33 Odo 528/2006
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 528/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. p. a.s., proti žalovaným 1) Ing. P. H., a 2) Ing. P. H., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 512/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2005, č. j. 19 Co 2294/2005 60, takto:

I Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 15. června 2005, č. j. 12 C 512/2004 41, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 70.000,- Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že dne 28. 4. 2000 uzavřeli účastníci smlouvu o zřízení stavby V. p. P. II. - na pozemku žalovaných v k. ú. L. Na jejím základě žalobkyně získala oprávnění využít část pozemku k umístění stavby v rozsahu vymezeném pruhem šířky 4 m na každou stranu od osy plynovodu v délce cca 410 m s tím, že přesné vytýčení bude provedeno až po geometrickém zaměření. Za uložení plynovodu byla pro žalované sjednána náhrada ve výši 15.000,- Kč vyplacená před podpisem smlouvy a jednorázová náhrada 200,- Kč/1 bm položeného plynovodu, splatná do 30 dnů od vydání a nabytí právní moci stavebního povolení. Závazek žalovaných strpět umístění stavby měl zaniknout v případě, že stavba nebude z jakýchkoliv důvodů realizována nebo bude-li žalobkyně zjevně pozemek využívat k jinému než dohodnutému účelu. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že vyplatila-li žalobkyně dovolatelům částku 82.000,- Kč odpovídající uloženému plynovému potrubí v délce 410 m, přičemž na pozemku žalovaných je uloženo pouze 60 m potrubí, představuje částka 70.000,- Kč bezdůvodné obohacení, jehož právní důvod odpadl, a které jsou žalovaní povinni žalobkyni vydat. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že nemohlo dojít podle § 107 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) k promlčení nároku na jeho vydání, když až na základě geometrického plánu ze dne 20. 5. 2002 se žalobkyně dověděla, že v rozsahu žalované částky se žalovaní na její úkor obohatili; do té doby odborně nezpůsobilá osoba nebyla schopna skutečnou délku plynovodního potrubí na pozemku žalovaných určit. Podala-li žalobkyně žalobu 26. 11. 2004, stalo se tak v průběhu promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též dovolatelé ) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť mají zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírají o § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí podle jejich přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Aniž by blíže konkretizovali právní otázky, pro jejichž řešení shledávají dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vytýkají odvolacímu soudu, že nepřihlédl k zániku smlouvy, k němuž došlo proto, že předmět smlouvy nebyl realizován ve sjednaném rozsahu (podle odsouhlaseného nákresu), a k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Navrhli proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

I když se žalovaní výslovně dovolávají § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítají, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo konkrétní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ostatně takové tvrzení nemůže ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), může soud posuzovat jen takové právní otázky, jejichž řešení dovolatelé zpochybnili (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože žalovaní v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu nevymezili (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23), a jak bude níže uvedeno, rozsudek odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu, nelze mít dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné.

V projednávané věci je nepochybné, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili tím, že si ponechali náhradu za umístění stavby plynovodního potrubí na jejich pozemku ve větším rozsahu, než v jakém odpovídala skutečnému umístění potrubí na pozemku.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Ve smyslu posledně citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. února 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, Svazku IV., str. 649, které zopakoval Nejvyšší soud ČR např. ve svých rozhodnutích ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98 a ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Protože odvolací soud posoudil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 1 obč. zák. pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů, nemá rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam a přípustnost dovolání je proto vyloučena.

Ani otázka tvrzeného zániku smlouvy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně nepožaduje po žalovaných plnění z titulu smlouvy, nýbrž právě proto, že plnila nad částku 12.000,- Kč, ačkoliv právní důvod takového plnění odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Měla-li by být smlouva ze dne 28. 4. 2000 neplatná, pak vzájemné nároky jejich účastníků by spadaly pod režim § 457 obč. zák., popřípadě § 458 obč. zák.

Ze shora uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. března 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu