33 Odo 525/2001
Datum rozhodnutí: 18.12.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 525/2001-142

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. V. C., advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. F. Ř., advokátem , o 660.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 109/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, č.j. 62 Co 303/2000-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 700.000 Kč s tím, že tento finanční obnos žalovanému půjčil a žalovaný jej ve sjednané době žalobci nevrátil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 1997, č.j. 35 Co 482/96-51, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 10. 1996, č.j. 5 C 109/96-15, jímž byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 4. 6.1 996 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení částkou 28.000,- Kč Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání proti rozsudku k posouzení, zda došlo k řádnému započtení pohledávky. Za situace, kdy žalovaný uznal závazek vůči žalobci ve výši 700.000,- Kč (a výrok obvodního soudu zůstal v rozsahu povinnosti zaplatit žalobci 40.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení odvoláním žalovaného nedotčen), zabýval se odvolací soud oprávněností námitky započtení pohledávky žalovaného vůči žalobci ve výši 660.000,- Kč, plynoucí z odpovědnosti žalobce za škodu způsobenou žalovanému a uzavřel, že k takové námitce nemůže pro překážku věci zahájené (§ 83 o.s.ř.) přihlížet, když žalovaný svůj nárok na náhradu škody uplatnil již v adhézním řízení.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23.2.1999, č.j. 25 Cdo 1853/98-76, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud nerozlišil mezi vzájemným návrhem a procesní obranou žalovaného, přičemž v důsledku tohoto nesprávného rozlišení dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že z důvodu litispendence nelze k obraně žalovaného, tedy k námitce započtení přihlížet.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 7. 9. 1999, č.j. 16 Co 338/99-83, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci 660.000,- Kč s požadovaným úrokem z prodlení a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že při respektování zásady dvouinstančnosti řízení je na soudu prvního stupně, aby provedl dokazování, zjistil skutkový stav a vyvodil z něj právní závěry. Má-li být oprávněnost žalovaným započteného nároku posouzena, je třeba žalovaného v dané věci procesně poučit o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 12. 1999, č.j. 5 C 109/96-91, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 660.000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 4. 6. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 63.075 Kč k rukám zástupce žalobce. Uzavřel, že žalovaný neprokázal, že by mu žalobce protiprávním jednáním způsobil škodu ve výši 660.000,- Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č.j. 62 Co 303/2000-110, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výše nákladů činí 59.600 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně existence škody; jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem je v dané věci bezpředmětný, jelikož předpokladem ke znaleckému posouzení výše škody je její průkazná existence. Námitku žalovaného, že nebyli ani on, ani jeho zástupce vyrozuměni o jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 20.12.1999 odmítl odvolací soud s tím, že zásilky s předvoláním k jednání jim byly náhradním způsobem doručeny. Návrh na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Spolu s výtkou, že mu nebylo umožněno řádně se hájit , když soud prvního stupně jednal dne 20. 12. 1999 v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupce (resp. tyto osoby o jednání nevyrozuměl), brojí proti tomu, že ani odvolací soud nezapočetl pohledávku žalovaného vůči pohledávce žalobce s odůvodněním, že žalovaný existenci své pohledávky neprokázal. Z vyšetřovacího spisu Policie ČR podle názoru žalovaného jasně vyplývá, že žalobce žalovanému způsobil škodu ve výši 620.000 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že důkazní břemeno o existenci své pohledávky vůči žalobci unesl a že jeho povinnost zaplatit žalobci 660.000 Kč zanikla právě započtením této jeho pohledávky. Dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné vždy, je-li rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Existence vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. se žalovaný dovolává tvrzením, že soud prvního stupně dne 20. 12. 1999 vyhlásil rozsudek bez přítomnosti žalovaného a jeho právního zástupce, kteří na jednání dne 20.12.1999 nebyli obesláni a nebylo jim umožněno se řádně hájit .

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Nejde-li o případy, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.

Podle ustanovení § 101 odst. 2 věty druhé o.s.ř. může soud věc projednat v nepřítomnosti účastníka, jestliže se nedostaví k jednání ačkoliv byl řádně předvolán a nepožádal z důležitého důvodu o odročení.

Podle ustanovení § 24 věty první o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procením právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený procesní plnou mocí je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo jiný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Proto ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupením v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka řízení (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Nejenom zástupci, ale i účastníku samotnému se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník sám osobně má něco vykonat (§ 49 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku nesprávného postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce.

V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaného v řízení zastupoval na základě plné moci ze dne 5. 8. 1996 JUDr. F. Ř., advokát (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení - srov. § 25 odst. 1 o.s.ř.). Obvodní soud pro Prahu 9, poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 9. 1999 zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, nařídil jednání na den 20. 12. 1999 a k tomuto jednání tzv. obyčejným způsobem (nikoli do vlastních rukou) předvolal žalovaného a způsobem do vlastních rukou zástupce žalovaného (na adresu jeho sídla) Žalovanému bylo předvolání k tomuto jednání doručeno 25. 11. 1992 formou náhradního doručení (§ 46 odst. 2 o.s.ř.), jeho zástupci 2. 12. 1999 (§ 47 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaný ani jeho zástupce svou neúčast u jednání dne 20. 12. 1999 neomluvili a o odročení tohoto jednání nepožádali. Soudu prvního stupně proto nic nebránilo jednat v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupce. Vzhledem k dalšímu průběhu řízení měli navíc žalovaný i jeho zástupce možnost se k věci vyjádřit, přednést rozhodné skutečnosti a tyto důkazně podložit před soudem odvolacím, stejně jako již dříve při jednání soudu prvního stupně konaném dne 7. 10. 1996.

Skutečnost, že soud prvního stupně dne 20. 12. 1999 jednal bez přítomnosti zástupce žalovaného, případně žalovaného samého, vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nepředstavuje.

Jelikož jiné vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovolatelem namítány, ani soudem ze spisu zjištěny, zbývá posoudit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 a 239 o.s.ř.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). O žádný z těchto případů v dané věci nejde neboť - pokud jde o rozhodnutí ve věci samé - potvrdil odvolací soud sice v pořadí druhý, avšak výsledkem totožný rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam. Protože žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je třeba posoudit přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je, že dovolací soud shledá napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce. Dovolání může být podle zmíněného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu - nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání - jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolatel sice v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází, a s jeho skutkovým závěrem dovozujícím, že žalovaný neprokázal existenci započitatelné pohledávky vůči žalobci, resp. neprokázal, že by mu žalobce svým protiprávním jednáním způsobil škodu (a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; zpochybněním tohoto závěru není napadáno právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesprávnost jeho skutkových zjištění; činí-li pak dovolatel jiný právní závěr než odvolací soud, není to zapříčiněno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na soudy zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů.

Lze uzavřít, že v posuzované právní věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je jako nepřípustné v souladu s ustanovením § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. prosince 2001

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu