33 Odo 515/2001
Datum rozhodnutí: 30.01.2002
Dotčené předpisy: § 628 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 515/2001-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyň A) nezletilé M. T., a B) nezletilé G. T., zastoupených advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 333.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 32/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2001 č.j. 17 Co 578/2000-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2001 č.j. 17 Co 578/2000-51 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. července 2000 č.j. 5 C 32/2000-28 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2001 č.j. 17 Co 578/2000-51 rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. června 2000 č.j. 5 C 32/2000-28 potvrdil ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit každé ze žalobkyň po 166.500,- Kč s 10% úrokem od 25. 2. 2000 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve výrocích o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že náklady, které je žalovaná povinna zaplatit každé ze žalobkyň, vyčíslil částkou 20.075,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.

Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy žalované se nepodařilo prokázat, že by otec žalobkyň a bývalý manžel žalované, O. T., částku 333.000,- Kč žalované daroval, je právně bezvýznamné, zda jí je půjčil nebo předal na základě neplatného právního úkonu či bez právního důvodu (o jiné možnosti nelze na základě přednesů účastnic a provedeného dokazování uvažovat) ; v každém z uvedených případů je totiž žalovaná povinna peníze věřiteli na jeho výzvu vrátit , což neučinila. Vycházel přitom ze zjištění, že O. T. v době trvání jeho manželství se žalovanou při vědomí, že žalovaná nemá vlastní finanční prostředky - předal jí postupně obnos 333.000,- Kč (300.000,- Kč dne 5. 12. 1994, 17.000,- Kč v únoru 1995 a 16.000,- Kč v únoru 1996), aby mohla splnit své závazky z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví s předchozím manželem M. K., přičemž odmítl jako nabídku žalované, aby se stal spoluvlastníkem vypořádávaných nemovitostí. Manželství žalované a O. T. bylo dne 29. 1. 1998 rozvedeno (rozsudek o rozvodu nabyl právní moci dne 12. 2. 1998). Po rozvodu manželství žádal O. T. žalovanou o vrácení částky 333.000,- Kč a žalovaná mu slibovala, že mu peníze vrátí; nikdy se nebránila tvrzením, že jí peníze daroval. Po smrti O. T. zaujala stanovisko, že jinému než-li O. T. peníze vracet nebude. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, když otázku, zda jednáním zůstavitele předáním částek 300.000 a 33.000 Kč za účelem splnění závazku žalované byla uzavřena perfektní smlouva darovací , nepovažoval za zásadně právně významnou. Konstatoval, že odpověď na otázku, zda O. T. uzavřel se žalovanou darovací smlouvu, má těžiště ve skutkových zjištěních; podstata a náležitosti konkludentní darovací smlouvy pak vyplývají z občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s tím, že zjištěný skutkový stav byl odvolacím soudem podřazen pod ust. 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, ačkoli z provedených důkazů vyplývá, že šlo o platně uzavřenou smlouvu darovací podle ust. §§ 628 a násl. obč. zák. . Bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku je vymezeno plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Zjištěný skutkový děj nelze podle názoru dovolatelky pod žádný z uvedených případů podřadit. Existence právního důvodu, který by odpadl nebyla prokázána a plnění z nepoctivých zdrojů nepřichází v úvahu. Plnění bez právního důvodu i plnění z neplatného právního důvodu pak předpokládají vždy jednání v omylu, který nebyl ani tvrzen. Bezdůvodné obohacení podle § 454 občanského zákoníku pak odvolací soud správně vyloučil. V posuzovaném případě došlo k uzavření perfektní darovací smlouvy, peníze byly darovány a jako dar přijaty. Úmysl dárce O. T. peníze žalované, která byla jeho manželkou, darovat, prokazuje skutečnost, že ji doprovodil na místo, kde uzavírala dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a kde bývalému manželovi předávala peníze na vyrovnání hodnot podílů, důvod platby znal a vzal si s sebou potřebnou a předem slíbenou částku peněz. Žalovaná peníze přijala a bezprostředně jich užila k předem dojednanému účelu, čímž dovršila platný právní úkon uzavření darovací smlouvy. Úmysl dárce uzavřít darovací smlouvy by bylo možno zpochybnit pouze jeho výslechem, který není možný, neboť zemřel. Pozdější chování dárce nemůže na platnosti darovací smlouvy nic změnit, když důvody vrácení daru nebyly dány, ani tvrzeny. Protože dovolatelka je přesvědčena, že nesporně zjištěný skutkový stav nebyl odvolacím soudem správně podřazen ustanovení § 628 občanského zákoníku, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve jeho přípustností.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání jen ve třech případech.V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní otázka, má po právní stránce zásadní význam.



O případy uvedené v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o. s. ř. v projednávané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá proto přípustnost dovolání posoudit v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení zda jednáním zůstavitele tj.předáním jí částky 300.000,-Kč a poté ve dvou splátkách dalších 33.000,- Kč za účelem splnění jejího závazku z dohody o vypořádání BSM - při předání peněz byla uzavřena perfektní smlouva darovací .

Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující), rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejiž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné nové řešení této právní otázky), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci se soudy zabývaly otázkou, zda zjištěný skutkový děj, kdy O. T. předal žalované, která v té době byla jeho manželkou odmítnuv přitom její nabídku stát se spoluvlastníkem vypořádávaných nemovitostí - postupně ve třech platbách finanční obnos 333.000,- Kč, aby měla možnost realizovat dohodu o vypořádání svého bezpodílového spoluvlastnictví, resp. aby těmito penězi vyplatila rozdíl v hodnotách majetkových podílů, přičemž tak činil s vědomím, že žalovaná mu tyto peníze nebude moci vrátit a nevrátí, naplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 628 občanského zákoníku.

Právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora vymezené právní otázky podléhající dovolacímu přezkumu nelze považovat za správné. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci rozhodující, představuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tedy podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.

Odvolací soud stejně jako předtím soud prvního stupně - v posuzované věci uzavřel, že nelze dovozovat, že O. T. žalované finanční obnos 333.000 Kč daroval; samotné předání peněz totiž může být výsledkem i jiného právního úkonu, než darovací smlouvy, resp. nemusí být podloženo žádným právním úkonem, a z nesolventnosti osoby, která pro sebe přebírá finanční obnos nelze usuzovat, že její kontrahend neočekává vrácení poskytnutého plnění. Odmítnutí přijmout spoluvlastnický podíl na nemovitostech bezpochyby mohlo být i výsledkem jiné úvahy O. T., než jen rozhodnutí nežádat peníze zpět.

S tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit.

Podle § 628 odst. 1 zákona č. 45/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., 146/1991 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988 Sb., 188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb. a 264/1992 Sb., účinného v době předání peněz (dále jen občanský zákoník ) darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (§ 628 odst. 2 věta první občanského zákoníku).

K darování (donatio) dochází smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným. Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranný právní úkon, k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tedy projevem vůle dárce a obdarovaného spojeným s odevzdáním a přijetím daru (předmětu darování). Projev vůle může být přitom vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.

Předal-li O. T. žalované (postupně ve třech platbách) finanční hotovosti v celkové výši 333.000,- Kč aniž přitom dal jakkoli najevo úmysl požadovat tyto peníze zpět, a činil-li tak s vědomostí, že žalovaná peníze této hodnoty použije na úhradu svého dluhu a že mu je není schopna vrátit, resp. tuto skutečnost akceptoval, a žalovaná peníze za stejných okolností přijala, lze takto zjištěný skutkový děj podřadit ustanovení § 628 odst. 1 občanského zákoníku, tedy dovozovat, že mezi O. T. a žalovanou došlo k uzavření darovací smlouvy; znalost potřeb i poměrů žalované byla motivací k poskytnutí finančního daru. Protože nebylo zjištěno, že by nabídku stát se spoluvlastníkem nemovitostí, kterou mu žalovaná učinila v souvislosti s přijetím jím předávaných peněz, O. T. odmítl pouze coby pro něho neatraktivní či nepřijatelný ekvivalent, lze učinit závěr, že O. T. odmítl ekvivalent jako takový, tedy jeho úmyslem bylo přenechat žalované finanční obnosy bez protiplnění (darem). Bezplatnost je charakterizována tím, že za dar nemá dárce dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Skutečnost, že by při přenechávání peněz byla mezi tím, kdo peníze přenechával a tím, kdo peníze přijímal, zmiňována jejich návratnost (a šlo tudíž o půjčku) nebyla v řízení zjištěna, ani tvrzena. Z hlediska posouzení, zda v letech 1994, 95 a 96 byly uzavřeny darovací smlouvy je irelevantní, že po rozvodu manželství v roce 1998, kdy se změnily skutečnosti vnějšího světa (O. T. se od žalované odstěhoval a došlo k zániku vzájemných citových vazeb mezi dárcem a obdarovanou) změnil O. T. svůj úmysl a žádal po žalované vrácení peněz (mohlo se jednat již pouze o vrácení daru). Bez právního významu je pak rovněž skutečnost, že žalovaná se vrácení peněz zpočátku nebránila.

Z uvedeného závěru vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu dovozující, že mezi žalovanou a O. T. nebyla uzavřena darovací smlouva, je nesprávný a dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., byl uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbylo, než podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušit rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s . ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu