33 Odo 525/2005
Datum rozhodnutí: 24.05.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 525/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. T., zastoupené JUDr. T. M., advokátem proti žalovanému Ing. V. N., zastoupenému JUDr. V. R., advokátem, o zaplacení částky 80.915,20 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 240/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2004, č. j. 15 Co 891/2003-104, takto :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 20 C 240/2001-72, zamítl žalobu o zaplacení částky 90.915,20 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností C. L., a. s. (dále jen společnost C. nebo společnost ) jako pronajímatelkou dne 16. 10. 1998 smlouvu o finančním leasingu č. 1501909349, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pronajímatele pro finanční leasing motorových vozidel ve verzi 1/1998, a splátkový kalendář, v němž byla určena konkrétní výše akontace a výše a splatnost jednotlivých leasingových splátek (dále též leasingová smlouva ). Předmětem leasingové smlouvy byl pronájem motorového vozidla zn. O. A. 1,4i GL, červené barvy, (dále též předmětné vozidlo nebo vozidlo ), které společnost téhož dne nabyla do svého vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným. Žalobkyně podle leasingové smlouvy uhradila společnosti C. na akontaci částku 47.581,- Kč a na splátkách částky 13.471,80 Kč, 9.932,- Kč a 9.931,20 Kč, tedy celkem částku 80.915,80 Kč. Podle leasingové smlouvy se společnost C. zavázala přenechat žalobkyni předmětné vozidlo na dobu 48 měsíců k užívání oproti její povinnosti hradit společnosti splátky leasingu s tím, že po řádné a včasné úhradě splátek bude žalobkyně oprávněna vozidlo za zůstatkovou kupní cenu od společnosti odkoupit. Článek 5 písm. g/ všeobecných podmínek obsahuje ujednání, že pronajímatel postoupil nájemci (žalobkyni) práva, která mu příslušejí na základě kupní smlouvy a ze zákona a která se týkají nároků z odpovědnosti za vady, ze záruk a servisu, a nájemce toto postoupení přijímá. V průběhu užívání vozidla došlo opakovaně k zástavě jeho motoru ve dnech 16. 10. 1998, 18. 11. 1998 a 27. 11. 1998, kdy uvedená závada vozidla byla příčinou jeho havárie se vzniklou škodou ve výši 29.999,- Kč. Podle pojistných podmínek havarijního pojištění uzavřeného společností C. se společností A., a. s. vznikla žalobkyni povinnost spoluúčasti na škodě v částce 10.000,- Kč, kterou zaplatila. Žalobkyně přestala hradit leasingové splátky a dne 31. 3. 1999 doručila společnosti C. dopis, v němž sděluje, že ke dni 1. 4. 1999 odstupuje od leasingové smlouvy pro vady vozidla. Prostřednictvím svého právního zástupce pak dopisem ze dne 26. 7. 1999 sdělila žalovanému, že pro opakované vady vozidla odstupuje od kupní smlouvy uzavřené dne 16. 10. 1998 mezi ním a společností C. Z důvodu neplacení leasingových splátek společnost C. odstoupila dnem 13. 9. 1999 od leasingové smlouvy uzavřené s žalobkyní.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že dne 16. 10. 1998 došlo k uzavření dvou písemných na sobě závislých smluv (§ 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění - dále jen obch. zák. ). Žalovaný jako prodávající a společnost C. jako kupující uzavřeli dne 16. 10. 1998 kupní smlouvu ve smyslu § 409 a násl. obch. zák., jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Následně společnost C. (coby vlastník a tedy pronajímatel) uzavřela se žalobkyní (coby nájemkyní) smlouvou o finančním leasingu (tj. smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle § 261 odst. 1 a § 269 odst. 2 obch. zák.), jíž přenechala vozidlo k užívání žalované. Obchodní závazkový vztah tedy vznikl mezi společností C. a žalovaným a další (na něm závislý) obchodní závazkový vztah mezi společností C. a žalobkyní. Žalobkyně nebyla v žádném závazkovém vztahu k žalovanému; jejím smluvním partnerem byla společnost C. Platby hrazené podle leasingové smlouvy plnila této společnosti a nikoli žalovanému a nepředstavovaly splátky na kupní cenu vozu. Soud prvního stupně výkladem ve smyslu § 266 obch. zák. dovodil, že ujednání obsažené v článku 5 písm. g/ všeobecných podmínek je projevem vůle společnosti smluvně zmocnit žalobkyni (§ 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. ) mimo jiné k uplatňování práv z odpovědnosti za vady, která přísluší této společnosti vůči prodejci (žalovanému), ovšem s výjimkou práva odstoupit od kupní smlouvy. Konstatoval, že práva z odpovědnosti za vady nelze podle § 524 obč. zák. postoupit, neboť v době uzavření smlouvy o finančním leasingu nebyl znám konkrétní obsah těchto práv a tato práva ani nevznikla. Nepřisvědčil proto žalobkyni, která z ujednání v článku 5 písm. g/ všeobecných podmínek dovozovala oprávnění uplatňovat práva z odpovědnosti za vady vůči žalovanému, a uzavřel, že žalobkyně ani nebyla společností zmocněna k odstoupení od kupní smlouvy. Nad rámec těchto závěrů vyslovil názor, že i kdyby tomu tak bylo a žalobkyně by dopisem ze dne 27. 6. 1999 od kupní smlouvy platně odstoupila, učinila by tak jménem společnosti, v důsledku toho by došlo s účinky ex nunc k zániku smlouvy (§ 351 obch. zák.) a pouze smluvním stranám kupní smlouvy, tj. společnosti a žalovanému by vznikla vzájemná povinnost vrátit si podle kupní smlouvy poskytnuté plnění. Jelikož žalobkyně nebyla smluvní stranou kupní smlouvy, žalovanému na základě tohoto právního úkonu ničeho neplnila, akontaci a leasingové splátky uhradila společnosti C., není žalovaný pasivně legitimován k požadavku na zaplacení částky 80.915,20 Kč. Současně soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalovaného, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v částce 80.915,20 Kč bylo žalobkyní uplatněno po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. a je tedy promlčené. Ani nárok na náhradu škody ve výši 10.000,- Kč soud prvního stupně neshledal oprávněným.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. března 2004, č. j. 15 Co 891/2003-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 80.915,20 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 1999 do zaplacení, v jeho zbývající části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 10.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení nároku na zaplacení částky 80.915,20 Kč představující platby poskytnuté žalobkyní společnosti C. podle leasingové smlouvy;stejně jako on uzavřel, že žalovanému v souvislosti s jejich úhradou nemohl vzniknout žádný majetkový prospěch, jímž by se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Dále konstatoval, že nelze dospět ani k závěru, že žalobkyni úhradou akontace a leasingových splátek společnosti C. vznikla škoda ve výši 80.915,20 Kč způsobená jednáním žalovaného, zejména pro absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a úhradou těchto plateb společnosti. V této části výroku proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatímco ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč s příslušenstvím, jej (spolu s nákladovým výrokem) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním ze dne 1. 7. 2004 (aniž v tu dobu byla zastoupena advokátem). Namítla v něm nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že leasingový nájemce osobního vozidla nemá nárok na náhradu škody vůči subjektu, který mu vozidlo prostřednictvím leasingové společnosti dodal ve stavu nezpůsobilém k řádnému užívání, a to za situace, kdy leasingový nájemce vozidlo převzal na základě trojstranné smlouvy uzavřené mezi dodavatelem vozidla, leasingovou společností a leasingovým nájemcem . Není srozuměna s tím, že odvolací soud, nezaujal stanovisko k odvolacím námitkám, že leasingová společnost je oprávněna postoupit leasingovému nájemci své nároky vůči dodavateli vozidla z odpovědnosti za vady včetně práva odstoupit od smlouvy uzavřené mezi leasingovou společností a dodavatelem vozidla a že mezi účastníky trojstranné smlouvy existoval obchodněprávní vztah. Advokát JUDr. T. M. určený opatřením České advokátní komory k tomu, aby žalobkyni zastupoval, se v podání ze dne 19. 10. 2004 ztotožnil s dovolacími námitkami žalobkyně uplatněnými v podání ze dne 1. 7. 2004 (v tomto směru odkázal na článek K. Eliáše Co může být předmětem cesse ) a doplnil je o výhradu k právnímu názoru o promlčení žalobou uplatněných nároků. Z uvedených důvodů bylo navrženo rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné; v řízení nebylo provedenými důkazy jakkoli prokázáno, že mezi ním a žalobkyní vznikl právní vztah, na základě něhož mu žalobkyně plnila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/163 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem s účinností ke dni 1. 4. 2005).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první ve věci vydané rozhodnutí soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání dána jen ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňující skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak musí dovolací soud převzít skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Přitom je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené) vázán dovolacím důvodem uplatněným po dobu trvání lhůty k dovolání (včetně jeho obsahové konkretizace). K dovolacím námitkám uplatněným nově až po uplynutí dovolací lhůty, jež mění (rozšiřují) okruh k dovolacímu přezkumu nastolených právních otázek, dovolací soud nemůže v rámci úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlížet (srovnej § 242 odst. 4 o. s. ř.). Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou přitom relevantní jen ty právní otázky, které mají judikatorní přesah (tj. z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných - obdobných), na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), a jejichž řešení dovolatel v dovolání (před uplynutím dovolací lhůty) zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Vzhledem k řečenému tak nemohl dovolací soud v posuzovaném případě zvažovat přípustnost dovolání z hlediska žalobkyní zpochybněného posouzení otázky promlčení žalobou uplatněných nároků, neboť tento dovolací důvod (podle jeho obsahového vylíčení) byl nově uplatněn až v podání zástupce žalobkyně ze dne 19. 10. 2004, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Žalobkyně namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že její výtka směřující proti závěru odvolacího soudu, že ve vztahu k žalovanému nemá nárok na náhradu škody ve výši 80.915,80 Kč, je založena výlučně na kritice správnosti zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Výhrada k závěru odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyně spočívající v úhradě částky 80.915,80 Kč (akontace a leasingových splátek) společnosti C., je ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž není, jak bylo výše vysvětleno, způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Shodný závěr, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní, Nejvyšší soud České republiky vyslovil již v rozsudku ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1025.

Obdobně námitka, že odvolací soud pominul skutečnost, že žalobkyně, žalovaný a společnost C. byli účastníky trojstranné smlouvy, jež brojí proti skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaný nebyli v žádném (obchodním) závazkovém vztahu, je svým charakterem námitkou skutkovou. Tento skutkový závěr soud prvního stupně učinil na základě zjištění (a odvolací soud jej převzal), že kupní smlouvu uzavřeli žalovaný jako prodávající a leasingová společnost jako kupující a ta následně pronajala předmět kupní smlouvy žalobkyni, s níž uzavřela leasingovou smlouvu. Podle smluvního ujednání obsaženého v leasingové smlouvě přenechala společnost žalované na sjednanou dobu do užívání své vozidlo a žalobkyně se zavázala společnosti platit splátky dle splátkového kalendáře s tím, že při splnění sjednaných platebních podmínek se společnost zavazuje žalobkyni vozidlo prodat. Ani tyto výtky tak nemohou závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přivodit.

Dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru, že leasingová společnost není oprávněna postoupit leasingovému nájemci své nároky vůči prodávajícímu z odpovědnosti za vady včetně práva odstoupit od kupní smlouvy uzavřené mezi leasingovou společností a prodávajícím. Na tomto závěru však rozsudek odvolacího soudu nespočívá a pro řešení této právní otázky nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní význam ve smyslu § 237 odstavce 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, pro nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného. Tento právní závěr přitom vybudoval na skutkovém zjištění (jehož správnost je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelná), že platby poskytovala žalobkyně společnosti C. na základě leasingové smlouvy a že proto v souvislosti s jejich úhradou nemohl žalovanému vzniknout žádný majetkový prospěch.

Lze uzavřít, že žádná z námitek vznesených v dovolání není způsobilá založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč s příslušenství a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. května 2007

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu