33 Odo 524/2004
Datum rozhodnutí: 30.11.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 48 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 23 odst. 3 předpisu č. 634/1992Sb.




33 Odo 524/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., proti žalované H. S., o zaplacení 34.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 14 C 105/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 8 Co 541/2003-173, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 34.162,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny za zboží, které žalobkyně žalované prodala.

Okresní soud ve Frýdku Místku rozsudkem pro zmeškání ze dne 2. 9. 1999, č. j. 14 C 105/99-10, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 34.162,- Kč spolu s 26% úrokem z prodlení od 16. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2000, č. j. 9 Co 604/2000-39, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Okresní soud ve Frýdku Místku následně rozsudkem ze dne 7. 2. 2002, č. j. 14 C 105/99-74, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 5. 2002, č. j. 14 C 105/99-91a, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 26. 4. 1996 kupní smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala dodat žalované tam specifikované nádobí za kupní cenu 34.162,- Kč, splatnou ve stanovených splátkách, přičemž poslední splátka měla být uhrazena 15. 4. 1998. Žalovaná žádnou ze sjednaných splátek neuhradila a dopisem ze dne 27. 5. 1996 požádala žalobkyni o zrušení smlouvy s odůvodněním, že tuto smlouvu považuje za neplatnou, neboť měla být podle svého obsahu uzavřena žalobkyní zastoupenou L. R., avšak na smlouvě je uvedeno jméno H. . Žalobkyně písemně žalované sdělila, že se zrušením kupní smlouvy nesouhlasí, že smlouva byla sjednána platně, protože byla opatřena razítkem žalobkyně a podpisem jejího obchodního ředitele a zdůraznila, že ve smlouvě nebyla sjednána možnost jejího zrušení či odstoupení některou ze smluvních stran. Soud vzal za prokázané, že kupní smlouvu s žalovanou uzavírala reprezentantka žalobkyně L. R., která se takto žalované také představila, avšak kupní smlouvu následně podepsala jménem jiné reprezentantky žalobkyně, L. H., která se prezentace vůbec nezúčastnila. Z uvedené skutečnosti dovodil rozpor předmětné smlouvy s dobrými mravy a kupní smlouvu posoudil jako neplatnou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2002, č. j. 8 Co 592/2002-110, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej vycházeje ze shodných skutkových zjištění zavázal právním názorem, že rozpor předmětné smlouvy s dobrými mravy (a tudíž i její neplatnost) nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že ji na základě platné mandátní smlouvy uzavřela pro žalobkyni jedna z jejích reprezentantek jménem jiné reprezentantky, která má se žalobkyní rovněž platně sjednanou mandátní smlouvu.

Rozsudkem ze dne 27. 12. 2002, č. j. 14 C 105/99-121, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2003, č. j. 14 C 105/99-148a, Okresní soud ve Frýdku Místku uložil žalované povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 34.162,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z žalované částky od 16. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze stejných skutkových zjištění, jako při svém předchozím rozhodnutí. Ve shrnutí svých skutkových závěrů pouze doplnil, že v listině obsahující předmětnou kupní smlouvu je uveden podpis kupující (žalované), v rubrice označené jako číslo reprezentanta je uvedeno O. 15334 a v rubrice označené jako podpis reprezentanta je uvedeno jméno H. (na bílém provedení smlouvy psacím písmem, na modrém provedení písmem tiskacím). Vedle toho obsahuje každá ze smluv označení prodávajícího Z. I. spol s r. o včetně uvedení sídla. V rubrice razítko a podpis obchodního ředitele se nachází otisk razítka prodávající a nečitelný podpis. Jsa vázán právním názorem odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva je platná, neboť vykazuje všechny náležitostí právního úkonu obecně i podstatné náležitosti daného smluvního typu. Následný dopis žalované nelze považovat za odstoupení od smlouvy, neboť takovou možnost žalované nedává zákon ani sama smlouva. Na platnost smlouvy nemá vliv skutečnost, že ji reprezentantka R. podepsala jménem reprezentantky H., zvláště když žalovaná věděla, že za žalobkyni činí právní úkon reprezentantka R., která se podepsala jménem osoby jednající za žalobce podle mandátní smlouvy. Rozhodující je skutečnost, že kupní smlouva byla opatřena razítkem prodávající (žalobkyně) a podpisem jejího obchodního ředitele.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 Co 541/2003-173, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a při svém rozhodování z nich vycházel. Shodně s ním také posoudil kupní smlouvu jako platnou, přičemž v souladu se svým právním názorem prezentovaným v předchozím rozhodnutí rovněž dovodil, že skutková zjištění neumožňují uzavřít, že by kupní smlouva byla v rozporu s dobrými mravy. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že byla reprezentantkou žalobkyně uvedena v omyl, a zdůraznil přitom, že žalovaná od počátku věděla, že zboží jí předvádí reprezentantka žalobkyně R., která kupní smlouvu opatřila podpisem H. . Jako neopodstatněnou posoudil i námitku žalované, že kupní smlouva, která je smlouvou typovou (formulářovou), je neplatná pro rozpor s tehdy platným ustanovením § 23 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jenž podmiňovalo užívání typové smlouvy jejím schválením příslušnými orgány. Dovodil totiž, že užívání typové smlouvy v rozporu s tímto ustanovením bylo možné podle uvedeného zákona sankcionovat, nezpůsobovalo však neplatnost uzavřených smluv. Námitky, že žalovaná nebyla upozorněna na konkretizaci smluvních podmínek na rubové straně listiny obsahující kupní smlouvu, a že reprezentantka žalobkyně při prezentaci uváděla údaje o kvalitě a zdravotní prospěšnosti zboží, aniž byly prokazatelně doloženy, odvolací soud odmítl s tím, že žalovaná měla možnost řádně se seznámit s obsahem kupní smlouvy včetně smluvních podmínek a vedlejších ujednání a vzorové zboží, které si u žalobkyně objednala, jí bylo řádně předvedeno. Zdůraznil, že v rozhodovací praxi soudů je již obecně přijímán názor, že k neplatnosti smlouvy nevede ani sjednání kupní ceny přepočtem stanovených splátek na koruny podle kurzovního lístku banky. Dále uzavřel, že žalovaná nemohla od kupní smlouvy platně odstoupit, neboť takovou možnost jí nedává zákon ani smlouva. V souvislosti s tím zamítl návrh žalované na doplnění dokazování její výpovědí ohledně tvrzení, že byla při prezentaci ujištěna o možnosti od kupní smlouvy kdykoli odstoupit; odkazuje na § 205a odst. 1 o. s. ř. navíc konstatoval, že tento důkaz mohl být navrhován již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a nelze jej tudíž v odvolacím řízení připustit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ i c/ o. s. ř. V prvé řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem žalované a svědkyně R., jimiž mělo být prokázáno, že žalovaná byla touto reprezentantkou žalobkyně ujištěna o možnosti od smlouvy odstoupit. Jestliže nebyly tyto důkazy provedeny, nemohl se odvolací soud ani vypořádat s namítanou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu. Pokud jde o právní posouzení věci, má žalovaná nadále za to, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Ten spatřuje jednak v tom, že reprezentantka žalobkyně podepsala kupní smlouvu jménem jiné její reprezentantky a dále ho dovozuje z ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť je přesvědčena, že v otázce formulářových smluv měl odvolací soud přihlížet k úmyslu zákonodárce a ne k překonané judikatuře; v této souvislosti žalovaná odkazuje na úpravu výkladu smluv platnou v meziválečném období. V rozporu s dobrými mravy je podle žalované i požadavek na úrok z prodlení ve výši 26 %, a to vzhledem ke skutečnosti, že je rozvedená samoživitelka se třemi dětmi. Závěrem žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že posoudil možnost odstoupení od smlouvy v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 276/99.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, který s odkazem na zásadní nepřípustnost provádění nových důkazů v odvolacím řízení zamítl návrh žalované na doplnění dokazování výslechem žalované a svědkyně Rylkové, který uplatnila až v odvolacím řízení s tím, že navrhovanými důkazy míní prokázat, že byla touto reprezentantkou žalobkyně ujištěna o možnosti odstoupit od uzavřené kupní smlouvy. Podle žalované se tak odvolací soud nevypořádal s jí namítanou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu, neboť zamítl důkazní návrhy žalované k prokázání této skutečnosti, ačkoliv se mělo jednat o prokázání vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

V posuzované věci jde o tzv. řízení sporné, a protože se nejedná o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., platí pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník řízení neuplatnil před soudem prvního stupně, omezení vyplývající z § 205a odst. 1 o. s. ř. (tzv. neúplná apelace). Podle 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d/ odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; e/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná v dovolání nezpochybňuje, že provedení uvedených důkazů navrhla až v odvolacím řízení. Své důkazní návrhy však považuje za přípustné podle § 205a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. s tím, že jimi má být prokázána existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento názor však dovolací soud nesdílí. Žalovaná sama výslovně uvádí, že provedením navrhovaných důkazů má být prokázáno, že byla reprezentantkou firmy informována o možnosti odstoupit od uzavřené kupní smlouvy, a smlouvu tudíž uzavřela v omylu. Takové tvrzení žalované však směřuje k doplnění skutkového zjištění (což je právě s ohledem na ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustné) a nikoli k prokázání vad řízení; ty mohou spočívat pouze v tom, že postup soudu byl v rozporu s procesními předpisy. Ze skutečností, o nichž žalovaná uvedla, že mají být provedením navržených důkazů prokázány, nemůže žádná vést ke zpochybnění procesního postupu soudu. Protože navrhované důkazy nesplňují žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř., nebyl odvolací soud oprávněn důkazy, navržené žalovanou v rámci odvolacího řízení provést a jeho procesní postup, kdy návrh na provedení těchto důkazů zamítl, je bezchybný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl z pohledu žalovanou uplatněné námitky naplněn.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, učinila žalovaná předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva není v rozporu s dobrými mravy.

Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, zda v tom kterém konkrétním případě je jednání mající povahu právního úkonu v souladu či v rozporu s dobrými mravy. Lze souhlasit se závěrem soudu odvolacího, že rozpor s dobrými mravy není schopna přivodit pouhá skutečnost, že reprezentantka žalobkyně, která žalované zboží předvedla a předložila jí kupní smlouvu k podpisu, neuvedla do formuláře obsahujícího text kupní smlouvy (do kolonek číslo reprezentanta a podpis reprezentanta) své iniciály, nýbrž iniciály své kolegyně (rovněž reprezentantky žalobkyně) za situace, kdy smlouva byla opatřena otiskem razítka žalobkyně a podpisem jejího obchodního ředitele. Ačkoli se jedná o postup nestandardní a zavádějící (a měl být tudíž žalované při podpisu smlouvy ozřejměn), ze skutkových zjištění se nepodává, že by tato skutečnost měnila něco na vůli žalované uzavřít se žalobkyní předmětnou kupní smlouvu daného obsahu a způsobila, že jednání žalobkyně, resp. její reprezentantky, vůči žalované bylo v rozporu s dobrými mravy.

Přisvědčit lze závěru odvolacího soudu, že ani skutečnost, že v dané věci šlo o smlouvu typovou, užitou v rozporu s ustanovením § 23 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, bez předchozího souhlasu příslušných orgánů, není způsobilá přivodit neplatnost kupní smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy. Ačkoli používání typové smlouvy bez předchozího souhlasu příslušných orgánů neodpovídalo nepochybně právní normě, sama tato právní norma nesankcionovala takový postup neplatností právního úkonu. Neplatnost jinak náležitého právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy může být dovozována jen ve zcela výjimečných případech, kdy kolize s dobrými mravy je natolik intenzivní, že zachování platnosti takového právního úkonu je ze shora uvedených hledisek naprosto nežádoucí. Takové znaky však jednání žalobkyně nevykazuje. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že v mezidobí byla do zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, začleněna nová úprava tzv. spotřebitelských smluv (kam by bylo možné podřadit i kupní smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi řízení), která přiznává v obdobných případech spotřebiteli více práv než tehdejší právní úprava. Důvodnost nelze přiznat ani námitce, kterou žalovaná - odkazujíc na kolizi s dobrými mravy - brojí proti stanovené výši úroku z prodlení. V daném případě je výše úroků z prodlení stanovena právním předpisem a věřitel má na plnění úroků za stanovených podmínek nárok. Rozpor s dobrými mravy není možno dovodit ze sociální situace dlužníka, který se o své vůli zavázal k určitému plnění, s nímž je v prodlení, nebo ze stávajícího poklesu úrokových sazeb, jak nesprávné dovozuje dovolatelka. Nepřiléhavými se jeví v dovolání použité odkazy na československou prvorepublikovou právní úpravu a komentáře k ní týkající se výkladu smluv. Rozhodnutí odvolacího soudu není totiž založeno na výkladu předmětné kupní smlouvy, ale mimo jiné na posouzení jejího souladu s dobrými mravy. Před posouzením souladu či rozporu konkrétní smlouvy s dobrými mravy je jistě zapotřebí nejdříve interpretovat obsah kriteria dobrých mravů , avšak jde o výklad právní normy (nikoli smlouvy), který je v rozhodovací praxi soudů všech stupňů natolik dlouhodobě ustálen.

Neopodstatněné jsou rovněž výhrady žalované proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalované nesvědčí právo odstoupit od kupní smlouvy uzavřené s žalobkyní. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalované, že odvolací soud se s touto otázkou vypořádal naprosto povrchně . V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud správně citoval ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ, podle kterého může účastník od smlouvy odstoupit jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo mezi účastníky dohodnuto. Protože dospěl k závěru (proti němuž v dovolání nebrojí ani sama žalovaná), že mezi účastníky tato možnost sjednána nebyla, a zákon ji účastníkům předmětné kupní smlouvy rovněž nedává, správně uzavřel, že žalovaná od smlouvy platně odstoupit nemohla. Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že tento závěr odvolacího soudu koliduje se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/99; v něm je posuzována kupní smlouva zcela odlišného obsahu. Právo kupujícího od smlouvy odstoupit bylo Ústavním soudem ČR (jako i v jiných případech Nejvyšším soudem ČR) dovozováno z použití pojmu storno v kupní smlouvě. Text kupní smlouvy, jež je předmětem posouzení v této věci, však ujednání o stornu neobsahuje.

Důvod neplatnosti kupní smlouvy spatřuje žalovaná rovněž v tom, že jednala v omylu, který měl být vyvolán reprezentantkou žalobkyně tím, že ji ujistila o možnosti od kupní smlouvy odstoupit. Jak již bylo výše vzpomenuto, žalovaná vytýká odvolacímu soudu (v souvislosti se zamítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování), že se s touto její námitkou nevypořádal. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že jde o námitku, která může být úspěšná pouze tehdy, unese-li účastník břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, které naplňují znaky právního institutu omylu. Jak však bylo dovolacím soudem zdůvodněno v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, odvolací soud postupoval správně v souladu s principem neúplné apelace, když neprovedl žalovanou navrhované důkazy k prokázání naplnění těchto znaků, jež byly navrženy až v odvolacím řízení. Žalovaná tak v důsledku své nečinnosti v řízení před soudem prvního stupně nemohla důkazní břemeno ohledně tvrzeného omylu unést. Neměl-li odvolací soud k dispozici skutkové závěry, na které by mohl právní úpravu omylu aplikovat, nemohl ani logicky vzato - posuzovat, zda je tato aplikace v daném případě namístě.

Lze uzavřít, že nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů, které žalovaná ve svém dovolání uplatnila, a rozsudek odvolacího soudu je tak v rozsahu, v němž jej byl dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení oprávněn přezkoumat, správný. Jelikož nebylo zjištěno (a žalovanou ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu