uznání nároku.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2005, č. j. 26 Co 512/2004-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně přisvědčil, že podání žalované ze dne 29. 3. 2004 není vyjádřením ve věci a že žalovaná žádný vážný důvod pro prodloužení lhůty k vyjádření neprokázala a ani netvrdila. Přesto však dovodil, že možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání odpadla v okamžiku, kdy soudu došlo kvalifikované vyjádření žalované (tj. dne 21. 4. 2004). Žalovaná totiž, byť opožděně, splnila požadavky na ni kladené výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř.; soud prvního stupně tak byl seznámen s jejím stanoviskem k uplatněnému nároku, s vylíčením rozhodujících skutečností, jež uvedla na svou obranu, a s důkazy, jichž se dovolávala. Mohl proto věc meritorně projednat. Soud prvního stupně by nepochybil, jestliže by rozhodl rozsudkem pro uznání před 21. 4. 2004; postupu podle § 153a odst. 3 o. s. ř. po tomto datu však zabránilo dodatečné vyjádření žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/98, totiž vyjádřila názor, že napadený rozsudek je z obsahového hlediska rozhodnutím měnícím (na rozdíl od soudu prvního stupně jí právo podle § 153a o. s. ř. nepřiznává). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř. odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil otázku, zda v době vydání rozsudku pro uznání byla splněna podmínka fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že poté, co žalovaná (byť po uplynutí soudem stanovené lhůty) podala vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nelze již fikci uznání nároku uplatnit a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání zanikly. Sama zastává názor, že jakmile zákonná fikce uznání nároku marným uplynutím stanovené lhůty nastane, nemůže již dojít k jejímu pozdějšímu zrušení , a to ani v případě dodatečně podaného vyjádření. Zákon tuto možnost nepředpokládá. Z uvedeného důvodu navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání především zpochybnila jeho přípustnost. Napadené usnesení nepovažuje za rozhodnutí, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Protože jde o rozhodnutí, kterým byl zrušen (odklizen) nesprávný rozsudek soudu prvního stupně, nelze o jejich diformitě (rozdílnosti) uvažovat. V otázce právního posouzení věci se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a proto navrhla dovolání zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou - žalobkyní, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo postupoval podle § 220 o. s. ř., popřípadě podle § 221 o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/98, který se zabýval obdobnou problematikou v případě vydání rozsudku pro zmeškání).

V posuzované věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro jeho vydání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že jedna z podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, a to fikce uznání nároku žalovanou, splněna nebyla, a proto napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V důsledku od soudu prvního stupně odlišného posouzení naplnění zákonných předpokladů uvedených v § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, tak rozdílně vymezil práva a povinnosti účastníků. Zatímco soud prvního stupně rozhodl ve prospěch žalobkyně rozsudkem pro uznání, odvolací soud žalobkyni právo podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. nepřiznal. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto usnesení odvolacího soudu rozhodnutím, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání proti němu je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož žalobkyně v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k těmto vadám, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl v dovolání obsahově vymezen.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně uplatnila jedinou námitku, jíž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že soud nerozhodne o věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žalovaný, který byl vyzván podle § 114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, se ve věci bez vážného důvodu nevyjádří sice ve stanovené lhůtě, ale ještě před vydáním rozsudku pro uznání.

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.

Nejvyšší soud České republiky žalobkyní k dovolacímu přezkumu předloženou otázku již vyřešil ve svém rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 21/2006. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). V intencích těchto závěrů se rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela ustálila (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 350/2005, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 1219/2005, a ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 947/2006).

V daném případě se žalovaná na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. písemně vyjádřila ve věci až po uplynutí lhůty soudem k tomu stanovené. Protože neprokázala, že jí ve včasném vyjádření bránil vážný důvod, který soudu v určené lhůtě sdělila, pak marným uplynutím této lhůty nastala fikce, že nárok, který byl proti ní uplatněn v žalobě, zcela uznává. Jelikož účinky nastalé fikce nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času, nemůže na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, nic změnit ani okolnost, že se žalovaná opožděně ve věci písemně kvalifikovaně vyjádřila. Soud k takovému opožděnému vyjádření nemohl přihlížet a byl povinen rozhodnout v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§ 153a odst.3 o. s. ř.).

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu. Dovolací soud je proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud (případně i soud prvního stupně) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu