33 Odo 553/2004
Datum rozhodnutí: 18.01.2006
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 553/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně městské části P. 8, proti žalovaným 1) J. S., a 2) P. S., o zaplacení částky 37.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 2/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č. j. 35 Co 382/2003-108, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č. j. 35 Co 382/2003-108, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2003, č. j. 22 C 2/2002-80, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 21.125,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a ve výroku IV., pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2003, č. j. 22 C 2/2002-80, ve výroku IV., pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 21.125,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 22 Co 2/2002-80, výrokem I. zastavil řízení o části žaloby, aby žalovaní číslo 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně jdoucí z částky 37.790,- Kč ode dne 1. 1. 2001 do dne 31. 8. 2001 , výrokem II. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 6.458,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, výroky III. a IV. zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně se žalovaným 1) částku 31.332,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení a aby bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně se žalovaným 2) částku 37.790,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně se domáhala po obou žalovaných společného a nerozdílného zaplacení dlužného nájemného a nedoplatku za služby spojené s užíváním bytu č. 22 v domě č. p. 1323 v Ch. ul. v P. 8 za období od června 1997 do prosince 1998. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do 29. 12. 1998 byl dům č. p. 1323 ve vlastnictví Hlavního města Prahy a žalobkyně jej měla svěřen k hospodaření. Nájemkyní bytu č. 22 byla až do svého úmrtí dne 3. října 1993 A. P. Poté byt užíval žalovaný 2), který se současně žalobou na určení, že je nájemcem tohoto bytu, domáhal přechodu práva nájmu, ale žaloba byla pravomocně zamítnuta. Žalovaný 2) proto dne 21. května 1997 přestal byt užívat a vyzval žalobkyni k jeho převzetí, ovšem ta to odmítla s odůvodněním, že byt není vyklizen, neboť se v něm nacházejí věci po A. P. Žalovaný 2) se poté obrátil na soud, u kterého bylo vedeno dědické řízení, a na jeho návrh byl v rámci tohoto řízení 10. 7. 1998 proveden soupis věcí v bytě a byt byl zapečetěn. V dědickém řízení probíhal spor o dědické právo mezi žalovaným 1), jemuž svědčila dřívější závěť zůstavitelky, a osobami, v jejichž prospěch byla sepsána závěť pozdější, a tento spor byl ukončen až rozsudkem soudu v nalézacím řízení, jímž bylo určeno, že pozdější závěť je neplatná. Dědické řízení pravomocně skončilo 25. 11. 2000 a dědictví bylo potvrzeno žalovanému 1) jako dědici ze závěti. Dne 2. července 2001 žalovaný 1) byt vyklidil. Ze zjištěných skutečností soud prvního stupně dovodil, že pokud na žalovaného 2) nepřešlo právo nájmu k uvedenému bytu, jeho užíváním se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a bezdůvodné obohacení je povinen žalobkyni podle § 451 odst. 2 a § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) formou peněžité náhrady vydat. Prvním krokem žalovaného 2) ke splnění povinnosti předat žalobkyni byt byl jeho dopis z 5. 11. 1997, kterým ji vyzval k převzetí bytu. Jelikož žalobkyně odmítla poskytnout mu potřebnou součinnost, mohl žalovaný 2) splnit povinnost pouze složením předmětu plnění do úřední úschovy. Soud prvního stupně pak zaujal stanovisko, že návrh, aby byl v dědickém řízení byt zapečetěn, představuje analogickou situaci složení klíčů od bytu do úřední úschovy, a proto byla povinnost žalovaného 2) předat byt splněna dnem 9. ledna 1998. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši tzv. regulovaného nájemného, které za období od června 1997 do 9. 1. 1998 činilo 6.458,- Kč. V tomto období ale žalovaný 2) v bytě fakticky nebydlel a nespotřebovával proto služby s bydlením spojené, takže pokud jde o úhradu za služby, nemohl se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Ve vztahu k žalovanému 1) pak žaloba není důvodná vůbec. V době, kdy se o existenci nájemního práva ucházel žalovaný 2), nemohlo žalovanému 1) vzniknout bezdůvodné obohacení za užívání bytu. V dalším období pak tento žalovaný neměl k dispozici klíče od bytu a v důsledku toho s ním nemohl disponovat. Proto ani skutečnost, že se jako dědic po A. P. stal vlastníkem věcí, které byly v bytě uskladněny, nemůže založit jeho povinnost k vydání bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 35 Co 382/2003-108, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému ohledně částky 21.125,- Kč s příslušenstvím , zatímco ohledně částky 10.207,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.207,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a s jedinou výjimkou se ztotožnil i s jeho právními závěry. Důvodnou shledal pouze námitku žalobkyně, že se žalovaný 2) na její úkor obohatil i tím, že mu v době od června 1997 do 9. 1. 1998 byly poskytovány služby spojené s užíváním bytu. Tyto služby jsou totiž spojeny s užíváním bytu bez ohledu na to, zda jde o užívání, pro něž má uživatel právní důvod, či nikoli. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn. Pokud jde o žalovaného 1), odvolací soud uvedl, že obecně platí, že povinnost k vyklizení bytu, k němuž zaniklo právo nájmu smrtí nájemce, tíží jeho dědice, který nabyl vlastnictví k majetku nájemce (zůstavitele). Po dobu, po kterou dědic byt nevyklidí, získává na úkor pronajímatele majetkový prospěch spočívající v užívání bytu bez právního důvodu. Tím mu vzniká povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající nájemnému a úhradám za služby s nájmem spojenými. Tato povinnost je objektivní povahy a má ji i ten, kdo získal obohacení nezaviněně. Jestliže však v této věci bylo zjištěno, že v důsledku neodkladného opatření soudu v dědickém řízení podle § 175e odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) bylo žalovanému 1) v době, za kterou žalobkyně uplatňuje svůj nárok, znemožněno byt užívat, nezískával po dobu zapečetění bytu žádné obohacení z titulu jeho užívání přesto, že v bytě, jak vyplynulo z výsledků dědického řízení, byly umístěny jeho věci. Závěr soudu prvního stupně, že žalovanému 1) v předmětném období na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo, je tudíž správný.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož rozsah vymezila tak, že napadá pouze výroky ve vztahu k žalovanému 1), a to jen ohledně částky 21.125,- Kč s příslušenstvím, která jí nebyla přiznána proti žalovanému 2). Přípustnost dovolání dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že otázku řešenou odvolacím soudem dosud neřešil dovolací soud a navíc ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, takže napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o důvody dovolání, žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázala na to, že nemohla stav, který vznikl zapečetěním bytu, nikterak ovlivnit, zatímco žalovaný 1) tak učinit mohl, například odmítnutím dědictví, žádostí o uskladnění věcí mimo byt apod. Pokud tak neučinil, musí nést tomu odpovídající povinnost vůči třetím osobám, tedy i vůči žalobkyni. Tyto okolnosti soud prvního stupně i odvolací soud pominuly a odmítly poskytnout ochranu právům žalobkyně, což je v rozporu s přirozeným výkladem práva. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že závěr, že žalovanému 1) nevzniklo bezdůvodné obohacení, když v rozhodné době nemohl s bytem disponovat, je nesprávným právním posouzením věci, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo již samotným faktem, že jeho věci byly umístěny v předmětném bytě. Soudy obou stupňů pak nepřihlédly ani ke zjištění, že po skončení dědického řízení se žalovaný 1) i nadále domáhal užívání bytu a vyklidil jej až po podání žaloby o vyklizení. Z tohoto jeho jednání je zřejmé, že nikdy neměl v úmyslu byt dobrovolně vyklidit, a proto také v tomto směru nečinil žádná opatření v rámci dědického řízení. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nemají tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen, aby byl v odpovídajícím rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož otázka, zda lze považovat uskladnění věcí dědice, na kterého nepřešlo právo nájmu, v bytě po zůstaviteli za bezdůvodné obohacení i v případě zapečetění bytu podle § 175e odst. 2 OSŘ, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a navíc, jak bude uvedeno dále, ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ze znění tohoto ustanovení, stejně jako ze znění § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek a že je v případě takového dovolání zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Proto se v této věci nelze zabývat námitkou žalobkyně, že odvolací soud pominul důkazy svědčící o tom, že žalovaný 1) nikdy neměl v úmyslu byt dobrovolně vyklidit, která je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.

S odvolacím soudem lze souhlasit, že za situace, kdy po úmrtí nájemce bytu byt nadále užívá jeho dědic, na kterého nepřešlo právo nájmu, vzniká mu bezdůvodné obohacení v podobě plnění bez právního důvodu. Správným ovšem není jeho závěr, že pokud je v důsledku zapečetění bytu postupem podle § 175e odst. 2 OSŘ byt pro dědice nepřístupný, nemůže se na jeho straně jednat o bezdůvodné obohacení, i když jsou v bytě umístěny věci, které jsou z titulu dědění jeho vlastnictvím.

O obohacení se jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. O obohacení se jedná rovněž, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Plnění, jímž bezdůvodné obohacení vzniká, může spočívat též ve výkonech (srov. § 458 odst. 1 věta druhá ObčZ). V daném případě se úmrtím zůstavitelky A. P. stal žalovaný 1) vlastníkem věcí umístěných v jejím bytě a není pochyb o tom, že pro jejich další uskladnění v bytě mu nesvědčil žádný právní důvod. Tím, že věci v bytě zůstaly, se mu dostalo majetkové hodnoty spočívající ve výkonech, konkrétně v poskytnutí prostor náležejících žalobkyni pro umístění jeho věcí. Na tom nic nemění fakt, že žalovaný 1) neměl ke svým věcem přístup, protože užíváním cizích prostor je již samotné umístění věcí v nich. Žalovaný tedy fakticky vykonával právo, které by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2003). Tím, že tak činil bezúplatně, nedošlo ke zmenšení jeho majetku, ač by se tak (placením nájemného) mělo stát. Není pak sporu o tom, že se majetkové hodnoty žalovanému 1) dostalo na úkor žalobkyně, neboť ta by v případě, že by byt byl uvolněn, mohla získat prospěch jeho dalším pronájmem. Na odpovědnost žalovaného 1) za získané bezdůvodné obohacení pak nemá vliv ani skutečnost, že situace, která vedla k ponechání věcí v bytě (t. j. zapečetění bytu), není důsledkem jeho protiprávního jednání a že ji nezavinil, jelikož protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění nejsou předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a podstatné je pouze to, že objektivně vznikl stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2002 pod č. 178). Pouze v případě, že by si žalovaný 1) věci nemohl z bytu odvézt a zabránit tak vzniku bezdůvodného obohacení výlučně v důsledku jednání žalobkyně, bylo by možno uvažovat o odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ); o nic takového však v této věci nešlo. Lze tedy uzavřít, že žalovanému 1) vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je podle 451 odst. 1 ObčZ povinen vydat.

Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, jedná se o nesprávný výklad jinak správně použitého ustanovení § 451 ObčZ; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušit. Jelikož důvody, pro které došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl v odpovídajícím rozsahu zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ).

V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. ledna 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu